Horko v Hradci III
Jan Kerbr
Letošní Regiony se nemohly vyhnout tématům, která se promítají do planetárních problémů jak v oblasti cynického zacházení s přírodními zdroji, tak v proměnách modelu rodinného či partnerského soužití. Je dobře, že jsme se mohli s inscenacemi, tyto oblasti pokrývající, jako divadelní diváci seznámit.
Otcové
Ve festivalových materiálech se o produkci Otcové francouzské skupiny La Compaigne Bebel psalo jako o jednom z highlightů tohoto divadelního svátku. Jde o ukázku dokumentárního divadla, pod produkcí jsou podepsáni režisérka Élise Chatauret a dramaturg Thomas Pondevie. Dva mladí muži (black and white) docela sugestivně přehrávají rodinné situace s důrazem na to, jak se k nim (a nejenom k nim) chovali jejich otcové. Herecky je to docela působivé, oba mají schopnost komunikovat „přes rampu“, na bílou magnetickou tabuli, kterou během svých vyprávění postupně z několika dílů zbudovali, přichycují obrázky dost bizarního charakteru (kýče rodinné pohody, reklamy, později také grafy a statistiky). Asi v polovině inscenace se dozvíme, že aktéři jsou životními partnery (přidávají obrázky ze společně strávených chvil) a také se za pomoci svých kamarádek stávají biologickými otci. Pak však produkce začne trpět přemírou citací intelektuálních autorit k tématu, statistik, diagramů. Škoda, až do „senzačního odhalení“ včetně šlo o živou, herecky sdělnou produkci.
Transport: bod zlomu
Titul Transport: bod zlomu plzeňské Alfy (projekt slovinského tvůrce Tina Grabnara)je pro mě vzhledem k průběhu produkce skoro záhadný. Podtitul zní: Opravdu potřebujeme tolik ropy? Má jít o varovné zamyšlení nad tím, jak enormně a často celosvětově zbytečně rozšířená doprava brutálně exploatuje pohonný „materiál“ a může být příčinou nejenom ekologických katastrof. To jsem vyrozuměl až při pozdějším nahlédnutí do materiálů divadla, při sledování projektu jsem byl ohromen především efektní podívanou. Dva herci, Josef Jelínek a Daniel Horečný, rekonstruují soudní proces s jedním z nejvlivnějších ropných koncernů, který při největší havárii tohoto typu připravil o život dvanáct dělníků a zamořil Mexický záliv. Pomocí řad s figurkami budují aktéři prostory soudní síně, výbuch pak sugestivně evokují pomocí zvukových a světelných šoků. Ve středu filigránsky vybudované scenérie se tyčí těžní věž. Promluvy při soudním procesu, patrně autentické, slyšíme v angličtině a následně tlumočné do češtiny, jak to známe z televizního zpravodajství. Ve finále jsou fotografie těch, kteří při katastrofě zahynuli, umístěny na plátěné americké vlajky. Výtvarně znamená inscenace vynikající projekt, klobouk dolů také před obratností obou aktérů. Jde o obžalobu nelítostného kapitalismu, v posledních měsících jistě nechováme k USA zvýšený obdiv, ale v kontextu planetárně nepříznivé situace přece jenom…
Velbloud v zemi nikoho
Velbloud v zemi nikoho, inscenace Horáckého divadla v Jihlavě, rekonstruuje se značnou dávkou básnické licence skutečný příběh, který započal na konci druhé světové války na Vysočině, divadelní projekt tak vykazuje do jisté míry regionální ukotvení. Parta skautíků dopravuje poměrně složitě zatoulaného velblouda (patřil k inventáři ve válce zlikvidovaného cirkusu) do pražské Z00. Inscenace režiséra Michala Moravce (autorem hry je Vojtěch Balcar) už byla v tištěných Divadelních novinách reflektována, tak pouze podotýkám, že produkce se i na festivalu vyznačovala svěžím temporytmem, symbióza živých herců s velbloudem, vytvořeným včetně hlavy a hrbů v dílnách divadla a „podpíraným“ trojicí protagonistů, vytvářela na jevišti hravou atmosféru. Dobrodružné epizody, často s drastickou pointou, vyústí v hořkou koncovku (padouch, partyzán-udavač, zůstane nepotrestán). Je spravedlivé připomenout pozoruhodnou flexibilitu představitelů epizodních rolí, kteří v prudkých střizích přeskakují bryskně z úkolu do úkolu, přičemž divák nemá nepříjemný pocit nabídky osvědčených „šuplíků“ (za všechny chválím Lenku Schreiberovou, Terezu Gerstner Otavovou, Ondřeje Šípka).
