Divadelní noviny > Festivaly Reportáž Zahraničí

Flora novosvětská (No. 5)

Sobotní program Divadelní Flory ovládly emoce. Oscilovaly na škále mezi soukromým a politickým, introspekcí a expresí, tichým prožíváním ve veřejné samotě a hlučným běsněním davů.

Prorazit zeď bolesti

V tanečním sóle Odloučení zpracovala tanečnice a choreografka Markéta Vacovská téma smrti dítěte a vyrovnávání se s touto traumatizující životní zkušeností. Na jeviště přitom přichází jako žena, která si tuto tragédii musela prožít hned dvakrát, coby matka dvojčat, trpících stejnou genetickou nemocí neslučitelnou se životem. Za autenticitu minimalistického jevištního tvaru tedy tanečnice ručí svou vlastní bolestí, a tato skutečnost se propisuje do každého střídmého pohybu, kterým se snaží zpřítomnit pocity, jimiž si truchlící na své cestě za přijetím nepřijatelného procházejí. Divadelnost je zde vedlejší, jde především o emocionální rovinu výpovědi, o pootevření dveří do krajiny truchlící duše. Každý nemusí a možná ani nebude chtít vstoupit. A jemný, introvertní tvar na diváky v žádném případě netlačí, aby tak učinili.

Na začátku tanečnice pomalu couvá směrem k divákům ze zšeřelých útrob podkrovního univerzitního Divadla K3, zahalena v černém, a její trup obemyká tělo dítěte. Je to její nejstarší syn. Lehají si, stále propleteni, a když se matka snaží vyzdvihnout trup se závažím synova těla nad zem (jako by chtěla udělat most), vypadá to, že má těhotenské břicho. Těla matky a syna v této konstelaci jemně, stylizovaně, beze slov znázorní porod. Dvě dosud srostlé bytosti se rozpojí, malý človíček se osamostatňuje a nakonec – odchází. Neboť „odejít“ je častým eufemismem pro „zemřít“.

Truchlení je proces, který se zdá nekonečný, který má mnoho netušených vrstev a fází a taky několik falešných konců. Proces, v němž hraje zásadní roli čas, který Vacovská tematizuje pohybem paže připomínajícím posuny hodinové ručičky a méně explicitně i neúnavným opakováním stále stejných střídmých, nejčastěji lineárně vedených pohybů i útržkovitých slovních pasáží. V jinak spíše kontemplativní hudební skladbě, jíž hudebnice Never Sol Vacovskou doprovází, se znovu a znovu ozývá zvláštní sykavý zvuk, mně osobně evokoval zasvištění biče nebo jiné zbraně těsně předtím, než dopadne na kůži – jako by smutek a zoufalství útočily pořád znovu a znovu a způsobovaly další a další rány.

Truchlení je rovněž proces, kterým si každý musí projít sám. Mezi truchlícími a zbytkem světa jako by čněla zeď. Vacovská s rozpaženýma rukama obchází hrací prostor, snad mapuje bariéru mezi sebou a diváky. Z čeho je vybudovaná? Ze strachu ze smrti? Z obavy, že nesprávně volenými slovy truchlícího raníme? Z neschopnosti ostatních vcítit se do pocitů trpícího rodiče? Bude to dobrý, budeš dobrá, cituje Vacovská pořád dokola fráze, kterými se ji okolí nesčetněkrát pokoušelo povzbudit, ale místo toho tuto zeď ještě zpevnilo. Lehce se u toho usmívá. Snad na znamení toho, že teď s odstupem už pro své bezradné blízké dokáže najít pochopení, i když ji tenkrát právě tato dobře míněná slova tak zraňovala.

Jindy si zase stoupne do proudu světla vycházejícího z velkého reflektoru ležícího na zemi a začne ladně vlnit rozpaženýma rukama, nahoru a dolů a stále rychleji, s pořád větší námahou, jako labuť, která se pokouší vzlétnout, na chvíli se dotknout transcendentna, ale něco ji drží u země. Nebo na okamžik opravdu vzlétla? Je to katarzní moment, i když citovaná rada, ať se truchlící matka napojí na Vesmír, opět vyznívá strašně necitlivě.

Ke konci tanečnice opouští hrací prostor a vykročí mezi diváky, boří tedy onu zeď bolesti, která ji oddělovala od okolí. Snad proto, že jsme jí svou tichou pozorností umožnili sdílet všechny ty pocity, že jsme měli odvahu vystavit se žalu a možná jej i prožili spolu s ní. Není lehké ocitnout se v pozici diváka takového představení. Bylo mi smutno a zároveň jsem cítila, jak je můj smutek malicherný ve srovnání s tím, čím si procházejí lidé, které smrt dítěte bezprostředně zasáhla.

Abstraktní tvar naplněný těžko verbalizovatelnými emocemi pomohla nasytit konkrétními představami a postřehy následná debata o posledních věcech člověka, ale i o tom, proč by se o smrti mělo více mluvit, již vedl redaktor respektu Jan H. Vitvar s hostkami Markétou Vacovskou a dvěma odbornicemi na paliativní péči (pro děti i dospělé a dokonce i ještě nenarozené) z olomouckých hospiců a nemocnic. Tímto fokusem nejen na divadlo, ale i na přesahová společenská témata, kterých se prezentované inscenace dotýkají, touto vůlí k neúnavnému debatování a kontemplování, je Divadelní Flora mezi českými festivaly výjimečná – a nenahraditelná.

Jedna herečka, tisíce hlasů

Inscenace na pomezí poetické instalace, rozhlasové hry a koncertu Noise. Šumění davu z bochumského Schauspielhausu, kterou festival uvedl navečer v Moravském divadle, kladla oproti ztišenému, minimalistickému Odloučení důraz na co největší expresi, ruku v ruce s názvem zejména v rovině zvukově-verbální. Anotace ambiciózní projekt chilské režisérky Manuely Infante propaguje coby strhující rekonstrukci brutálního policejního zásahu v Santiago de Chile. V roce 2019 zde došlo k rozsáhlým a tvrdě potlačovaných demonstracím. Spouštěčem údajně bylo zdražení jízdenek na MHD, avšak demonstrovalo se zejména kvůli dlouhodobé neochotě vlády řešit sociální nerovnost, která se kvůli růstu životních nákladů stala nesnesitelnou.

Trvá ale velmi dlouho, než představení k tomuto konkrétnímu politickému motivu dospěje. V první části textová stopa, již sepsala sama režisérka, apartně krouží kolem zdánlivě nesouvisejících motivů, jak je to dnes v jisté větvi postmoderní dramatiky „in“. Kusé textové plochy a separátní výkřiky tematizují jakéhosi psa-záchranáře, let letadlem, pohřešovanou fotografku a ztrátu zraku. Všechny tyto změny diskursů a perspektiv zastane jediná herečka na jevišti, Gina Haller, která na sebe většinou jen pomocí intonačních proměn bere nesčetně lidských identit, k tomu si jednotlivé promluvy pomocí looperu nahrává a zmnožuje v nekonečných smyčkách. Její jevištní přítomnost však není dost silná, aby abstraktní proud slov učinila zajímavým. Alespoň v Olomouci myslím nebyla, i když jinak herečka sbírá samou chválu (Talent roku 2020 podle Theater Heute). Možná je to přesazením inscenace do prostoru kukátkového divadla, tuším, že bochumská scéna Kammerspiele má jiné parametry. Na druhou stranu je velmi působivé, když zvuky linoucí se z jeviště dosáhnou takových obrátek, až rozvibrují i obrovský zdobený lustr na stropě. Energie revoluce ve slyšitelné podobě.

Režisérka s autorem hudby a sound designerem Diegem Noguerou v součinnosti s všestrannou herečkou očividně směřují k zahlcení publika proudem rytmizovaných slov, výkřiků a hudby, tedy tím titulním hlukem (noise), šuměním davu. Prokomponovaný vokální plán symbolizuje ony protesty, onu disonantní souhru hlasů tisíců jedinců zasazujících se o změnu, kteří budou vyslyšeni, jen pokud budou křičet dost nahlas a v ohromujícím počtu. Mě osobně ale nechávalo hlučení z jeviště zcela netečnou, jako by mě ona polyfonie zvuků spíše ohlušovala než tříbila mou schopnost slyšet, napojit se na onen podzemní proud hlasů nespokojených, který se v Chile nakonec natlakoval natolik, až vyvřel napovrch a div že nesrovnal se zemí celé město. Mnoho demonstrantů v důsledku střelby a užití slzného plynu přišlo o zrak, ale nevzdali se. Oslepili nás, a o to jasnozřivější jsme.

Režisérka herečce existenci na jevišti příliš neulehčuje, kromě looperu, přístroje sloužícímu k vrstvení nahraných zvuků, je scéna vybavena pouze několika igelitovými závěsy visícími z provaziště. Ty Haller následně strhne a odhalí tak hlavu obrovské (nafukovací) sochy blíže neidentifikovatelného pohlavára, padlou na bok. Snad nejpůsobivější je scéna, v níž herečka sugestivně přibližuje snahy o stržení tohoto monumentu. Konečně míří polyfonie hlasů k vylíčení konkrétní události, navíc výstižně tematizuje neobyčejnou houževnatost protestujících a jejich schopnost táhnout za jeden provaz a nevzdávat se. Svícení v tento moment připomíná plápolající oheň, který odjakživa evokuje obraz pospolitosti, zároveň má ale i odvrácenou stranu coby ničitel a nositel chaosu. (Kolik domů tyto plameny sežehly na popel?)

Nejpodnětnější jsou nakonec momenty, kdy je tematizován politický aspekt hluku. To je skutečné téma inscenace, nikoliv chilská politická situace. V rozhovoru pro festivalový zpravodaj ostatně Manuela Infante sdělila, že na počátku projektu ve skutečnosti nestály chilské demonstrace, ale právě fenomén hluku coby politikum: Jisté zvuky vnímáme jako informaci a všechno ostatní je považované za hluk. /…/ Někomu je nasloucháno, někomu ne. Je škoda, že česká anotace inscenaci vydává takřka za dokumentární divadlo o chilských demonstracích. Vždyť zkreslená divácká očekávání jsou nebezpečným nepřítelem divadla.

• Autor: Petra Zachatá
• Publikováno: 15. května 2022

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Flora novosvětská (No. 5)

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ