Five Easy Pieces
Za inscenační podobou projektu Five Easy Pieces, který vypráví o známém vrahovi a mučiteli dětí Marcu Dutrouxovi, jako by stála úvaha inscenátorů: jak lze o tak otřesném případu v divadle dnes mluvit, aby to působilo naléhavě, a nešlo přitom o citové vydírání?
Pro inscenaci Mila Raua je charakteristické využití filmových prostředků. Děti na scéně například imitují to, co k tématu „hrají“ dospělí na plátně FOTO Vladimír KIVA Novotný
Režisér Milo Rau, který inscenaci vytvořil pod hlavičkou svého Institute of Political Murder v koprodukci s CAMPO Gent, zvolil metodu „nepřímé úměry“. Vybral prostředky, jež působí co nejméně okázale a vtíravě. Buduje tvar, který vychází z principu dokumentárního divadla, ale zároveň jde cestou otevřeného, „autentického“ divadla, které si „na nic nehraje“ a v každé chvíli přiznává, že je divadlem. (Někdy je nicméně toto zdůrazňování až zbytečně explicitní – například v momentě, kdy režisér nechává jeden výstup herce zopakovat, neboť napoprvé se mu nepodařilo uronit kýžené slzy.) Podobnou metodu ostatně předvedl už na loňském festivalu v inscenaci Soucit. Příběh kulometu. Nyní volí model „děti hrají divadlo“. Protagonisty inscenace jsou děti ve věku třinácti, čtrnácti let, které pod vedením režiséra, představovaného dospělým mužem, případ Dutroux rekonstruují.
Na jevišti, připomínajícím útulné (a bezpečné) domácí prostředí, je od začátku přítomné vše, s čím se bude hrát – včetně videokamery. Tou se snímají a na projekční plátno přenášejí tváře promlouvajících herců. Účinkující jsou nejprve prostřednictvím několika dotazů představeni a poté sehrávají pět výstupů. Vypovídá Dutrouxův otec; policista, který ho zatýkal; rodiče jedné z jeho obětí; a také dívka, kterou zavraždil, čte svůj dopis rodičům. V jistých fázích inscenace děti na scéně zároveň imitují to, co k tématu „hrají“ dospělí na plátně z předtočeného záznamu.
Popsaný postup, byť je pečlivě připravený, narežírovaný (prostoru k nějaké improvizaci je v něm, zdálo se mi, pomálu), působí velice přirozeně, nenuceně – a o to pak má, jen zdánlivě paradoxně, sdělované větší účinek a dopad. Jde o velice dobře promyšlený, řekl bych až vykalkulovaný koncept.
Divákovi při sledování zároveň naskakuje mnoho otázek, jež se týkají vztahu mezi realitou a fikcí, manipulativních možností divadla a filmu (obraz, který se v inscenaci přenáší na plátno, je dosti zkreslený), využití (zneužití) dětí v divadle (autoritativní a protektorský režisér se v jistém smyslu chová jako takový „malý“ Marc Dutroux) a podobně. Na většinu z nich lze sotva jednoznačně odpovědět.
Druhou věcí je, co o případu v inscenaci zazní. Five Easy Pieces se, zdá se mi, pohybuje v až příliš očekávatelných vodách. Nesestavuje totiž víc než obligátní portrét deprivovaného jedince, k němuž nádavkem přihazuje „populární“ kritiku koloniálního kapitalismu: Dutroux jako dítě nebyl kojen, rodiče se rozvedli, navíc vyrůstal v Kongu, belgické kolonii s rasistickým přístupem vládnoucí bělošské menšiny k černošské většině, který praktikoval i Dutrouxův otec – jaký tedy div, že i syn tento model chování převzal a páchal to, co páchal.
Finále inscenace – monolog dívky, který se odvine od zjištění, že Dutroux plánoval vybudovat podzemní město pro děti, a od poučení, že „historie nás najde tam, kde jsme doma“ – pak příliš tenduje ke kýči. Dívka vypráví podobenství o loutkách, které byly celý život voděny a teprve po „smrti“, když se ocitly na smetišti, poznaly a viděly to, co je nejcennější – svobodu a nebe. Jaký to byl tedy ten Marc Dutroux člověk, když toto chtěl dětem odepřít… Inscenace sklidila u pražského publika veliký úspěch.
CAMPO Gent / Milo Rau / IIPM – Five Easy Pieces. Koncept, text a režie Milo Rau, dramaturgie Stefan Bläske, asistent režie a coaching představení Peter Seynaeve, scéna a kostýmy Anton Lukas. Premiéra 14. května 2016, na festivalu 24. a 25. listopadu 2018 ve spolupráci s mezinárodním festivalem dokumentárního divadla AKCENT.
Komentáře k článku: Five Easy Pieces
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
