Každý návštěvník, ať pravidelný nebo debutant či dokonce z náhodných kolemjdoucích, dostal díky široké programové nabídce příležitost nalézt si dle svého vkusu a zájmu novou zkušenost, anebo vsadit na osvědčený styl, soubor či titul. A pro změnu, letošní edice namísto artisticky výbušného zahájení vsadila na zázraky přírody. Výjimečnost dne, kdy se Letní Letná otevřela veřejnosti, totiž zastřešilo zatmění Slunce.

Hlavní programové hvězdy přijely ze zámoří i Evropy a lišily se od sebe v mnoha ohledech tak výrazně, že se festivalu podařilo podat přesvědčivý důkaz o rozmanitosti podob nového a současného cirkusu. Hostující zahraniční soubory Rasposo, Cirque La Compagnie, Circa a kolektivní projekt Sawdust Symphony potvrdily, jak je cirkus sám o sobě stále pružným a otevřeným úkazem. Žádný z nich nerezignoval na fyzickou virtuozitu, ale demonstrace disciplín ustoupila hledání specifických a osobitých způsobů, jak prostřednictvím tělesné připravenosti, vztahu k prostoru a partnerům či skrze a s objekty obrazně vytvořit energií zalité pole, metaforami prošitý gobelín či storytelling kořeněný adrenalinem. Australané v inscenaci Wolf s odkazem k vlčí smečce vystavěli dynamickou akrobaticko-taneční kompozici, atakující limity lidského těla, a to s důrazem na kontakt, přenos váhy a řízený pád. Pro změnu francouzské uskupení Cirque La Compagnie v čele s Fiatem Panda přetavilo v představení Pandax riskantní tělesnou intenzitu do humorných situací, aniž by přišlo o lehkost a nadhled. Rodinný podnik Rasposo se ve svém počinu nazvaném Hourvari zaměřil nejen na to, co trénované tělo dokáže, ale čím vším ještě může být, jakou iluzi svým konáním navodit a pro inspiraci sáhl hluboko do loutkového divadla. Symfonie rozehraná v zaujetí truhlařinou (Sawdust Symphony) pak pojem fyzický výkon, zahrnující koordinaci, přesnost i sílu, rozšířila o řemeslnou zručnost. Zatímco na jednom konci této škály se skvěl úžas nad unikátními dovednostmi, na druhém obdiv k dramaturgicky propracovanému detailu. Wolf se doslova vrhal na plochu a do výšek, Pandax objímal téma zármutku humorem, Hourvari přemosťovalo historii a spektakulární divadelnost rošťáctvím, Sawdust Symphony vsadila na propracovanou poctivost. Působivost hostujících podívaných umocňovalo rovnocenné partnerství akce s hudbou, světelným designem a dalšími inscenačními složkami včetně těsného vztahu k publiku.

Otevřenost v nejširším slova smyslu

Průřez domácí scénou zahájila premiéra Vertige souboru AirGym Art Company, který po letech důrazu na technickou virtuozitu ukázal tvůrčí posun. Najednou totiž prokázal hlubší snahu pracovat nejen s tělem, ale především s tělesným stavem jako materiálem. Ať už artisté zkoumali závrať, kreativní pnutí nebo, co se s člověkem děje, když ztratí pevnou půdu pod nohama, přiznaná experimentální rovina naznačila proměnu jejich scénického skicování. Tuzemská scéna, prezentovaná nejčastěji v českém stanu a v rámci open-air programu, se obecně představila jako pulzující organismus v různých fázích svého bytí – od etablovaných inscenátorů přes autorské výpovědi a mladou generaci až po díla, která teprve na tvůrčí cestě hledají svůj fixní nebo konzistentní tvar. Vedle celosvětově zkušených uskupení a umělců jako Cirk La Putyka, Losers Cirque Company nebo Eliška Brtnická se objevily práce studentů a absolventů zahraničních cirkusových škol, nebo cirkusových center včetně mnoha zástupců regionů České republiky. Zdá se, jako by letos nešlo tolik o showcase reprezentativního vzorku, ale spíše o nahlédnutí na stav a kontinuitu české platformy, na to, co se uvnitř ní děje, kudy se ubírá a co plánuje.

Rok s rokem mohutní dětská scéna, která tím jednoznačně potvrzuje potřebnost budovat a rozšiřovat infrastrukturu směrem k dětem – rodinnému publiku. Řada představení (loutkových, pohybových a všelijakých) a volně dostupných aktivit i letos adresovaná jak batolatům, tak starším jim dopřála pozorovat, ale i zapojit se čili zúčastnit se a leccos svým působením ovlivnit, něco si zkusit nebo se dokonce naučit, rozesmát se i prožít silné vjemy. Bylo zjevné i letos, že Letní Letná bere děti vážně a že je nestaví do okrajové pozice, ale na jedno z výsluní svého zájmu. Cirkus je totiž hlavně hrou, vyrůstající z hravosti a zvídavosti, a tímto přirozeně kmitá střelka cirkusového kompasu od dětství k dospělosti.

Letní Letná pokračovala v dlouhodobém trendu otevřenosti v nejširším slova smyslu od programové skladby po nabízené zázemí. Prokázala také, že je důležitou oborovou křižovatkou jak z hlediska propojování tuzemské novocirkusové platformy, tak v poskytování motivace a inspirace nastupující generaci performerů a tvůrců. A i navzdory masové návštěvnosti si festival ještě leckde zachoval komunitního ducha. Z vnějšího pohledu na zveřejňované prodeje letenský program stejně jako v minulých letech naznačil, že zatímco nový a současný cirkus rozšiřuje svůj záběr a některé produkce ani na pohled jako „cirkus“ nepůsobí, většinový divák svoje myšlenkové hranice o možnostech cirkusu nebo toho, co je ochoten za cirkus považovat, ještě tolik nezpružnil. A považuji proto za velmi důležité, že si právě Letní Letná vedle jednoznačně cirkusových počinů – divácky velmi vděčných titulů, stále zachovává cit pro vysoce umělecky kvalitní projekty, stojící (trochu neprávem) stranou. Mírný odklon od celosvětově sílící vlny hnané ekonomickou situací přizpůsobit program co nejširší veřejnosti (společnosti konzumující převážně úspěšné formáty založené na ohromení) pražskému festivalu přidává na hodnotě, a hlavně tím těší i stálého diváka, nejen náročnějšího nebo umělecky oddaného člena komunity. Letošní uvedení Sawdust Symphony navázalo například na nezapomenutelný návrat Johanna Le Guillerma (Terces, 2022), nebo bratrskou dvojici Simona a Vincenta Bruyninckxových (BITBYBIT, 2023) a další, včetně viditelné návaznosti na projekty uvedené například na festivalu Cirkopolis (Materia, Andrea Salustri, 2023).

Neméně podstatný je vzkaz, který letenský tým vysílá mezi řádky svých stovek uvedených představení, a tím je respekt k pohybu a obrazu ve všech možných variacích, konkrétně k fyzickému divadlu, tanci, loutkám, klaunerii, pantomimě a dalším uměleckým druhům. Zásadní je postavit do popředí tělo – tělesnost, obraz – obrazivost a do centra pozornosti zájem komunikovat s divákem. Cirkus, se kterým se setkáváme na Letní Letné, je svébytný živočich mnohaživelník, citlivý i otužilý, inovativní, a zároveň s historickou DNA v šapitó vysypaném pilinami. Miluje nomádství, aniž by ztrácel víru v domov, je přátelský a soudržný, pečující o svou svobodu a svůj „kmen“, který ale rád dodržuje pravidla a má disciplínu. A byť se okolní svět rychle mění, jeho esence zůstává. Je to fyzická kultura – kultura prožívaná tělem i obdivuhodně zvláštní forma sdílení veřejného prostoru. Festival je pak jedním z mála míst, kde se všechny vrstvy mohou na čas potkat, reagovat, růst i regenerovat. A Letní Letná je výsadní oborovou událostí se širokým dopadem a silným polem přitažlivosti.