Filmem za české sado i maso

Mezi nebem a peklem je spousta prostoru pro rozkoš. To alespoň naznačuje dokument Davida Čálka, jehož projekt vyhrál scenáristickou soutěž televize HBO a nyní je uváděn i do našich kin. Film představuje jakýsi skupinový portrét čtyř lidí, pocházejících ze sexuální minority českého sadomasochismu, kteří tvrdí, že jsou také normální, jen si rádi hrají.

Pravda je taková, že dokument Nebe Peklo jim od počátku trochu nadržuje. Diváci se nemají pohoršovat, ale snažit se jejich sklony pochopit. Autoři své protagonisty nijak nesoudí, nehází na ně špínu, dokonce se ani nepouštějí do pokoutní, lidové psychoterapie. Bohužel příliš brzy je nad slunce jasné, že se v tomto přítmí lidské duše se zajímavými tématy nekonfrontujeme. Čálek se spokojil s tím, že mu jeho protagonisté dovolili, aby mohl zvědavě nahlédnout do jejich soukromí spojeného s bolestí, v němž se oddávají výstředním praktikám rozkoše. Vidíme ho kroužit kolem nich s kamerou a pokládat nanejvýš zvědavé či drzé otázky. Zaznamenává, jak se programátorka Fronéma obléká do koženého latexu či jak se Altair vyžívá ve svých fantaziích, kdy si pro erotické koňské dostihy postaví z latěk i překážky na zahradě. Vyprávějí se nám tu příběhy nejznámější české dominy Aradie, která vystoupila v 90. letech v nováckém pořadu Tabu a na druhý den ztratila kantorskou práci i řadu přátel. Častěji jsou to ale jen drby doplněné nějakými těmi groteskními prasečinkami.

Je to divácky zajímavé, ale postrádá to přesah, skutečný prožitek vášně, která se bere naoko vážně, vždyť slibuje mezní pochopení vlastního těla.

Čálkova skutečnost je však legrační a plná humoru. Dokonce se nelze zbavit podezření, že tvůrci měli při zfilmovávání všech těch sadomasochistických cviků a chvatů postranní úmysly. Že je dráždivé téma baví a těší především samo o sobě, neboť se mohli konjunkturálně vyřádit na atraktivním „šokingu“, z něhož kdejakého českého maloměšťáka či úzkoprsého tatíka chytne psotník.

Samozřejmě podstatnou součástí filmu je prevence před lidskou blbostí a netolerancí, aby obyčejní lidé neviděli v každém, kdo má nějaký zvláštní sexuální apetit, zvrhlíka. Neboť jak řekl jeden ze zakladatelů sexuologie Alfred Kinsey: Jediný nepřirozený sexuální úkon je ten, který není možno fyzicky provést. Na druhou stranu proti tomuto humanistickému patosu hédonismu mluví skutečnost, že v samotné podstatě tohoto snímku je něco velmi povrchního. Když se díváte na členku štábu Strany zelených Terezii, jak se pobaveně chlubí erotickým nádobíčkem – včetně análního kolíku a ocelového vibrátoru (či spíše razidla) – nelze to ani brát vážně. Celé to působí jako výstřelek či potěšení z exhibice, pokud ne rovnou jako intimní receptář, v němž si může zvědavec opsat několik rad na sexuální zlepšováky. Filmová demonstrace hodiny potěšení „ubohého otroka“ u svých domin, které musí klient prosit o orgasmus, je zvrhlá verze teleshoppingu, kde se místo prodeje laku na auta provozují ruční práce.

Jak se Čálkův dokument snaží neuměle zachycovat hrůzostrašnou gloriolu scény BDSM, ve snaze ukázat lidskost jejích slastně nešťastných otroků odhaluje i lacinost náhražkovitého světa jejich fetišistických her. Nikoliv zvrhlý sex, ale právě to člověka vlastně nejvíce udivuje: že tyto fantazie nejsou nijak důmyslné, jsou bez poezie či napětí, zato jsou plné drahých hraček ze sexshopu a latexových hadříků z luxusních butiků. Je to dost otrlý i unavený tělocvik podle zakázaných programů televize. Altair se ve své fetišistické masce koně hrozně potí a Fronéma je jen trochu praštěná holka obcující s jedním starým a jedním mladým erotomanem. Satanský večer se zavěšováním připomíná metalovou diskotéku s chlapským chrčením, kde jde o to, kdo má na sobě větší výstřelek, hustější masku. Jako by to stačilo k vrcholu blaha a šťastnému letu až do nebe.

Člověk má chuť zakřičet na postavy, aby sjížděly méně internet a raději se začetly do literatury sadomasochismu, aby se učily z japonské kultury bolesti. Obávám se, že Čálkův dokument vypovídá o něčem zcela jiném než o světě, který skrývá poznání rozkoše z odvrácené strany. Omlouvám se těm, kteří dovedou trpět z radosti, ale mně to nakonec přišlo jako konzumní výprodej fetišismu na splátky, který více promlouvá o dnešním světě, než o experimentech markýzů z 18. století a úsvitu nového věku rozumu. Dnes si může už každý beztrestně hledat ty nejdůmyslnější způsoby jak ukojit tajné choutky a hlásit se do boje za osvobození člověka v čisté rozkoši. Tohle věděl Švankmajer už před víc jak deseti lety a zachytil to mnohem lépe, básnivě a intenzivněji.

Mohlo by se zdát, že současný dokumentární film zachycuje naši lidskou zkušenost nejnovějších společenských proměn a politických kauz. Na druhou stranu snahou tvůrců tohoto žánru bylo vždy také zobrazovat výjimečné osobnosti a lidi kolem nás, kteří se vymykají průměru, a to proto, že mohou být mírou lidské výjimečnosti a výzvou tolerance ostatních. V tomto filmu se pohybujeme na samé hranici solipsismu, v němž každý nabývá přesvědčení, že může být dostatečně zajímavou a jedinečnou osobností. Kde se člověk realizuje výstřelky, experimenty se sexuálním životem a vnějšími pózami.

Protagonisté filmu tvrdí, že své záliby nechtějí tlumit, ale v rámci zákonů a možností si je užívat. Dávat jim volný průběh. Nejde o to, že bychom se měli pohoršovat nad trojicí se sponkami na prsou či kolíčky na prádlo na „pinďovi“. Nicméně na takové otevřenosti je něco banálního i směšného. Bohužel omámený autor Čálek právě toto reflektovat nedovede.

Nebe peklo, ČR (2010), 83 min. Scénář, režie, kamera: David Čálek, hudba: Tiger Lillies