Festivaly

Umění trvá na tom, že trvá

Dominik Melichar

Druhý den festivalu Next wave zahájila debata v režii umělecké skupiny DÍLO, moderovaná Janem Motalem. Ke kulatému stolu byly přizvány Jana Bohutínská, Táňa Zabloudilová a Barbara Herz, aby společně diskutovaly na téma Odvaha psát, ale ve finále i o odvaze být ženou v umění, což, zdá se, stále naši uměleckou obec rozděluje. Přepis debaty bude zveřejněn v již zmíněném časopise DÍLO.

Záznamy z akce Umění trvá
Foto: Kamil Košun

Na debatu navázala připomínka další odvahy, a to být umělcem vůbec. Návštěvníkům jistě neuniklo, že foyer Venuše ve Švehlovce, ale i zákoutí před toaletami a vůbec každý volný kus zdi jsou pokryty fotografiemi umělectva z nejrůznějších performancí. Jde o záznamy z akce, jež proběhla letos od 13. 3. do 19. 6. před budovou Ministerstva kultury ČR na Maltézském náměstí. Nesla název Umění trvá a vznikla z iniciativy Lenky Dombrovské a Barbory Šupové jako reakce na nekompetentní vedení ministerstva. Celkem 49 pracovních dní se pod Klempířovým oknem střídali umělci a umělkyně a bez nároku na honorář zde zhruba 30 minut hráli, zpívali, tančili, recitovali poezii či jakkoli jinak předváděli, že „umění trvá“ a zaslouží si ministra, který ho podporuje a necenzuruje. Fotografie, které z těchto akcí vznikly, pak pokryly ony zdi ve Venuši a videozáznamy poslouží k budoucímu dokumentárnímu filmu, jehož fragment jsme mohli rovněž sledovat.

Začátek vernisáže se nesl v performativním duchu. Lucie Ingrová, která se na jaře rovněž účastnila akce před ministerstvem, s vlasy v ručníku a županu, jako by právě vylezla z vany, zpovídala na ulici hosty Venuše, a to s kosmetickým štětcem místo mikrofonu. Po vzoru velkých akcí takzvané mediální elity se jich ptala, kdo je na dnešní večer oblékal a co pro ně znamená kultura. Heslovitá provolání, která tak náhodně vznikala (jako „kultura je nezbytnost“, „kultura je obdělávání“ apod.) pak Ingrová s píšťalkou v puse vykřikovala na celou ulici. Na následné vernisáži pak obě hlavní iniciátorky akce popsaly vznik akce, její průběh, komunikaci s umělectvem, ale i úředníky ministerstva a nakonec byl puštěn zmíněný film.

Večer se pomalu blížil ke svému vrcholu – tradičnímu předávání Poct osobnostem a projektům ze sféry alternativního a experimentálního umění. Ještě předtím bylo ale na programu představení – duo Jan Komárek a Honza Malík uvedli třicetiminutovou pohybovou performanci pro jednoho tanečníka, stůl a žárovku Insectum K. V inspiraci Kafkovou povídkou Proměna je na scéně, za stolem, polonahý Honza Malík oděný jen do saka jako do pomyslné kůže, kterou je třeba svléct a ukázat tak křehkou a neustále zkoušenou existenci člověka ve světě. Stůl a nad ním visící žárovka, jejíž intenzitu a zvuky ovládá zpoza pultu Jan Komárek, jsou dokonalou metaforou malého a omezeného světa, světa, který nedává příliš možností k pohybu, který člověka omezuje, svazuje, stále mu klade překážky. A člověk, nahý a bezbranný, se po něm plazí a hledá úkryt, který v závěru Honza Malík nachází pod stolem. Pro současnou realitu byl skvělý nápad zvonící telefon, který Malíkův „brouk“ ovládá jen stěží, s rozpaky, bezradně. Jako věc, která mu nepatří, ale obtěžuje ho a musí s ní obcovat. Jako by Malík patřil telefonu, a ne naopak. V závěru ale dojde ke katarzi, postava se oprostí od stolu, vejde mezi diváky, podává jim ruku a jednu osobu, shodou okolností Janu Bohutínskou, následně v Poctách rovněž oceněnou, přivede ke stolu a sám odchází. Téměř alegorický závěr o předávání vesla v ujařmené existenci ve světě.

Veřejné vyslovení Poct za alternativní umění tentokrát bylo v režii dua Tomáš Čapek a Petr Kult z Ductus Deferens a jejich paddleboardu, na kterém chtěli chytnou příští vlnu. V průběhu předávání masek z dílny Petra Nikla paddleboard Petr Kult neustále hustil, zatímco si oba spíkři nahazovali a snažili se provazovat jednotlivé Pocty oslími můstky. Dařilo se jim to tu více, tu méně, ale skutečné legrace dosáhli až v závěru, kdy rezignovali na jevištní improvizaci a četli z papírků poznámky, které jim měly sloužit jako vodítka, o čem a jak mluvit. Poctěni tedy byli: Talent roku Natalia Tina Jeleva, Produkční počin roku Venuše ve Švehlovce, Publikační počin roku Ostrovy a kontinenty Lucie Němečkové, Projekt roku happening skupiny Kaputin v Národním muzeu, Osobnost roku Jana Bohutínská a Živoucí poklad Zoja Mikotová. Případné zájemce o podrobnosti k oceněným a zdůvodnění, proč a za co byli poctěni, odkazuji na Tsunami č. 2.

Finále večera patřilo hudební skupině Urband, v jejímž čele stojí multiinstrumentalista a performer Tomáš Vtípil, který ani před prořídlým publikem nezklamal a vystoupení skupiny doprovázel svým exaltovaným pohybem i nehledaným pěveckým projevem.

Text vyšel ve festivalovém zpravodaji Tsunami.

Divadelní noviny

Přihlášení