Pýcha a předsudek

Romantická komedie britské autorky Isobel McArthur uvádí na scénu šest služebných, bez nichž by se žádný román, jako je například Pýcha a předsudek Jane Austenové, nemohl odehrát. Řečeno slovy těchto dam by milostné peripetie jejich pánů a paniček nedospěly ke slavnému happy endu. Šestice žen hned v úvodu upozorňuje na svou nenahraditelnou roli, třebaže jim literární texty obvykle věnují jen minimum prostoru. Počáteční precizně zesynchronizovaný sextet naznačuje, že následující tři hodiny by mohly nabídnout mimořádný divadelní zážitek.

Děj se odehrává na střídmé scéně, jíž dominuje bílá barva. Tvoří ji trojice závěsů, několik paravánů, nalevo stojící klavír a uprostřed místnosti schodiště, díky jehož přesunům dochází k plynulým proměnám jednotlivých prostředí. Zadní plán doplňují romanticky laděné projekce, které sice nekorespondují s ironizujícím tónem inscenace, zároveň však evokují atmosféru Austenové předlohy.

Inscenace stojí na hereckých výkonech Veroniky Korytářové, Elišky Jansové, Karolíny Baranové, Kateřiny Kornhäuserové, Jany Stránské a hostující Barbory Bolíkové, které odehrají celý příběh Pýchy a předsudku. Hra Isobel McArthur by se dala de facto charakterizovat jako svébytná dramatizace románu, ačkoli vklad autorky je, co se textové stránky týče, mnohem zásadnější než u klasické adaptace.

Nastudování podobného titulu vyžaduje mimořádně silné dámské obsazení, jímž činoherní soubor libereckého divadla momentálně disponuje. Třebaže každá z hereček dostala příležitost zazářit v mnoha rolích, inscenace je v tom nejlepším smyslu slova kolektivní záležitostí. Obdiv si zaslouží schopnost všech dam přesvědčivě odlišit několik ženských a mužských charakterů téměř až filmovými střihy. Rychlé převleky, zde nutno také zmínit výrazné kostýmy Markéty Sedláčkové značně napomáhající ke snazší orientaci v postavách, i okamžité přechody mezi rolemi působí naprosto přirozeně, navíc jsou odehrány s patřičnou lehkostí.

Trochu výrazněji přece jen zaujala Veronika Korytářová, jež se představila ve dvou zcela rozdílných úlohách. Coby svérázná matka Bennetová využívá svůj komediální talent, aby se záhy proměnila v distingovaného romantického hrdinu pana Darcyho.

Díky pečlivému režijnímu vedení Jakuba Nvoty herečky našly přesnou hranici stylizace, která ve většině případů nesklouzla k lacině podbízivému přehrávání či shazování původního díla, přestože ironie představuje jeden z klíčových principů inscenace, v níž nakonec dojde i na tu romantiku.

Po celé tři hodiny představení neztrácí tempo, z jeviště se do hlediště hrne příval energie. Takto kvalitně vystavěná komedie se na českých jevištích objevuje jen zřídka. Není pochyb, že se hra v budoucnu zařadí mezi tituly, o něž budou mít divadla po celé republice zájem. Tedy aspoň ty se silným dámským ansámblem.

Létající dítě

Odpolední program v Malém divadle nabídl inscenaci nastudovanou díky projektu Bušení, určeného pro začínající tvůrčí týmy. Režisér a čerstvý absolvent DAMU Eliáš Gaydečka zde v překladu Petra Štědroně uvedl hru Létající dítě, jednoho z nejhranějších současných německých dramatiků Rolanda Schimmelpfenniga. Jeho scénická báseň pojednává o zcela zbytečné tragické události, za níž stojí hektický život současné společnosti, která stále více zvyšuje nároky na naši výkonost. Lidé pak často žijí ve spěchu, ztrácejí soustředěnost a dopouštějí se chyb, které mohou mít fatální následky.

Hra v českém kontextu nepatří k nejhranějším. Poprvé a zatím naposledy byla uvedena v roce 2014 v BuranTeatru, a to ve výborném nastudování Mikoláše Tyce, kdy se režisér dokázal naladit na melodii autorova textu a více než zdařilého Štědroňova překladu.

Liberecké zpracování, hrané na syrově industriální scéně Emy Dulíkové, je ochuzeno o několik pasáží, což sice neubírá na výsledné síle výpovědi, nicméně je otázkou, zda bylo nutné již tak krátký text ještě zeštíhlit. Samotná šedesátiminutová inscenace se může pyšnit naprostou hereckou souhrou, kde se na sebe jednotlivci musejí stoprocentně spoléhat. Není zde prostor pro individuální exhibice, i když herci občas sklouznou ke zbytečně psychologizujícímu činohernímu projevu. Obsazení složené z více generací se však předvedlo ve výtečné formě. Soubor tak dokázal, že se dokáže s jistotou pohybovat i na poli divadelního experimentu.

Tosca

Závěrečnou položkou nedělního festivalového programu byla inscenace jedné z nejuváděnějších oper Giacoma Pucciniho Tosca v režii Josefa Doležala, který dostal od dramaturgie zadání vytvořit tradiční nastudování bez jakýchkoli „režijních schválností“, jež by potěšilo oko velmi konzervativního diváka.

Nesnadný a do značné míry i limitující úkol zvlášť pro tvůrce, který je v rozpuku svých sil.

Inscenace pracovala s klasickými operními klišé, včetně velkých operních gest, které se režisérovi podařilo u pěvců eliminovat pouze z části, a nevýraznou výtvarnou složkou. Za největší úskalí považuji práci se světly, která většinu jevištního dění zahalovala do tmy. Nabízí se také otázka, zda by přece jen nebylo možné i v rámci zadaných mantinelů nerozvinout některé situace ve více rovinách a nezůstávat převážně u prvoplánového výkladu. Co se týče hudební stránky, orchestr hrál často dost „na sílu“, takže řada pěvců měla potíže prosadit své hlasy. V tomto směru by jistě stálo za to dosáhnout větší souhry mezi orchestrem a jevištěm.

Toscu tak vnímám jako nejslabší položku letošní Šaldovy šňůry. Zároveň je však třeba férově dodat, že po skončení představení odměnilo publikum účinkující frenetickým aplausem.