Divadelní noviny > Rozhovor

Filip Kaňkovský: Trpím decentní závistí

Herec Filip Kaňkovský nastoupil do pražského Národního divadla hned po dokončení DAMU, takže ho dnes na prknech naší první scény vídáme už šestou sezonu. V roce 2018 získal Cenu ředitele Národního divadla pro umělce do 35 let. Původně jsem chtěl rozhovor začít otázkami na nejnovější inscenaci Stát jsem já, jejíž premiéra byla kvůli koronavirové pandemii přesunuta z jara na září. Jenže krátce před naším setkáním Filipovo jméno z obsazení nečekaně vypadlo.

Proč vaše jméno zmizelo z obsazení inscenace Stát jsem já?

Režisér Honza Mikulášek s dramaturgyní Martou Ljubkovou měli pocit, že mi jejich způsob práce nevyhovuje. Rozhodli se mě proto z inscenace vypsat. To se sice u divadla stává, trochu mě však překvapilo, že jsme o tom předtím vůbec nemluvili. Já si totiž vždycky myslel, že divadlo je především o komunikaci… Prostě mi to bylo jednoho dne oznámeno, ale asi nemá smysl to nějak víc rozebírat.

Jak se herec s takovou situací vyrovnává?

Samozřejmě o sobě začne pochybovat a přemýšlí, co se stalo nebo naopak nestalo. Musím to ale brát tak, že Honza tím postupoval k dobru inscenace. Kdybychom to vzali do důsledků a nechali stranou emoce, pokud režisér zjistí, že ho dotyčný herec brzdí, nebo se mu s ním nedělá dobře, jsem zastáncem toho, aby se s ním rozloučil. Má na to právo, režisér odpovídá za celek. Asi bych nejednal jinak, i když se to nyní týká mne. Z přeobsazení jsem byl sice hodně překvapený, zaskočilo mě, prošel jsem si různými stadii odmítnutí, snažil jsem se to od sebe odvrhnout, ale ve finále jsem vcelku rychle dospěl k tomu, že kdybych měl s Honzou ještě někdy pracovat, neřeknu ne. Naše předchozí práce na Topolově Kouzelné zemi mě totiž moc bavila. Přijal jsem tedy nabídku na muzikál Cikáni jdou do nebe, který měl v září premiéru v Divadle Bez zábradlí a režíroval ho Radek Balaš. S Michalem Kavalčíkem alternuji v roli Buči.

DIVADLO NENÍ JEN DIVADLO

Odešel jste někdy naopak z rozezkoušené inscenace kvůli nesouhlasu s režijní koncepcí?

Ne. Vždycky jsem to nakonec nějak vyválčil nebo jsem prostě hrál ve věci, kterou jsem měl míň rád, což je myslím jeden z prvků profesionality. Na druhou stranu ale rozumím tomu, že pokud se kolegovi dělá ze zkoušení až fyzicky zle, tak než si koledovat o vznik nějaké zlé nemoci je lepší z projektu odejít. Nemá cenu si ubližovat. Nemám ale ani rád heslo „vždyť je to jenom divadlo“. Pro mě je totiž divadlo obrovská věc, jenže je také pravda, že za ztrátu zdraví nestojí ani to divadlo.

Na jeviště pražského Národního divadla jste se dostal už za studií na DAMU. Jak k tomu došlo?

Byl jsem tuším v prvním nebo ve druhém ročníku a v Národním divadle tehdejší dramaturgyně Daria Ullrichová, která spolu s Evou Salzmannovou, Aloisem Švehlíkem a Janem Nebeským vedla náš ročník, připravovala s J. A. Pitínským Topolův Konec masopustu. Spolužáci hráli maškary a já se jim hodil na roli syna statkáře Krále, na Jindřicha, což byla fakt velká výzva. Mohl jsem se buď zhroutit, nebo to zkusit zahrát, takže jsem se rozhodl pro druhou možnost. Pamatuji si, jak jsem během prvních zkoušek ve Stavovském divadle dostal za úkol, abych vedl imaginární kobylu na porážku. Šlo o koně, kterého Jindřich strašně miloval a nejraději by ho zachránil, jenže to nebylo možné. Táhl jsem tedy tu svoji milovanou lásku na smrt, což bylo pro toho skrz naskrz čistého kluka, a zároveň i pro mě jako herce, něco neskutečně emočně vyčerpávajícího. Musel jsem do něj celý proniknout, nebát se té čistoty a citově se odhalit. A i když si myslím, že se samotná inscenace ne zcela povedla – hru jsem totiž četl několikrát a podle mě spousta režijních postupů šla proti její síle, než aby ji umocňovala –, tak jsem měl svoje scény rád. Na základě Jindřicha jsem pak dostal druhou hostovačku v Devátém srdci v režii Juraje Herze, což byla jen taková malá pětiminutová „prskavka“. Maličká role zženštilé karikatury prince, který ve filmu snad ani není. Ale mohl jsem si s ní hezky pohrát a potkat se s uznávaným režisérem.

Pak už jste měl místo v Národním divadle jisté?

Samozřejmě jsem už na DAMU přemýšlel, co budu dělat dál. Po škole jsem ale do žádného divadla nepsal. Díky Tereze Hofové jsem hrál v inscenaci Klub rváčů v ústeckém Činoheráku, na který jsem si dost myslel. Měl jsem pocit, že bych se tam mohl hodně naučit, jenže právě díky těm dvěma hostovačkám jsem začal mít velký zájem o angažmá v Národním divadle. Říkal jsem si, že tam přece vždycky hráli i mladí lidé, ačkoli já už zase až tak mladý nebyl, na DAMU jsem nastoupil ve čtyřiadvaceti, spíš nezkušený. Věřil jsem však, že pokud se budu snažit, mohl bych v Národním obstát. A nakonec to tak doopravdy bylo.

Jak mladý herec usiluje o angažmá v Národním divadle?

S tehdejším šéfem činohry Michalem Dočekalem jsem měl několik rozhovorů, během kterých jsem na něj tak trochu nenápadně tlačil. Počítal se mnou do role Petra v Ostrovského Lese, který hrajeme dodnes, i když teď ve Studiu DVA divadle, kam se inscenace po derniéře přenesla. Tou rolí jsem vlastně do Národního divadla nastoupil. Ještě předtím ovšem došlo k veletoči kvůli Karlu Dobrému, který se zranil na zkouškách Strakonického dudáka, a tak mi volali zhruba sedmnáct dní před premiérou, abych do něj za Karla naskočil. Jenže já zrovna dokončoval školu, natáčel písně se svojí kapelou, chystal se na koncerty…

Ale nakonec jste v inscenaci hrál.

Michal Dočekal mi tehdy zavolal s tím, abych se u něj zastavil. Měl jsem těsně před podpisem smlouvy, a tak jsem si říkal, že z toho asi na poslední chvíli sešlo. Ani si nedovedete představit, jak mi před naším setkáním šíleně bušilo srdce. Jenže on se vytasil se záskokem, oslovili prý spoustu herců, i takové matadory jako například Boba Klepla, co se podobně šílených výzev nebojí, ale všichni odmítli. No a mně to dal jako budoucímu členu souboru za úkol. Odmítněte to, když tam máte jít do angažmá… Takže jsme se tomu zasmáli a já odcházel s textem v ruce. Režisér J. A. Pitínský se nejdřív rozhodl pro variantu, že zraněný Karel Dobrý bude sedět v portále na kraji scény, já se budu na jevišti pohybovat, jak je potřeba, a Karel mě bude dabovat.

To se snad dělá v opeře, ale v činohře?

I kolegové z toho byli rozčarovaní, takže nakonec došlo ke klasickému záskoku a to už nebyl čas na nic. Zvládl jsem to hlavně díky Igoru Orozovičovi, s nímž jsem měl v Dudákovi víceméně všechny scény. I když měl sám spoustu práce se svojí rolí, na obědě se mnou stále dokola dřel texty a pracovali jsme na tom i po zkouškách. Premiéra kupodivu nedopadla špatně. Vyšla pak sice nějaká recenze, že až s příchodem Karla Dobrého všechno dává smysl, ale já se s Karlem nepotřebuji poměřovat. On je excelentní herec a já měl podmínky, jaké jsem měl. Až během repríz jsem si v Dudákovi našel svůj prostor. Nikdy však nezapomenu, jak režisér Pitínský stával v portálu a při mém monologu se kousal do rukávu a vykřikoval: Ne, ne, tohle není Karel. To mi samozřejmě hodně pomohlo… Dost mě ale tehdy potěšila paní profesorka Salzmannová, v té době ještě moje pedagožka, která se zařekla, že mi k tomu nebude nic říkat, protože se na mě neustále valila spousta nejrůznějších informací. Každý měl totiž názor a chtěl pomoci. Po premiéře mi v dlouhém e-mailu napsala, že jsem se nechal v Národním divadle pokřtít šíleným způsobem, ale že je na mě pyšná, jak jsem to zvládl. A asi jsem úplně neodradil ani režiséra Pitínského, protože pak po letech schválil, abych zaskakoval za Davida Novotného v několika představeních jeho inscenace Dobrý konec všechno spraví na Letních shakespearovských slavnostech.

Soubor Činohry hraje ve třech budovách, jak to snášíte?

Pro mě každá budova znamená jinou vůni. Během zkoušení je to pro mě jen „blbej barák“, ale když se zkoušení přerodí do magie představení, je to něco úplně jiného. Třeba Stavovské divadlo je hodně útulné, navíc má ze všech tří budov určitě nejvíc divadelní zázemí. Hlavní budova Národního divadla je totiž vzadu naprosto nesympatický mrtvý prostor, ale tam to asi jinak udělat nejde. Strašně závidím hercům, co hrají jen na jedné scéně, že mají svoji skříňku, šuplík, dají si kafe s kolegy nebo s lidmi z garderoby a techniky u jednoho stolu. Tak by to mělo být. Stavovské divadlo má aspoň „náměstíčko“, kde se můžeme potkat. Ale Národní divadlo nemá ani svůj klub, který přece od nepaměti patří k magii divadla, k pocitu bezpečí a domova. Myslím, že by mohl napomoci i ke změně uvažování některých lidí o práci, mohla by se tam spousta věcí probrat. Představte si, že v historické budově hrajete s kolegy a nevidíte je přijít, odejít… Potkáte se s nimi fakt jen na jevišti, aniž byste si předtím řekli dobrý den. To je až absurdní. Vnímám to jako daň za ten velký prostor. A trpím decentní závistí, když jdu za kolegy do jiných divadel a oni mě po představení pozvou dozadu do jejich divadelního klubu. Přes to všechno má historická budova silného genia loci. No a Nová scéna je svým způsobem labyrint.

INSCENACE NOVÉ SCÉNY

Vyhovuje vám současné směřování Nové scény?

Jsem rád za tu divokost a odvahu, je jí potřeba. A byl bych ještě razantnější, protože kde jinde než právě tam. I když je tedy hodně náročné se některými texty prokousávat. Těžké bylo třeba zkoušení inscenace Po sametu s Jiřím Adámkem, ale výsledný tvar byl pro mě obrovskou satisfakcí. Šlo o ostře zhodnocené období od sametové revoluce po současnost. Nebyla tam žádná normální dramatická situace, takže jsme si před každou reprízou museli opravdu všichni společně celý text pořádně zopakovat. Po sametu a Plukovník Švec jsou mé dva největší zářezy v Národním divadle, i když by se k nim určitě dala počítat ještě Krvavá svatba a Modrý pták, co jsme dělali ve Stavovském divadle. Podobně náročné zkoušení bylo na Nové Atlantidě, jenže výsledek byl celkem nicneříkající, což mě mrzelo. Jsem živelnější, mám rád větší tlak a expresi a tam mi přišlo, že se jen poplácáváme po ramenou v jakémsi intelektuálním prostředí, kde akademikové debatují o tom, jak je rasismus špatný. Taková věc by se měla myslím hrát spíš v dětských domovech, ve věznicích nebo ve vyloučených oblastech, jenže na to zase není odvaha a asi ani peníze.

A co Plukovník Švec, kterého jste zmínil?

To není divoká dramaturgie, ale podle mého názoru bylo moc dobře, že se téměř zapomenutá hra nasadila ke 100. výročí založení Československé republiky. Vydává neskutečné svědectví o tom, jak si pravice s levicí podávají ruce, což je šílené. A ukazuje, jak se napřed fašistům a pak komunistům podařilo zadupat legionáře nenávratně do země. A to je víc než dobře, protože kdo z obyčejných lidí ví něco o legiích? My herci jsme na tom byli úplně stejně. Jsem proto rád, že jsme legionáře dostali do širšího povědomí, ukázali, co prožívali při bojích za pouhou chiméru, že možná jednou vznikne náš stát. Víra v budoucí vlast u nich musela být neskutečně silná.

Dostal jste titulní roli.

Nezapomenu na moment, kdy mi přišlo do e-mailu obsazení a já se viděl v hlavní roli. Bylo štěstí, že jsem zrovna seděl v tramvaji, jak to se mnou zacloumalo. Nikdy by mě nenapadlo, že Švece budu hrát zrovna já. Jirka Havelka chtěl mít inscenaci perfektní. Chvílemi míval pocit, že nedělám maximum, a tak si dupnul, což mě pokaždé dost probralo. Šel jsem tomu naproti i v soukromém životě, vedl jsem tenkrát celkem asketický život, nikam jsem moc nechodil, nepil jsem, hodně jsme všichni cvičili, abychom byli v kondici, takže jsme i zhubli a zesílili. Každé představení bylo náročné hlavně choreograficky. Plukovníka Švece vždycky hraju s obrovským respektem a láskou, na reprízy jsem se chystal dva dny, byl to pro mě velký svátek. Mrzí mě, že kvůli koronavirové pandemii padl v červnu zájezd do Kyjeva.

HERCEM NAVZDORY EPIKANTU

Kdy vás divadlo tak uhranulo?

Ani nevím. Naši si vždycky říkali, že ze mě bude asi muzikant. Jenže mě už na gymplu bavilo, když jsme hráli věci od Cimrmana. Obsadili mě v Záskoku do velmi vděčné role – ženské postavy Vlasty. Líbila se mi okamžitá zpětná vazba diváků z publika, ten jiný příval energie, ale i to, jakou mají lidi z představení radost.

Jaký jste byl středoškolák?

Na konzervatoři jsme si bohužel nesedli s mým pedagogem klavíru. Dokonce jsem kvůli němu zvažoval jiný nástroj – trombon, což se mi pak splnilo. Nakonec mě z konzervatoře úspěšně vyhodili a dostal jsem se na Ježkovu konzervatoř, kde jsem taky ne moc úspěšně pokračoval. Už na konzervatoři jsem ale díky spolužákovi víc přičichl k divadlu. Začal jsem chodit do dramatického kroužku, který vedla jeho maminka Milena Klinecká. To mě bavilo moc, i když šlo jen o dramaťák a já v něm byl jeden z nejstarších, bylo mi už osmnáct. Po vyhazovu z konzervatoře jsem se v mezičase živil manuálně. Někdy v tu dobu jsem šel na casting filmu …a bude hůř od Petra Nikolaeva. Pamatuji si, jak tam přišla spousta kluků stylu „mánička“ a jen já jediný měl vyholenou hlavu. Myslel jsem si, že hledají jiný typ kluka, takže mě pak překvapilo, když jsem roli dostal. Docela by mě zajímalo, jestli ještě někdy zažiju tak silné natáčení, protože tohle mě neskutečně nakoplo. Bylo tak magické, že mě herectví doslova pohltilo. Díky tomu jsem se zeptal svého kamaráda Ondry Nováka, s nímž jsem chodil do dramaťáku a který už se mezitím dostal na DAMU, jestli bych měl zkusit přijímačky. Připravoval mě na ně, ale já to celkem dost flákal. Když jsem ale prošel prvním kolem, vše jsem odsunul pryč a zamakal na sobě. Ondru jsem nutil, aby mě pozoroval a dával mi připomínky, a ono to pak vyšlo.

Nebál jste se, že na jevišti bude vadit vaše oční vada epikantus?

Tohle ochrnutí víček jsem řešil v dětství, kdy ve škole proběhla i nějaká ta šikana, ale teď už to po pravdě nijak nevnímám. Na natáčení mi sice většinou dávají role vrahů a padouchů, ale na divadle je ta paleta rolí hodně široká, od R. A. Dvorského až po plukovníka Švece. Nemůžu si stěžovat na nějaké zaškatulkování. Takhle prvoplánově a hloupě uvažoval právě můj profesor na konzervatoři. Když jsem se už tam hlásil na herectví, kam mě nevzali kvůli mému věku – byl jsem starší –, řekl mi: Co bys prosím tě chtěl hrát? Já učil Brouska, ten aspoň může dělat prince, ale ty?

Na DAMU už to nikdo neřešil?

Eva Spoustová se mě na přijímačkách pouze zeptala: Vidíme tu jinakost, ale nás jen zajímá, jestli máš kvůli tomu nějaká omezení nebo jestli vidíš normálně. Odpověděl jsem po pravdě: Vidím úplně normálně. Nic jiného je už v tomto směru nezajímalo.

Jak to, že jste hrál jen ve dvou absolventských inscenacích?

Absolvoval jsem Grázly a Punk rockem. V Buchtách a bohyních jsem nehrál, jen jsem v nich asi dvakrát zaskakoval za spolužáky. Měl jsem totiž na tu dobu domluvenou hostovačku v divadle Komedie, kde se zkoušela Słobodziankova Naše třída. Vedení se přišlo podívat a paní Salzmannová mi řekla: Ano, to je respektabilní. Započítali mi to tedy jako absolventskou inscenaci. Naši třídu jsem miloval, hrál bych ji asi kdykoli a za jakýchkoli podmínek, i když tam pak v týmu byly určité rozepře. Bylo mi trochu vyčítáno, že jsem vzal místo v Národním divadle a že se mnou tím pádem nemůžou dál počítat. Ale ukažte mi mladého herce po škole, který by takovou nabídku nevzal?!

Naše třída docela rozvířila pražské vody.

Rozezkoušela ji Eva Bergerová, jenže krátce nato z Komedie odešla a režii převzal Jan Novotný. Zkoušení provázelo naprosté psychické i fyzické vypětí, neustálé změny, únava, drsně z nás vycepoval doslova protiteroristickou divadelní jednotku, uměli jsme texty ostatních, neexistovalo, aby někdo nevěděl, kde zrovna jsme. Neskutečný, ale smysluplný dril, který byl na inscenaci vidět. Recenzenti se také nechali slyšet, že jestli bude tímto způsobem Komedie pokračovat, klobouk dolů. Bohužel se tak nestalo. Ale protože jsem šílený nostalgik, který z paměti rychle vypouští nepříjemnosti, což je myslím ideální, vzpomínám na tohle období rád.

NEJEN POLITICKÁ SATIRA

Během studií na DAMU jste se dostal také k vyhlášenému kabaretu Blonďatá bestie.

Vzbudil opravdu velký rozruch. Jeho zdravé herecké jádro zůstalo dodnes, potkáváme se, dokonce bychom spolu chtěli zase něco udělat, jenže nám to časově nevychází. Hlavně jsem však před časem slyšel poznámku, se kterou se plně ztotožňuji: Jak chcete vyrobit satiru, když lidé ve vedení státu ji dělají za vás? To se přece už ani nedá parafrázovat?! Snad jedině jako naprosto prvoplánovou černou srandu… Ale o Blonďatou bestii byl tehdy enormní zájem, v Kulturním centru Novodvorská jsme za ni dostali neskutečné peníze. Tam se tenkrát přišla podívat Kristýna Kočí, podle níž, tedy hlavně jejích nehorázných řečí, kabaret vznikl. To bylo hustý. A představte si, někdy v té době jsem v jedné nejmenované castingové společnosti narazil na její fotky. Byla tam fakt zaregistrovaná! Její touha po zviditelňování byla zřejmě hodně silná, tak jsme jí to umožnili. Od těch dob se znám s Bárou Polákovou, se kterou jsem udělal píseň Kráva, v níž hraje moje kapela, což málo lidí ví. Nahráli jsme ji ze srandy za jedno odpoledne.

Takže politika vás už nezajímá?

Takhle bych to neřekl, ale dneska už vím, že život je krátký na to, abych vedl diskuse na internetu s nějakým bolševikem nebo voličem SPD. Je mi těch lidí dost líto. Jediné, co teď člověku zbývá, je chodit volit a vést diskusi, tedy tu smysluplnou. O satiře sice uvažujeme, ale raději už léta muzikou bojujeme proti diskriminaci a rasismu ve společnosti. Našimi vystoupeními s kapelou také přispíváme na podporu bezdomovců a týraných dětí. Tyhle věci mají myslím smysl.

POHÁDKA VERSUS FILOZOFIE

Co vás přivedlo do dětského divadla Minor, kde jste hrál v inscenaci O Smolíčkovi?

Čistá náhoda. Vypsali konkurz a já měl zrovna volno, popovídali jsme si a dohodli se. Ke Smolíčkovi jsem měl původně dělat i muziku, z toho ale nakonec sešlo. Přinesl jsem jim totiž klavírní motiv scény, jak je Smolíček v lese a začíná se nad ním smrákat. Zahrál jsem to na piano a nastalo ticho. Pak mi řekli, že na ně padl smutek, což mě potěšilo, tak jsem to taky zamýšlel. Jenže dodali, že by se to hodilo spíš do ruského filmu z padesátých let, v němž ženou lidi do plynu. Měli pravdu, pro děti by to nebylo to pravé ořechové. V inscenaci byly složité scény lezení po šálách, ze kterých jsme se spouštěli na jeviště. Herečka a choreografka Anča Schmidtmajerová je s námi dlouho trénovala. Moje číslo spočívalo v tom, že jsem musel rychle vyběhnout nahoru na lávku a z šesti sedmi metrů jsem lezl hlavou dolů po šále až k zemi, přetočil se a běžel mezi děti do hlediště.

To asi nebylo moc příjemné.

Poprvé mi trvalo asi hodinu, než jsem se odvážil přelézt z lávky na šálu. Původně jsem si myslel, že to nedokážu, ale pilovali jsme všechno poměrně dlouho, takže se to ve mně nakonec zlomilo. Nemám sice závratě, ale když pode mnou byla o generálkách už jen holá zem bez matrací a já lezl hlavou dolů s pocitem, že když si přestanu věřit nebo mě zparalyzuje nějaká bolest, tak půjdu hned k zemi, nebylo mi úplně fajn. Nikdy jsem naštěstí nespadl, jen jsem si občas popálil ruce od šplhání.

Na opačné straně vaší práce s Minorem stojí Divadelní spolek Jedl, v němž nyní hrajete v inscenaci filozofického textu Zlý sen…

V Národním divadle už naštěstí neplatí, že vás nemohou vyhodit, což je dobře. Může se vám totiž lehce stát, že se pod dojmem jakési jistoty přestanete herecky vyvíjet. Nechtěl bych tak dopadnout, proto se snažím, pokud to jen trochu jde, nabírat nové impulzy. Jedl jsou pro mě úžasní lidé. Od školy bylo mým snem někdy pracovat s Janem Nebeským, který mě nikdy nerežíroval. Teď se mi tedy splnil. V téhle skupině s Luckou Trmíkovou, Sašou Rašilovem, Jirkou Černým a Martinem Dohnalem, který udělal fakt hutnou hudbu, je mi hodně dobře. I když jeden negativní efekt tohle zkoušení mělo: ve svých třiatřiceti letech jsem úplně nesmyslně začal kouřit.

Závěrem zpět k Národnímu divadlu. Splnila se po šesti letech očekávání, s nimiž jste tam nastupoval?

Neměl jsem očekávání. Chtěl jsem jen pracovat, dělat dobré divadlo a být se super lidmi. Člověk hlavně nesmí být přehnaně spokojený, to je totiž velmi rychlá cesta do záhuby. A to platí jak v práci, tak ve vztahu. Spokojenost rovná se konec. Víte, i když se mi třeba někdy nelíbí dramaturgický plán nebo se mi něco nezdá a nadávám, uvědomuji si, že tenhle pocit mívá ve svém zaměstnání čas od času každý. Podle mě v Národním divadle bez diskuse hrají prvotřídní herci, klidně mě z nich můžete vyjmout, abych nevypadal namyšleně. Samozřejmě, ne všechno se povede, ale dělají se tam i pekelně dobré věci, takže mě pak mrzí, když se do nás a našeho snažení určité skupiny lidí stále strefují. Já své herecké kolegy miluju a za naši značku budu rád kopat dál.

Kaňour s diamantem v duši

Když režisér Pitínský inscenoval v roce 2011 Topolův Konec masopustu v Národním divadle, vzal si do rolí masopustních masek celý můj ročník. S jednou výjimkou. Do klíčové role Jindřicha, mírně retardovaného kluka, který se ve hře nakonec stane jakýmsi obětním beránkem, obsadil Filipa. Málokdy se stává, aby herec ještě na škole dostal takovou příležitost na největším činoherním jevišti v zemi. Filip Jindřicha zahrál tak, že v Národním divadle už zůstal. Jako by ta krásná role trochu zvláštního, ale křehkého, něžného kluka byla Topolem napsána přímo pro něj. Topol, dramatik-básník. A tohle je moje báseň o Filipu Kaňkovském. Řekněme slam poetry: Kaňour je skinhead se srdcem na Jamajce a žaludkem v Plzni, teda v Konviktu, protože tam ji čepujou… Kaňour je chlápek, co preluduje božsky na klavír, a přesto hraje se svou kapelou ska… žánr jednodušší než ruská častuška zpívaná v pět ráno nameteným sborem mančaftu sibiřské železniční stanice… Kaňour hejtuje sovětskou totalitu a všechny její klony, a proto před Vánoci rozdává svůj vlastní drink jménem KGB… koktejl vodky, chilli a zázvoru, ostřejší než čerstvý novičok… Kaňour miluje vtipy černý tak, že by mohly v Alabamě sbírat bavlnu… Kaňour je jamajský rudeboy a foglarovský skaut… Kaňour je hooligan a Mirek Dušín v jednom… Kaňour je stará duše v těle mladého… no ne už tolik… héhé… skvělého… héhé… herce… Kaňour je lídr… Kaňour je včela, Kaňour je růže hozená do kostela… Pojď na Klondajk… řek by Kaňour… jo, s tebou… kámo… JO!

Eva Salzmannová

• Autor: Jiří Landa
• Publikováno: 12. října 2020

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Filip Kaňkovský: Trpím decentní závistí

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ