„Letošní ročník byl mimořádný především tím, že se uskutečnil jako první po prosincovém zápisu Hraní amatérského divadla v České republice na Reprezentativní seznam nehmotného kulturního dědictví lidstva UNESCO. Tento motiv se promítl do celého programu a symbolicky propojil téměř stoletou tradici festivalu s jeho současností i budoucností,“ říká programový ředitel festivalu Jan Julínek.

Víc, než kdy jindy ovlivnilo JH počasí. Kvůli silné bouřce musel být zrušen první rituál vytažení vlajky festivalu v předvečer zahájení, a tradiční ohňostroj se odehrál jen symbolickými decentními plamínky kolem Jiráskova divadla.  Co ovšem nebylo zrušeno, byl velmi bohatý program – v divadlech pro účastníky festivalu, v Parku Aloise Jiráska pro místní. A tak, zatímco účastníci v noci diskutovali o divadle, v parku to hřmělo ozvuky nejrůznějších kapel více než do půlnoci.

Nás, dlouholeté (ale i nové) účastníky festivalu Jiráskův Hronov, ovšem více zajímalo, co vybraly poroty celostátních přehlídek a programová rada festivalu pro letošní rok. A rozhodně si tu mohl vybrat každý. Jednou z výrazných linií byla česká klasika, tj. evergreeny jako Maryša, Její pastorkyňa, ale také třeba R.U.R., Lidská tragikomedie L. Klímy či Romeo, Julie a tma. A specielně Maryša, jejíž nejrůznější verze se objevují na amatérské scéně každoročně, znovu překvapila – na jedné straně tradičnější pojetí Divadelního spolku Slavkov u Brna, podávající živý obraz vesnice s množstvím vedlejších figur včetně houfu dětí, to vše doprovázeno množstvím lidových písní (bohužel ovšem v reprodukované nahrávce operních pěvců), na druhé straně autorská inscenace brněnského Mámení pod složitým názvem Maryša aneb Kůň není člověk a člověk není kůň čili DebiLOVE!,  v němž skupina mladých začíná představení závěrečnou pointou otrávení Vávry, a poté v retro pohledech zkoumá příběh Maryši, ale také historické souvislosti a legendy, který vznik hry provázejí (mj. jeden z protagonistů je údajně potomkem rodu, jehož součástí byl předobraz Maryši).

Druhou důležitou linií, která v současné době nabývá na síle, je ženské téma, tedy zkoumání ženské psychiky a ženských osudů v běhu času (jistě jste si všimli, že i uvádění klasiky je s tímto tématem silně spjato). A bylo tu titulů skutečně mnoho v nejrůznějších podobách – ať už to byl Vemněles plzeňské skupiny RATATAVERITA o dospívání jedné dívky a proměnách jejího vnitřního světa, Zaleju slzami skupiny Vlažney čay z brněnského CED, inspirované sbírkou veršů Petra Borkovce, Co šeptá voda budějovických Kopretinek, zaobírající se především podivnými osudy žen-vil, nymf, sirén a čarodějek. Nejpozoruhodnější v tomto smyslu byla ovšem hostující slovenská inscenace Snívali sa mi ruky tvoje divadelního souboru LET ze Žiliny, v němž tři protagonistky v ringu bojují za svou identitu, a zpovídají se z traumat spojených s nebezpečím, které na ženy číhá na každém kroku.

Toto téma lze samozřejmě propojit i s dalším tématem, které mladé lidi láká – a to je smrt. K tomuto tématu mj. zazněla drsná poezie J.H. Krchovského v Životě po životě mosteckého souboru Tři000 a také Ko-lo-běh Pátečních hochů z Loun vypovídal o tom tématu prostřednictvím citátů klasiků, ale i osobních příběhů. Propojení historie, veršů a originálního scénického ztvárnění jsme se dočkali v projektu Vyšňořme se brněnského spolku Ústaf, který se už téměř 30 let zabývá voicebandovou interpretací témat. Tentokrát je inspirovaly životní peripetie a verše experimentálního rakouského básníka Ernsta Jandla z II.světové války.

Jako obvykle jsem svou pozornost směřovala k původním autorským textům. Ať už to bylo Nádraží Sladivody D.Kloudy a A. Jurčíka a divadelního souboru GEN D z Dolních Břežan, vracející se do 90.let a konfrontující legendy z divokého Západu s okolnostmi kolem zanikajícího nádraží v porevolučním Československu. Představení O moři a loužích souboru Červiven Krnov v generační výpovědi propojilo zážitky mladých obyvatel internátu a jejich starostí s příběhem žabích kamarádů Kvak a Žbluňk.  Pozoruhodný byl i příběh jedné začínající kapely od Tutu Bazo z Turnova Čekání na Filipa, kdy pět kluků očekávající šéfa kapely vzpomíná na trapnosti kolem prvních milostných zážitků, ale také „tvoří“, a mimochodem tak vznikají zárodky budoucích hitů.  Intelektuálně náročné bylo představení souboru OJEBAD, který letos slaví 20.výročí, kteří přivezli kus inspirovaný Jamesem Joycem, Dylanem Thomasem a dalšími v zpracování Otto Linharta – pod názvem Portrét umělce jako.  V představení se prolíná dialog spisovatele a jím vytvořených postav, s provokativními narážkami na konkrétní osoby, přítomné na Hronově a další lidi z uměleckého světa. Zapeklitý název má inscenace spolku Krvik Totr Poslední centence aneb Přes střadu vlek nejede, jedná se ovšem o zábavný nonsensový kabaret s aktuálními prvky, v jehož čele stojí Petr Jediný Novotný a Tomáš Kout, a jehož hudební stránku živě zvládá Sonia Koutová.

Pro mě ovšem nejvýraznějšími počiny, které byly k vidění na Jiráskově Hronově, byly vesměs drobnější útvary.  Zaujalo předmětové Divadlo ženšen ze Strakonic, kde dvojice mladých žen dokázala v představení Ema mele maso, pomocí pouhých šesti vět ze Slabikáře, dvou okurkových lahví a kouzelných barevných proměn představit příběh matky a dcery od narození po smrt a znovuzrození.  Velmi působivé bylo intimní představení Úplněnahého divadla z Veselí nad Moravou pod názvem A to je všechno? , určené pro pouhou dvacítku diváků. Diváci vstupovali do zákulisí jeviště, kde obklopili zahalený předmět za zvuků naléhavých a hlasitých rozhlasových zpráv o nejrůznějších geopolitických a přírodních katastrofách. Následně pak byli konfrontováni s naprosto tichým světem přírody, který ovšem rozhodně není idylický. Zrození a smrt se tu ovšem stává součástí stále se opakující životního cyklu. Čtveřice performerů, zaklíněná uprostřed torza kmene uprostřed diváků předvádí pomocí loutek a předmětů život v přírodě, zrození motýla, pavoukův lov, stavění hnízda a vyvedení mladých ad. Ticho beze slov oživují andělské tóny roztodivných nástrojů, které oživuje Martin Trecha.

Tomáš Hájek (alias Bažantova loutkářská skupina) z Poniklé, ani tentokrát nezklamal. Po dlouhém období kouzlení s meotarem tento přístroj opustil, a výrazněji vystoupil do popředí. Po loňském variaci na klasiku Maryša Vávrová si vybral předlohu L.N. Andrejeva. Jeho Gubernátor vypadá famózně, když líčí okolnosti lidového povstání po prohrané japonsko-ruské válce 1905, a jeho krvavé potlačení. Gubernátor, v podání Hájka až podobný Macbethovi, který se dostal do spirály zabíjení a zprvu odůvodňování takových činů, stále provázených frází „Mysleli jsme to dobře, a dopadlo to jako obvykle…,“ končí cynickou odevzdaností situaci („myju si ruce…“). Vedle pozoruhodného sólového výstupu, kdy nám před očima vyrůstá patologický diktátor (nejen) lokálního významu, který se ovšem nakonec už docela těší na smrt, je představení charakteristické i pozoruhodnou prací s rekvizitami (ať už jde o funkční samovar, řadu dřevěných vojáků, kteří na povel zvedají bajonety, práci s rolí papíru, kdy se díky otáčení válce zkrvavená plocha okamžitě změní v běloskvoucí povrch či pohřbívání těl obětí do hlíny schované pod základy gubernátorova paláce).

K vidění toho tedy bylo dost. Nicméně, většina účastníků si z festivalu odváží navíc zážitky z intenzivních seminářů, vesměs vedených profesionály, ať už to byli například Štěpán Gajdoš, Kateřina Letáková či Braňo Mazúch za režiséry, Kateřina Jebavá za herectví,  Adam Halaš za pantomimu, Tereza Verecká za rozhlasové autorství, Nikola Orozovič za improvizaci, Jan Duchek a Robin Schenk za texty a hudbu, za rap Dan Kranich, za loutkáře Adam Pánik a další, včetně několika dětských seminářů. A to nemluvím o dvou diskusních seminářích, které dávají jednotlivá představení do širších kontextů.  Je pozoruhodné, že tato zvláštní skupina příznivců festivalových dílen od nejstarších po nejmladší věnuje vzácný týden z dovolené tomu, aby každodenně trávili čas mnohdy dosti drsným intenzivním tréninkem, po shlédnutých představeních si ještě připravovali úkoly na další den, a stačili navíc posedět a popovídat či pozpívat u vína až do časných ranních hodin. Společenství amatérských divadelníků, v němž kromě profesionálů na poli uměleckém můžete najít mj. politiky, akademické pracovníky, doktory či pedagogy, je  - a myslím že i ve světě – něčím zcela unikátním. Proto bezpochyby není náhodou, ale logickým vyústěním, že se „české amatérské divadlo“ dostalo na seznam nehmotného kulturního dědictví UNESCO.