Divadelní noviny > Festivaly Reportáž

Flora novosvětská (No. 3)

Čtvrtečním tématem olomoucké Divadelní Flory byla snaha o porozumění. V Moravském divadle ji skrze autorský úvod letošní festivalové osobnosti režiséra Ivana Buraje a jeho studii rozhovoru o klimatické krizi Naši prezentoval pravidelný host festivalu – brněnské HaDivadlo, zatímco hudební S-klub večer ožil divokou jízdou napříč Evropou, maďarsko-finským tanečním duelem Long time no see!

Inscenací s lámaným anglickým názvem, který mě po dlouhé covidové pauze v Olomouci tematicky přivítal, se pokusily najít společnou řeč v Bruselu žijící Finka Jenna Jalonen a v Hamburku působící Maďarka Beatrix Simkó. Seznámily se v Maďarsku a díky podobnému somatotypu se rozhodly vytvořit společný duet, inspirovaný skutečností, že obě pocházejí ze dvou ugrofinských, od zbytku Evropy jazykově nejvíce odlišných národů.

Abstraktní choreografie, již si performerky samy vytvořily, probíhá zpočátku bez hudby a rytmizují ji jednotlivá slova a promluvy ve finštině a maďarštině – na diskusi po představení se dozvídáme, že jde o podobně znějící slova většinou odlišného významu a že finštinu s maďarštinou spojují podobná gramatická pravidla, a nikoli stejný slovní základ. Pro českého diváka bez znalosti obou jazyků řeč jednoduše nahrazuje hudbu a doprovází taneční kreace či stylizované pohyby, inspirované lidovými tanci, baletem, zvířecími motivy (performerky sebou plácají na zemi jako ryby na suchu, načež se jako laně zvednou na všechny čtyři), ale i bojovými sporty, když se jedna druhou snaží zastrašit útočnými pozicemi a kulturistickým zatínáním svalů nebo třeba vzájemným narážením svých trupů.

Reprodukovaná hudba se rozezní až ve chvíli, kdy se po několika strkanicích, jimiž Jenna donutí Beatrix svléknout se stejně jako ona donaha, zavřou obě performerky do sauny. Beatrix, která se svých bikin dlouho nechtěla vzdát, se nakonec nechá přesvědčit a do sauny usedne v prostěradlu, jež si ovšem uváže kolem poprsí tak, že se jí rozevírá na jejím přirození, s čímž najednou paradoxně nemá žádný problém a doprovázena salvami smíchu jej lascivně vystavuje, až prostěradlo odhodí úplně. Tím se představení zvrtne v sérii až pornografických figur, k nimž se performerky odhodlají po několika panácích Koskenkorvy (Jenna) a pálenky (Beatrix) „za korunu z flašky“, načež svým jednáním metaforicky promění saunu v telefonní budku, a posléze i kadibudku. O tom, že měly v lahvích skutečný alkohol, se mohli v závěru představení přesvědčit dva vybraní diváci, kteří s opět v barevných bikinách a helmách oblečenými performerkami absolvovali závod v nošení „manželek“, jehož mistrovství se koná každoročně ve Finsku.

Maďarské motivy jsou v inscenaci jemnější (patří k nim nejspíš dvoje bílé šaty s modrou výšivkou, jež visí až do konce nevyužité na prádelní šňůře, a zmenšený model tureckých lázní v popředí scény), což je zřejmě dané tím, že produkci performerky vytvářely především pro maďarské publikum, jemuž jsou tyto motivy důvěrně známé a jako takové snad méně zajímavé než ty finské. Český divák si z představení může odnést možná trochu povrchně ilustrované, vzhledem k válečnému konfliktu však znovu aktuální téma snahy o překračování hranic a hledání něčeho univerzálně lidského, co nás spojuje, a především se nechat unášet rozverně pestrobarevnou choreografií, vtělující slovo do pohybu a tance.

Za méně peněz méně divadla

Tematicky přístupnější byli odpolední Naši, jež zřejmě ve snaze oslovit širší publikum situovala dramaturgie festivalu do Moravského divadla, ačkoli tím výrazně ovlivnila divácké vnímání (představení Vnímání nás mimochodem čeká dnes), neboť v HaDivadle je publikum běžně usazeno na elevaci. Namísto modelu rodiny, který v Brně sleduje divák jako pod mikroskopem, a může si tak uvědomit malost diskusí či přímo hádek, jež probíhají stále dokola snad ve všech rodinách a zpravidla nemají řešení, jsme měli možnost nahlédnout tvůrcům pod pokličku, sukničku či pod gauč, na němž se schází matka se dvěma dcerami a zetěm.

Hlavním tématem rozhovoru je v souladu s okruhem zájmu současného HaDivadla ekologie: mladší dcera Eliška, zapálená aktivistka, přivazující se k důlnímu rypadlu, vede spor se svým zetěm Milanem, který řídí firmu na solární panely, ale neřeší podle ní problém systémově (civilní Táňa Malíková se ohání i pojmem nerůst, jemuž HaDivadlo věnovalo celou sezonu a ranní debatu následujícího festivalového dne), a především starší sestrou (její věk odpovídá generaci našich rodičů), jež se podle ní zajímá pouze o své pohodlí. Tam jsou dveře do tvý pohody! křičí matka v podání Simony Pekové na dceru Kristýnu, když si stěžuje na mnohost názorů. Po emotivním výstupu zoufalé matky, jíž se nedaří smířit rozklíženou rodinu, by v divadle bylo slyšet spadnout špendlík. Peková druhý den na diskusi dokonce prozradila, že s matčiným rozčarováním souzní natolik, že by se snad, být na jejím místě, s dcerami dál nescházela a sedla si raději k televizi – tedy jinými slovy do své vlastní pohody.

Právě proto je ovšem šťastným krokem obsazení postav ženami, možná trochu narušující stereotyp, dle něhož jsou těmi konfliktnějšími elementy v rodině všeobecně egoističtější muži, zatímco ženy většinou zastupují role mediátorek. V tomto případě se společné řešení snaží hledat spíše muž v podání věcně argumentujícího Jiřího Miroslava Valůška, který vidí konflikt s odstupem do rodiny přiženěného zetě, zatímco na ženách je od samého začátku vidět, že je jim setkání nekomfortní. V hádku se totiž nejspíš zvrtne každá rodinná návštěva, avšak mateřské pouto dává matce sílu ji znovu a znovu svolat. I když nakonec jen bezradně přihlíží vzájemnému osočování svých dcer, jejichž světům vlastně nerozumí.

Ivan Buraj na besedě prozradil, že měl na nazkoušení autorské inscenace, a tedy i napsání textu (spolu s Pavlem Sterecem a Bohdanem Karáskem) pouhé dva týdny; z důvodu časové tísně, ale i za účelem uvěřitelnosti jednotlivých názorových táborů se proto rozhodl využít metody verbatim a na ekologické téma nechal diskutovat skupinu dobrovolníků, jejichž dialog poté s kolegy přepracoval. Postavám přisoudil rodinné vazby, aby prohloubil frustraci ze vzájemného neporozumění, ale i naznačil, že za změnu je nutné bojovat ze všeho nejdříve na domácí půdě. Jak máme přesvědčit ostatní, když se neshodneme ani s vlastní rodinou? Neporozumění mezi postavami ovšem ekologické téma postupně přesahuje a přerůstá v neporozumění mezigenerační – jedním z témat je např. proměna televize, již lidé sledují společně ve stejný čas, ale s množstvím reklam, v Netflix, který se nabídkou filmů a seriálů přizpůsobuje individuálnímu vkusu každého diváka za tu cenu, že sdílený prostor ničí.

Aby působily postavy uvěřitelně, snažil se prý režisér spolu s herci každé z nich přisoudit pozitivní i negativní vlastnosti. Ačkoli mám logicky nejblíže k názorům mladé Elišky, byly mi proto nesympatické její počáteční tendence zcela rezignovat na sestřiny pokusy o dialog a její únik do virtuálního světa na displeji telefonu. Ke Kristýně, jejíž pozice je té mé naopak nejvzdálenější, jsem však měla problém vůbec najít cestu, což přisuzuji i jisté afektovanosti hereckého výkonu Kamily Valůškové, která na diskusi prozradila, že jí samotné byla postava extrémně nesympatická už její hovorovou pražštinou, již se snažila vymýtit.

Inscenace plná otázek, které si dle páteční ranní diskuse tvůrci sami kladou (Jak nerůst a zároveň nerezignovat na uměleckou tvorbu? Jak tvořit šťastně?), má otevřený konec, respektive skončí momentálním smířením, když si postavy vybaví starou rodinnou historku a nostalgicky si zavzpomínají a společně se zasmějí. Jejich spor však zůstává nevyřešen (režisér s dramaturgem se tak šikovně vyhnuli didaktičnosti či tezovitosti a nechali prostor divákovu přemýšlení) a na příští návštěvě se k němu s největší pravděpodobností zase vrátí.

V diskusi s režisérem Ivanem Burajem a dramaturgem Matějem Nytrou jsem ocenila zápal, se kterým prezentovali svou nerůstovou sezonu, v níž nahradili premiéry nových inscenací tvůrčími intervencemi k těm stávajícím, ale i odvahu odhalit úskalí, která s sebou přinesla, jako konflikty uvnitř souboru (snížení počtu premiér prý narazilo třeba na herecké ego), ale i jistý odliv diváků. Jakkoli však souzním s reakcí na rozpočtové škrty a rozhodnutím tvořit za méně peněz méně premiér, dle výhledu do budoucí sezony se zdá, že již tvůrci počítají s jejich běžným počtem, a k němu navíc plánují alespoň jednu tvůrčí intervenci, což zavání nadprodukcí, již přitom ostatním divadlům mezi řádky vyčítali…

• Autor: Kateřina Kykalová
• Publikováno: 14. května 2022

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Flora novosvětská (No. 3)

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ