Flora novosvětská (No. 7)
Po více než sedmi letech se vracím do přívětivé náruče sídla své Alma mater, příznačně na 25. ročník Divadelní Flory, tedy mezinárodního divadelního festivalu, který stál na samém počátku mého profesního směřování. Hanácká metropole se během mé absence razantně posunula směrem k reprezentativnímu evropskému univerzitnímu městu, jež nepochybně tepe širokým spektrem kulturních aktivit. Divadelní flora je v tomto ohledu jednou z tradičních královen sezony, a tak nebyl důvod se do Olomouce netěšit. Počasí, enormní organizační schopnosti zdejšího štábu, ani přátelsky sváteční atmosféra rozhodně nezklamávají. A samotný program?
Uvedením scénické adaptace Gombrowiczova Kosmosu v podání činohry Národního divadla mne Divadelní flora jednoznačně přesvědčila, že s lety nepoztrácela nic ze své dramaturgické odvahy, i ochoty vyvádět zdejší divadelní konzervativce z jejich komfortní zóny. Foto: Lukáš Horký a Ondřej Hruška
Svou hanáckou odyseu léta páně 2022 jsem zahájil pondělním finále profilu letošní osobnosti festivalu, režiséra, a aktuálního uměleckého šéfa brněnského Hadivadla, Ivana Buraje. Uvedením scénické adaptace Gombrowiczova Kosmosu v podání činohry Národního divadla mne Divadelní flora jednoznačně přesvědčila, že s lety nepoztrácela nic ze své dramaturgické odvahy, i ochoty vyvádět zdejší divadelní konzervativce z jejich komfortní zóny. Nutno dodat, že v Moravském divadle bylo plno.
Představením Národního divadla včera vyvrcholil profil věnovaný tvorbě režiséra Ivana Buraje, šéfa HaDivadla. Foto: Lukáš Horký a Ondřej Hruška
Kosmos je v jistém smyslu stylistickým protipólem Kačenovy hadivadelní inscenace Čevengur z roku 2018. Zatímco v jejím případě byly výrazové prostředky live cinema použity střídmě, jako doplněk komplexní vize jevištního zpřítomnění Platonovovy prózy, tentokrát jsou už povýšeny na primární princip. Burajův ND průnik je existenciálním brain fuck tripem do vnitřních krajin jednoho mladistvě zjitřeného ega, který staví technicistní hračičkářství nad vyrovnání se s odkazem proslulého literáta.
Režie Gombrowiczovu výjimečnou imaginaci zhusta pouze ilustruje, aniž by se snažila ji důsledně (do)interpretovat. Foto: Lukáš Horký a Ondřej Hruška
Režie Gombrowiczovu výjimečnou imaginaci zhusta pouze ilustruje, aniž by se snažila ji důsledně (do)interpretovat. Nezřídka se tak děje za použití tradičních žánrových propriet, které již dávno důkladně provětrala umělecká tvorba Alfreda Hichcocka, Michaela Hanekeho, Davidů Lynche a Cronenberga, Jana Švankmajera a dalších extatických mísičů vysokého s nízkým. Na rozdíl od Petry Tejnorové nebo Jana Mocka se Buraj nesnaží vstupní médium posouvat či ve svůj inscenační prospěch redefinovat, ale pouze precizovat, v čemž mu zdatně pomáhá scénografie Antonína Šilara.
Miroslav Bambušek. Foto: archiv
Inscenaci zdobí i koncentrované herecké výkony, byť místy je znát diametrálně rozdílná zkušenost s uměleckou existencí před filmovou či televizní kamerou. Suverénně tak prostoru vládnou Ondřej Pavelka, Jana Boušková i Matyáš Řezníček, naopak zamrzí zneužití jinak plastického herectví Pavly Beretové a Petra Reifa k pouhým jednorozměrným karikaturám. Příznivce formalistního autismu, jenž neřeší divadlo jako komunikát, inscenace nadchne, Gombrowiczova vrstevnatá tvorba se však adekvátní divadelní resuscitace nedočkala. Vánoční strom sice vehementně svítí, leč v bohatě opentlených krabicích se neskrývají příliš zapamatovatelné dary. A nové světy? Ani na obzoru!
Pondělní večer byl následně zakončen na konviktním parkánu hypnotickým setem rezidentní dýdžejky klubu VHS Axiony. Půvabně, něžně, i démonicky bylo!
Pokračování příště!
///
Komentáře k článku: Flora novosvětská (No. 7)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
