Nádherná zahrada po ní zůstala, koprodukční inscenace slovenských uskupení Bez javiska a Divadlo Pôtoň, vychází z osudu Sidonie Nádherné z Borutína, poslední šlechtické majitelky zámku ve Vrchotových Janovicích. Autorka textu a dramaturgyně Slavka Civáňová společně s režisérkou Ivetou Ditte Jurčovou ale neskládají životopis chronologicky. Sidonie se před námi postupně vynořuje z drobných stop.

Po vstupu do synagogy vidíme, že kolem centrálního stolu jsou rozmístěna malá stanoviště, každé osvětlené svíčkou a doplněné bílým objektem. Někde čekají sluchátka, jinde fotografie nebo krátký text. Chodíme mezi nimi vlastním tempem a z dopisů, deníků a vzpomínek pomalu skládáme obraz ženy, která se do běžné představy baronky příliš nevešla. Vrchotovy Janovice pro ni nebyly jen majetkem, ale místem setkávání a tvorby. Jejím životem procházejí Max Švabinský, Karl Kraus, Rainer Maria Rilke či později památkář Václav Wagner. Zámek se plní umělci, myšlenkami a rozhovory.

Výstava přitom nepůsobí muzeálně. Skutečné fotografie se mísí s abstraktními objekty a úryvky hlasů, takže se z historické osobnosti nestává exponát za sklem. Spíš máme pocit, jako bychom vstoupili někam mezi její vzpomínky a směli se jimi chvíli přehrabovat. Baronka tu není především nositelkou titulu a společenského pozlátka, ale ženou, která pěstovala zahradu, obklopovala se uměním a postupně přicházela o lidi, kteří její svět tvořili.

Právě tehdy začne do prostoru pozvolna vstupovat i samotná Sidonie. Hudecová přináší jeden pytel hlíny za druhým, vysypává je na stůl a rukama zeminu přetváří. S každou další vrstvou jako by přibývala další ztráta. Hlína je přitom možná nejjednodušším, ale zároveň nejsilnějším obrazem celé inscenace. Patří k zahradě, které Sidonie věnovala velkou část života, ale snadno se promění také v hlínu hrobu. A čím víc jí na stole přibývá, tím víc připomíná tíhu, která na ženu postupně dopadá se smrtí blízkých. Zahradnice, která celý život něco sází a kultivuje, se najednou probírá zemí svých mrtvých. Sidonie skutečně považovala péči o janovický park za svůj životní úkol a sama se významně podílela na jeho podobě. Pak je hlína odmetena a spolu s ní mizí i svět, který jsme dosud poznávali.

Poslední část už patří válce, poválečným změnám a zoufalému boji za záchranu Janovic. Bílá role papíru se nejprve zvedá jako protestní prapor, s nímž Sidonie v gumácích obchází prostor, aby se následně rozvinula po zemi v dlouhou cestu. Na ni Hudecová lopatou pohazuje červená razítka – otázky, zákazy, zamítnutí, byrokratické překážky. Historické okolnosti postupně zredukují celý její svět na nekonečnou sérii úředních odpovědí, což odráží skutečnost, že baronka po válce skutečně usilovala o obnovu rodinného sídla; nakonec však byla donucena odejít do exilu.

Mezi červenými otisky se však objeví i zelená. Hudecová bere jednotlivá písmena a skládá z nich jediné slovo: krása. Na dlouhý bílý pás je neotiskuje jako další úřední verdikt. Sází je. Jedno vedle druhého, téměř jako květiny do země.

Právě tady se Sidoniin příběh nejzřetelněji odtrhne od historického portrétu a obrátí se k současnosti. Tvůrci sami inscenaci chápou jako paralelu dnešního zápasu o kulturní paměť, památky a živou kulturu (nejen) na Slovensku. Nejde už pouze o jeden zámek ani o osud jedné výstřední baronky. Jde o otázku, co jsme ochotni bránit ve chvíli, kdy se krása, kultura a paměť začnou jevit jako nepraktický přepych.