Divadelní noviny > Kritika

Flétna nekouzelná ve Stavovském divadle

Režisér Vladimír Morávek v nové inscenaci opery W. A. Mozarta Kouzelná flétna víc instaloval než režíroval. Miluji jeho imaginativní divadlo, třeba ukřičené, třeba nespravedlivé vůči textu nebo hercům nebo čemukoli, ale sršící energií a umanutou snahou stvořit a ukázat na jevišti neobvyklou krásu. Jenže tentokrát to byla nuda!

Nic proti tomu, že Morávek upravil libreto i dramatický personál, Kouzelná flétna je otevřená všemu a přímo volá, aby si v ní inscenátoři vymýšleli. Jen důvody pro to Morávek nenašel uvnitř opery, ale vně: chtěl inscenací vzdát hold Miloši Formanovi a jeho filmu Amadeus. A zřejmě chtěl navázat na své mozartovské provázkovské inscenace: Shafferova Amadea a na původní operu – muzikál Moc Art aneb Amadeus v Brně (Strašná mela). Jenže úpravy Kouzelnou flétnu nevylepšily, naopak leccos zachuntaly (ohrožení Tamina drakem a umlčení Papagena sotva pochopil někdo, kdo příběh nezná; škrt první scény Papagena s Papagenou zásadně oslabil obě postavy, totéž platí pro Tamina a Paminu apod.).

Výtvarně úžasně pojednané opony, které určují prostor hry, vycházejí spolu s kostýmy z barokní okázalosti Formanova Amadea. Že sledujeme film se neustále připomíná projekcí šumů a drápanců. Forman rozehrál scény Kouzelné flétny v duchu lidového komediantského divadla, kdežto Morávek důstojně spouští a vytahuje kulisy, sem tam z kouzelného rohu zaprská ohňostroj. V pozadí sice poskakují a na chůdách se promenují komedianti, do podstatného dění ale nezasáhnou. Rozehrávají i boční uličky hlediště, z různých koutů divadla se ozývají Morávkovy obvyklé papouščí či jaké skřeky, ani ty však významové provedení opery nevylepšily.

Nejvíc mi mrzí, že Morávek jen výtvarně komentuje Formanův film, popisně aranžovaným efektním výstupům chybí provokativní tajemství, bez něhož se skutečná krása neobejde, jak právě on, a správně, tvrdíval. Papundekloví sloni, lvi, hlodavci, ptáci a další havěť jen navyšují výbavu „záběrů“, ale na rozdíl od kentaurů v Rusalce nijak neslouží poetice a interpretaci opery. Nakonec to asi bude úspěšný kousek, diváci rádi jen pasivně poslouchají a koukají na hezké věci, a remcají, když musejí přijímat něco neobvyklého, zvlášť když je to nutí přemýšlet. Třeba nad kentaury v Rusalce, nebo nad symbolickým závěrem Tosky, obé Morávek vyposlouchal z hudby, kdežto Mozart ho inspiroval jen k opulentním obrazům.

Morávek dokonce z opery utekl do činohry: přivedl na jeviště chřadnoucího Mozarta (šikovné marketingové heslo: Kouzelnou flétnu uslyší ve svém divadle i sám Mozart) a nechal ho v provedení Ondřeje Mataje (alternuje Martin Donutil –Mozart z obou brněnských inscenací) celý večer skuhrat české překlady německy deklamovaných dialogů. Další historické poučky před každým jednáním plačtivě lká ženský hlas. Inu Mozart v době uvedení Kouzelné flétny umíral a byl to blázen, který se řehtal a hihňal každé pitomosti jako kůň! Shaffer tu nepravdivou licenci vymyslel coby famózní prostředek hlavního tématu své hry, čemu ale slouží tady? Jen pokloně Formanovi a netradičnímu „titulkování“ textu hraného úplně zbytečně v němčině, neboť v obsazení jsou jen tuzemci a Němci v hledišti ať si raději čtou.

S Morávkem se alespoň dá hádat, rozčilovat se, litovat, že Kouzelnou flétnu položil na náhrobek formanovského laudatia. Ale stojí za to reagovat!

Z hudebního nastudování však jsem jen konsternovaný – na premiéře nesehraný orchestr, hned první akordy nečistě nasazené, uhnaná a zase natahovaná tempa, která škodila orchestru i pěvcům, hráčské chyby, nepřesnosti souhry, nesrovnalosti orchestru s jevištěm. A hlavně humpolácký univerzální zvuk bez minuciózních detailů, které teprve z Mozartovy hudby dělají skvost! Podle dirigenta Jaroslava Kyzlinka se nastudování blíží autentické interpretaci! Jedině snad dobovým povyjetím orchestru z hloubky orchestřiště. Jak budou vypadat reprízy v provozu Národního divadla snad raději ani nedomýšlet.

Premiérové publikum ožilo jen při virtuózně provedených áriích Královny noci Janou Siberou. Richard Samek, rozený mozartovský tenorista, nemohl do nejvyšších poloh a zpíval přidušeným hlasem – neohlášená indispozice? Marie Fajtová je parádní Paminou, její tón se čím dál víc zakulacuje do příjemného témbru, ale párkrát trochu znejistěla. Jan Šťáva dokonce zazmatkoval, stane se, ale pro Sarastra nemá potřebné znělé hloubky. Obsazení je na zdejší poměry jistě dobré, ale uvědomme si při veškerých sympatiích k sólistům premiéry, že nejpodstatnější počiny se ve Stavovském bez mezinárodní mozartovské sešlosti prostě neobejdou, stejně jako kdekoli ve světě!

Nejpodstatnější otázkou totiž je, k jakým účelům je inscenace určena – jestli pro běžné reprízy a zájezd do Japonska, nebo s ambicí proniknout Mozartem do vysoké operní společnosti. Platí to první, potřebnější by bylo to druhé. Evropskou operní elitu sotva bude zajímat Forman a režisérovy místní lásky, bude se ptát po mozartovských specialistech ve všech uměleckých profesích. Takové inscenace už ve Stavovském byly, poslední nastudování Kouzelné flétny se s nimi rovnat ovšem nemůže.

Národní divadlo, Praha – W. A. Mozart: Die Zauberflöte (Kouzelná flétna). Autor libreta: Emanuel Schikaneder, hudební nastudování: Jaroslav Kyzlink, dirigent: Jaroslav Kyzlink, David Švec, režie: Vladimír Morávek, scéna: Miroslav Huptych, Martin Ondruš, kostýmy: Tomáš Kypta, sbormistr: Martin Buchta, Adolf Melichar, pohybová spolupráce: Leona Qaša Kvasnicová, dramaturgie: Beno Blachut. Sbor Národního divadla, Orchestr Národního divadla. Premiéry ve Stavovském divadle 5. a 7. února 2015.

• Autor: Josef Herman
• Publikováno: 8. února 2015

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Flétna nekouzelná ve Stavovském divadle

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ