Divadelní noviny > Festivaly Reportáž
Flora novosvětská (No. 9)
V úvodu festivalové středy se dále utěšeně rozvíjel mini-profil Miroslava Bambuška. Sympatický střelec nejprve se svými parťáky Sašou Rašilovem a Jakubem Gottwaldem rozverně klukovským nadhledem i analytickými úvahami ovládl besedu k úternímu uvedení vlastní inscenace Má říše je z tohoto světa, a následné projekce autorského filmu Lidi krve.
Diskuse Gottwald, Rašilov, Bambušek. Foto: Lukáš Horký/Ondřej Hruška
Magicko-realistický halucinogenní post-western překypuje drsným geniem loci sudetských krajů, i výrazovým rejstříkem filmové avantgardy minulých let. Bambuškova imaginace pracuje s podobnými principy jako raná románová tvorba Jáchyma Topola, a sehrané herecké osazenstvo ostrými tahy rýsuje v jádru archetypální příběh o hledání a nacházení vlastních kořenů, zradě a pomstě, zločinu a trestu. S cestováním v čase, alchymií a poválečnými zvěrstvy v patách. Testosteronem nabitý mužský mikrokosmos, v němž ženy s čestnou výjimkou jedné jsou odsouzeny být jen trpnými oběťmi, pasivními společnicemi či objekty sexuální touhy. I přes poměrně skromný rozpočet režie servíruje opulentní záběry, v nichž se kraftwerková industrie pečlivě vybraných interiérů mlsně olizuje s ohni a blesky undergroundu, a na střepy rozflákanými vitrážemi ze zdevastovaných kostelů. Hluboce osobní projekt, i neortodoxní urbexová krása, jejíž pochopení místy značně komplikuje trojí verze jedné z klíčových postav. Když už si tvůrci dali práci s povedeným omlazením Miroslava Mejzlíka, nemuseli už do jeho nejmladší varianty obsazovat mladšího, a navíc dosti nepodobného herce. Bambušek a jeho oddaná grupa emotivních odrbanců jsou nicméně skutečně lidé jedné krve. Krve stejné skupiny, jež obíhá i v mém těle. Díky.
Robot Josef Bubeník. Foto: Lukáš Horký/Ondřej Hruška
Podobné rysy vzájemné společenské sounáležitosti pod vedením Michala Háby dlouhodobě vykazují i Lachende Bestien, jimž ve středečním S-Klubu patřil večerní programový slot. Inscenace Kohlhaas, sice pracuje s notně otřepaným zbojnickým tématem, činí tak ale způsobem značně inovativním. Do kumštýřského soukolí břitce vtipného politického kabaretu, který sebevědomě i sebeironicky loví ve vlnách individualistického revoltérství, vágního chápaní aktivistických aktualit, i bezuzdného perziflování vyčpělých výrazových prostředků, hladce zapadla i herečka a principálova životní partnerka Simona Hába Zmrzlá. Kompaktně kooperující kvarteto se však na Kleistově literární předloze nikterak zbůhdarma nepase – její fabule je důsledně zachována, byť v notně redukované podobě, coby veskrze platná paralela k dnešku. Lidový hrdina je demaskován, a jeho motivace definována coby bezohledná. S čerstvě nabitým otcovstvím se Hába stává empatickým obhájcem primárních rodinných hodnot. V důstojném finále si tradice podává ruce s moderně apelativním divadlem. Režisér a zároveň i protagonista disponuje zrale chlapeckým charismatem i citem pro tematický střih, potěší i efektním, leč nepovrchním jůhelákovsko-májovským kostýmem (scénografie: Adriana Černá) a v důslednosti svého přemítání o násilí jako řešení všech bolestí světa se dostává až na úrovni polemik se stejnojmennou publikací Slavoje Žižka. Autor scénické hudby Jindřich Čížek opět dokazuje, že je Karlem Svobodou divadelního undergroundu. Bestiálně se smějící loupežník naštěstí nemá nic společného s ohroženou včelou, jež jednou bodne, a hned potom umírá. Je rozhodně jednorožcem, jenž rád kouše pannám do dlaní i jinam. Radost velká.
Michal Hába. Foto: Lukáš Horký/Ondřej Hruška
Evidentně nadšený návrat multiinstrumentalisty Tomáše Dvořáka aka Floexe do festivalového šapitó vzbudil intenzivní zájem publika a to i díky jeho exkluzivním spoluhráčům, k nimž patří zpěvačka Never Sol, vlastním jménem Sára Vondrášková, a také ústřední hrdina široce populární počítačové hry věhlasného studia Amanita design Machinarium, Josef, jenž se chopil akustických bicích, a názorně tak demonstroval, jak je důležité mít (v kapele) robota.
Původně avizovaný DJ Sestra, jenž se měl chopit posledního hudebního setu z neznámých důvodů nedorazil, a tak se finále středeční noci neslo ve znamení improvizace často za hranicemi dobrého vkusu, za to však s euforickým nasazením zúčastněných náhradníků, pocházejících povětšinou z řad divadelní techniky. Blikalo se jako o Vánocích. I Janek Ledecký by uronil slzu.
Pokračování záhy.
//
Komentáře k článku: Flora novosvětská (No. 9)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
