Divadelní noviny > Festivaly Reportáž
Flora novosvětská (No. 4)
Na ranní prezentaci nerůstové sezony HaDivadla a besedu k inscenaci Naši navázalo večerní představení Vnímání, doplněné dramaturgickým úvodem a další besedou. Ta obohatila i odpolední představení Zkázy totálního myšlení v Divadle na cucky – a kdo se neubesedoval k smrti, mohl se do věčných lovišť nechat vyprovodit melancholickou hudbou analogových syntetizátorů české zpěvačky s depresivním pseudonymem Never Sol, jež vystoupila v šapitó v zahradě Konviktu a dnes „oživí“ i taneční sólo Markéty Vacovské Odloučení.
Ivan Buraj. Foto: archiv festivalu / Ondřej Hruška a Lukáš Horký
Ti, kteří s HaDivadlem absolvovali celodenní program, mohli pozorovat proměnu uměleckého šéfa Ivana Buraje ze sebejistého spíkra s vyhraněným názorem v obraz vyhořelého hledače (je však zároveň logické, že se režisér nadchl právě pro téma, jež je pro něj nadmíru osobní – tedy pro nerůst coby snahu o zastavení či zpomalení diktátu produkce, v divadelním prostředí představovaném chrlením jedné inscenace za druhou, po covidové odmlce dokonce v dvojnásobném množství). Tak alespoň působil na večerní diskusi po představení Vnímání, kterou zakončil mlčením namísto odpovědi na otázku, co chystá divadlo v příští sezoně, jež za doprovodu potutelných úsměvů členů souboru naznačilo, že v tomto směru nemá ani samo vedení jasno. Stejně tak mimo jiné přiznal, že scéna k inscenaci Vnímání je spíše dílem náhody, nežli promyšleným konceptem, neboť se prostě nestihla dodělat a tvůrci se rozhodli si s ní vystačit. A přitom právě zde by bývalo bylo na místě zmínit aspekt ekologické udržitelnosti, k níž tímto rozhodnutím tvůrci přispěli. Téma recyklace či obecně úspor v oblasti scénografie však ten den zůstalo navzdory všeprostupujícímu nerůstu zcela netknuté.
HaDivadlo: Vnímání Foto: archiv festivalu / Ondřej Hruška a Lukáš Horký
Scéna, která měla původně zcela realisticky představovat skutečný byt protagonisty Jiřího Svobody, je nakonec pouze náznaková a čtvercově mřížovaná konstrukce se stěnami z překližky postavená na pódiu z praktikáblů působí nehotovým dojmem. Zároveň však umožňuje abstraktnější náhled i snové prostřihy do jakéhosi červeně nasvíceného japonského kláštera, kam doma zavřeného herce doprovázejí jeho halucinace. Pomalé promluvy v kimonu, ponožkách a žabkách oděné Magdaleny Strakové jsou skutečnou výzvou pro divácké vnímání, mnohem lépe vyznívá naopak komentář Marka Kristiána Hochmana na mikrofon za stolečkem v popředí na kraji scény, který doprovází existování v prostoru Jiřího Svobody a bere diváky na imaginativní výlet do přírody ve chvíli, kdy Jiří prostor opustí. Komentář ve druhé osobě jednotného čísla ve spojení s hercovým měkkým hlasem připomíná meditaci či hypnózu a dokresluje introspektivní charakter inscenace.
Scéna, která měla původně zcela realisticky představovat skutečný byt protagonisty Jiřího Svobody, je nakonec pouze náznaková a čtvercově mřížovaná konstrukce se stěnami z překližky postavená na pódiu z praktikáblů působí nehotovým dojmem. Foto: archiv festivalu / Ondřej Hruška a Lukáš Horký
Pomalé tempo experimentální, nedějové a na první pohled realistické inscenace o herci HaDivadla, který se v duchu nerůstu rozhodl rezignovat na svou práci i na okolní svět a uzavřít se jako japonský hikikomori ve svém bytě, rytmizují zdivadelňující prostředky jako četné zatmívačky, zvukař a komentátor na okrajích scény či prostřihy do červeně nasvíceného halucinogenního světa. A zrychlí ho především návštěva Marka Kristiána v Jiřího bytě a jejich vtipný dialog na téma herectví, který si herci sami vytvořili a odhalují v něm blízký vztah, jenž je pojí, přičemž svými jemnými doteky a křehkou atmosférou balancují na hraně odkazu k latentní homosexualitě, což ke spikleneckému smíchu a zbystřenému vnímání (Co je nazkoušené a co improvizace? Co fikce a co realita?) probudilo i poklidným představením ukolébané publikum. Se skvělými herci je zkrátka možné cokoli!
Herecké výkony dominovaly i odpolednímu představení Zkázy totálního myšlení v Divadle na cucky. Slovenská režisérka Júlia Rázusová, s níž vyjde rozhovor Barbory Forkovičové v novém čísle DN s názvem Herec by na svůj výšlap neměl jít s absolutní jistotou, dala i tentokrát hercům několik nelehkých úkolů, počínaje tím, že jeden z diváků dostane před představením tablet, z něhož může hereckou akci dokreslovat jednotlivými skladbami dle své volby a stejně tak se může rozhodnout hercům nevyhovět, když ho o nějakou konkrétní skladbu požádají. Boj dle svých slov herci svádějí i s molitanovou scénou, z níž jednotlivými děrami vystrkují nejprve lahve alkoholu, poté své končetiny, hlavy a nakonec z nich vystupují celí, aby v nich posléze opět zmizeli. Pro mě coby diváka byla ovšem scéna naopak tím, co u feministické básnické eseje udržovalo mou pozornost ve střehu a oživovalo herecké výkony.
Herecké výkony dominovaly i odpolednímu představení Zkázy totálního myšlení v Divadle na cucky. Foto: Marcel Skýba
Nejvíce mě zaujala Táňa Malíková, představitelka Elišky ze včerejšího představení Naši, především svou improvizací na téma matky, v níž parodicky – s ostravským přízvukem, vulgární rázností a vyčerpaným padáním do molitanu – ztvárnila svou vlastní matku. Rovnocennými partnery jsou ovšem herečce i Natalie Golovchenko a Zdeněk Lambor, který sice v inscenaci zastupuje jediný mužský element, avšak netvoří vždy protipól ke svým kolegyním. Podobně jako ony představují celou škálu ženské identity, nabízí on škálu mužskou a jako ve Vnímání skrze něj (a molitan) proniká na scénu i téma latentní homosexuality – snad i proto jsou všichni tři oděni do růžových kostýmů. Ačkoli režisérčina adaptace myšlenek francouzské spisovatelky Marguerite Durasové nepřináší nikterak novátorský příspěvek k současnému feminismu, některé zobrazené stereotypy jsou bohužel dosud nepřekonané a inscenace patří bezesporu k tomu lepšímu, co jsem z Divadla na cucky měla možnost v průběhu let na Floře vidět.
///
Komentáře k článku: Flora novosvětská (No. 4)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
