Svatební košile

Scénické uvedení Dvořákových Svatebních košil navazuje na cennou dramaturgickou linii libereckého divadla, která se vrací k operním dílům, na něž naše scény pozapomínají. Za všechny jmenujme například Maryšu E. F. Buriana, Foersterovu Evu nebo Myslivečkův opus Adam a Eva. V případě Svatebních košil, které se sice občas objevují na koncertních pódiích, se jedná o českou a zřejmě i světovou scénickou premiéru. Neexistují totiž záznamy, které by dokazovaly opak.

Režijní síly s touto kantátou poměřila odstupující ředitelka liberecké scény Linda Hejlová Keprtová, která našla vhodný inscenační klíč, když rozdělila party Dívky a Umrlce mezi tři páry – tři sopranistky (Lívia Obručník Vénosová, Liana Sass, Veronika Kaiserová) a tři tenory (Michal Lehotský, Dušan Růžička, Vincenc Ihnác Novotný). Na pozadí Erbenovy balady tak sledujeme příběh ženy ve trojí podobě, která se musela smířit a vyrovnat s odchodem blízkého člověka, k jehož odchodu sama dopomohla. Zvolený postup dodal příběhu možnost ho vnímat mnohovrstevnatěji a v obecnějších rovinách.

Výtvarně působivá inscenace možná trochu trpěla režijním syndromem, kdy se tvůrce nechce zbavit žádného nápadu, a tak jsou diváci zahlceni nejrůznějšími vjemy. V tomto případě však nešlo o překážku, ale spíše o přednost, která může být důvodem k opětovné návštěvě a k novému přečtení inscenace.

Velké uznání zaslouží precizně sehraný sbor i hudební nastudování Zbyňka Müllera, jenž dokázal i ve skromnějších podmínkách regionálního divadla vytěžit z partitury i orchestru maximum a vytvořit hudebně přesvědčivý celek.

Butterfly Effect

Taneční inscenace Butterfly Effect choreografa a režiséra Adama Sojky vyvolala během tradiční večerní festivalové diskuze živou debatu o tom, jak podobný typ divadelního tvaru vlastně vnímat. Někteří z kritiků toto nastudování odmítli, jiní byli naopak nadšeni. Přes všechny legitimní výhrady je však jedno zřejmé, Sojka vytvořil osobitou podívanou založenou na citlivém propojení pohybu, světelného designu a především hudby.

Právě hudba Petra Duchalíka a Adama Sojky patřila k nejvýraznějším složkám inscenace. Spolu s choreografií vytvořila podmanivou atmosféru, v níž si každý divák mohl najít vlastní interpretaci. Mohl si z představení odnést osobně vytvořený příběh, nebo se jednoduše nechat jen unášet hudbou, vizuální stránkou a emocemi.

Padesátiminutová „jednohubka“ byla příjemným zpestřením festivalové nabídky a rozhodně by neměla mezi ostatními tituly zapadnout. Z účinkujících bych rád vyzdvihl Jaroslava Koláře v roli Pozorovatele, jenž se v rámci možností zdařile popasoval i s jedním náročnějším monologem.

Molière

Činoherní nabídku nedělního programu zastupovala inscenace Ivana Krejčího, který nastudoval hru Michaila Bulgakova Molière. Jejím ústředním tématem je střet umělce s mocenskými strukturami. Jak aktuální téma v době, kdy je ohrožena svoboda veřejnoprávních médií…

Výše nastíněné téma však nebylo v režijním pojetí příliš akcentováno, i když se z inscenace samozřejmě nevytratilo. Zároveň lze diskutovat i o vhodnosti volby možná až místy nechtěně groteskních kostýmů Jany Hauskrechtové (ať už se jednalo o Martina Polácha, představitele titulní postavy, či především pak Martina Stránského, jenž ztvárnil Molièrova sluhu Boutona), přičemž lze v podobném duchu uvažovat o popisné scénografii Martina Šimka.

V tomto provedení působí výsledek sice jako solidní repertoárový titul, nicméně větší pozornost na sebe rozhodně nestrhne, ani neutkví výrazně v paměti. Liberecký činoherní soubor, stejně jako samotný režisér, přitom bezesporu disponují potenciálem přesahujícím rámec takto průměrně vyznívající inscenace.