Film v divadelních kulisách

V pražské Arše měl českou premiéru nový projekt vlámské taneční skupiny Ultima Vez  . Umělecký šéf Ultimy Wim Vandekeybus je výjimečný choreograf. Kombinuje divoký fyzický tanec s divadelními prvky, ale jeho pohled je i pohledem filmového režiséra. Jako by pohyb tanečníků v jeho dílech určovala filmová kamera. Umí zrychlit, nasadit tempo, rozptýlit čas a prostor či zhustit atmosféru. Je ale i výjimečným filmovým režisérem. To, co v Monkey Sandwich přináší na divadelní jeviště, je v prvé řadě právě film.

Scénu tvoří filmové plátno. Doplňují ho divadelní kulisy – velké větráky rozmístěné na jevišti, akvárium s vodou, prapodivní tvorové vytvoření z hnědé lepenky; jako bychom se ocitli na jakémsi tmavém skladišti. Scénu ale brzy přestaneme vnímat. V první vteřině nás totiž vtáhne film. Je tak autentický, že filmové herce sledujeme stejně, jako vnímáme herce divadelní. Účinkující přitom působí spíš jako neherci: snímek je sice v dobré filmové kvalitě, ale nese pravdivost záběrů z homekamery. Pulsuje v melancholické atmosféře severského chladu. Prostředí i příběh ale nejsou kompaktní. Obrazy přecházejí jeden v druhý, postavy proplouvají z role do role bez jakékoli kauzality jako ve snu.

Nejprve nás film paradoxně přenese do divadla, kde divadelní skupina zkouší novou hru. Z divadelní zkušebny se dostáváme na staveniště, na noční sešlost uměle vytvořené komunitní vesnice, do auta podivného řidiče i do mysli hlavního herce. Ten je v prolínání epizod jedinou spojnicí. Jeho nekonečné pábitelství, fantazie, ale i touha překročit hranice rutiny přináší do filmu vzrušení. I když se mikrodramata nevyvíjí, ale skládají se jedno za druhým, stále jsme lační vědět, co bude dál. Film pracuje s prvky, které diváka přitahují – s ironií, humorem, duchařskou náladou, absurditou, pohádkovostí a hlavně smrtí a krutou realitou.

K filmu se brzy přidá i fyzická akce na scéně. Performer nejprve jen tiše sedí v rozesetých kulisách. Je jednou z nich. Fyzická přítomnost tajemné postavy na jevišti dodává filmu další rozměr. Pak se ale tělo rozhýbe. Muž přibíhá s prasečím rypáčkem, chrochtá, zmítá se v bezmocném amoku, vydává nesrozumitelné skřeky, jazyk se mu zaplétá mezi rty, když vypráví v češtině pohádku o mravenci. Jako zvíře lapené v kleci naráží nahým tělem do stěn, noří se do vody a zamotává se do podoby embrya. Je člověkem bez rácia bezbranným vůči svému osudu. Šílencem, nenarozeným děckem, esencí člověka. Jeho agresivní fyzické akce však působí spíše rušivě, nesmyslně a nabourávají jednolitou atmosféru filmu. Herec odvádí pozornost od filmu k sobě, ale sám za pozornost mnoho nestojí.

Vandekeybus přinesl v Monkey Sandwich něco netradičního. Objevil novou formu – film v divadelních kulisách, kdy objekty na scéně nejsou jen designem, ale s filmem spoluhrají. Když se na plátně rozpoutá povodeň a vše živé mizí v dravých proudech vody, spouští se v divadle větráky. Studený vítr, který fouká publiku do tváří, pomáhá vnitřní asociaci nepříjemného pocitu, mrazení. Dostat se divákovi pod kůži prostě Vandekeybus umí. A na závěr si dovolí ještě jednu vítěznou piruetu – zahraje si s light-artem. Na jevišti zhasne a na stěnu promítá obří filmové titulky jako jakousi světelnou báseň.

Do představení Monkey Sandwich se dá dobře zakousnout. I když je to sousto spíš pro filmové kritiky.

Recenze je převzatá z iDN.