Kabaret Königgratz

Na Regionech se divák vždycky dočká i ukázek z repertoáru zdejšího Klicperova divadla. Kabaret Königgratz je věnován městu Hradec Králové, v němž zúčastnění herci souboru (a dva jsou členové místního Draku) mají s městem svoje zkušenosti od narození či do něho přibyli až v důsledku uměleckého angažmá. Jde o autorské příspěvky, stand-upy se střídají s písničkami a mají kolísavou úroveň, lze však hovořit o příjemně dynamickém dílku. K lepším výstupům patří hned ten úvodní, s ironií se povznášející nad známou rivalitu Hradec-Pardubice. Vojtěch Říha předestírá tři schůzky s bizarními pardubickými ženštinami, potenciálními partnerkami, výstup provázejí fotografie, kde dotyčné s výstřední parukou ztělesňuje Karel Pešek. Ten potom pobaví svou lamentací nad tím, co v Hradci bývalo, a už není. Osvěžující čísla nabídnou i Petr Kult (osobité vyznání sympatií ke čtvrti Kukleny) a Šimon Dohnálek (z Draku), který zaujme přesným interpretačním timingem.

O adaptaci románu Henryho Jamese Portrét dámy v režii Daniely Špinar přinesly tištěné Divadelní noviny recenzi již po premiéře, festivalová repríza se vyznačovala soustředěnými hereckými výkony (zaujal mě především Tomáš Kobr ve studii majetnického sobce) i přesně budovanou atmosférou, která po přestávce přináší zlom od skoro salonní rozehrávky po vypjaté vztahové peklo.

Baníček, ale, ale, ale 

Jako bytost víc než vlažnou ke sportovnímu fandovství by mě nenapadlo, že se na festivalu nejvíc „odvážu“ při inscenaci Baníček, ale, ale, ale ostravských Bezručů. Jde o divokou, energeticky nadupanou revue nejen o fotbale. V Holcově inscenaci brzy po úvodní písni a nápadité choreografii z útrob sportovní šatny začne Ondřej Brett své další kolegy (Anna Červeňová, Kateřina Krejčí, Monika Tomková, Vít Hofmann, Marián Chalány, Jáchym Kučera, Hynek Tajovský) vyzývat ve zcizujícím výstupu ke zpochybnění tématu. Všichni pak přispívají osobními příběhy a víc než  nejpopulárnějšího kolektivního sportu se dotýkají podstaty herectví. Vedle sympaticky zběsilých výjevů  dochází na momenty vážnější, ba dojemné. Vtipně a bez z falešného studu jsou interpretovány a také „literárněvědně“ rozebírány texty setsakramentsky peprných fandovských popěvků, zpochybňována je i agresivní maskulinita, s kopanou občas spojovaná. Herci  nabídnou i téma sexuální identity, dva z nich předvedou jevištní coming out, na to naváže i téma ženské křehkosti a dámského fotbalu, porovnány jsou výbuchy nadšení sportovních fanoušků a problémy herců s rušivými projevy publika, dochází dokonce na jejich vtipnou klasifikaci. Z jeviště prýští energie a prokazatelně přátelské vztahy v herecké partě. Festivalové publikum připravilo účinkujícím vstřícný, nadšený „kotel“.

Neskutečné příběhy Mórice Beňovského

Bratislavské bábkové divadlo prezentovalo („bez bábok“) dynamickou kostýmní taškařici o známém slovenském dobrodruhovi Beňovském (1746-1786), Neskutečné příběhy Mórice Beňovského. My starší si připomeneme na svou dobu výpravný televizní seriál s Jozefem Adamovičem v hlavní roli svérázného cestovatele, který se stal vládcem Madagaskaru (Vivat, Beňovský! 1975). Jeho příběhy jsou neuvěřitelné, přesto snad vycházejí z reálných zážitků. V inscenaci, kde titulní roli vytváří žena, Frederika Kašiarová, se dostaneme na Kamčatku, do Japonska i jiných lokalit, dobrodružství jsou rozehrávána častými ataky do publika i pohybem herců v hledišti. Celkovou ironii podtrhuje úvodní komunikace s AI (inscenace je vlastně realizací odpovědi, jak to tedy s Móricem bylo) i finále, v němž se na jevišti objeví také solidně výtvarně adjustovaný létající talíř a bytosti, jaké vídáme ve sci-fi filmech. I ty Beňovského „oceňují“. Kromě zřetelného výsměchu papalášskému  velikášství je humor inscenace tzv. tlustý, a to i doslova, například značně obézní herec do půl těla vysvlečený předvede jakýsi břišní tanec. Přiznám se, že prvních pár minut produkce mě poněkud vylekalo, pak jsem na karnevalovou poetiku přistoupil.