Avantgarda na gauči
Kniha 1913 Floriana Illiese splňuje snad všechny myslitelné důvody, proč ji neinscenovat: postrádá stěžejní děj, postrádá jednotu místa, v podstatě jediným dialogem jsou Kafkovy dopisy Felice (vlastně spíše monologem). Přesto vznikly dvě inscenace 1913, které se o slavnou knižní předlohu německého esejisty opírají; uvedly ji soubor Tygr v tísni ve Vile Štvanice a před několika měsíci i Divadlo v Dlouhé.
Tygr v tísni učinil ohniskovou postavou inscenace 1913 Sigmunda Freuda (Luboš Veselý), na snímku stojí po jeho boku Alma Mahlerová (Eva Josefíková) FOTO MICHAEL TOMEŠ
Více méně jediné, o co se mohou inscenátoři opřít, jsou postavy. Na ploše jednoho roku se představí v podstatě kompletní evropská avantgarda a moderna, zrůdní diktátoři a samozřejmě taky František Josef I., jeho synovec Ferdinand d’Este, Freud, Jung a další neméně důležité osoby-postavy toho „nejdůležitějšího roku 20. století“. Pozoruhodná je režijní shoda Ivo Kristiána Kubáka a Báry Herz, kteří nechali inscenace rotovat okolo jedné vůdčí postavy, ačkoli v předloze jsou si všechny rovny a všem se dostává stejné míry autorského zaujetí. V Dlouhé byl ústřední postavou nepřekvapivě císař pán Franz Josef, který iluzi propojeného světa naplňoval tím, že všem těm podivínům roznášel kávu. Na Štvanici je touto ohniskovou postavou Sigmund Freud a všichni ti neurastenici a neurotici se střídají na jeho gauči.
Formální přístup k tak náročně inscenovatelnému textu je tedy v zásadě stejný. Tygr v tísni se však mnohem více snažil o soudržný divadelní tvar než o esej, kterého se drželi v Dlouhé. Na Štvanici rezignovali na jakékoli vysvětlování. Mnohem méně prostoru dali také autorskému hlasu, který popisoval, co se na jevišti děje, co se kde stalo atd. Tam, kde Illies píše ve třetí osobě, mluví postavy na jevišti za sebe.
Také naprosto ignorovali Stalina s Hitlerem a spíše se zaměřili na „uměleckou“ rovinu knihy. Ne vždy bylo jasné, jaké období právě je a zda jsme momentálně ve Vídni, Berlíně, nebo Praze; postavy proplouvaly Evropou a časem a vlastně mnohem lépe naplnily Illiesovu představu světa jako malého rybníčku.
A tak si třeba Freud povídá s Kafkou a Traklem najednou, Kokoschka tyranizuje i miluje svou Almičku v jedné místnosti se stejně vášnivým Gottfriedem Bennem a Else Lasker-Schülerovou. Postavy se prolínají, herci zůstávají. Nejvýraznější je proměna nočního ptáka Benna v toxikomana Trakla. Matěj Nechvátal tak činí nenuceně, lze mu tedy prominout i trochu ploché chápání feťáckého básníka začátku 20. století. Vnímat Kafku jako psychicky labilního a infantilního autistu je nepochybně legitimní, ovšem herecký výkon Jiřího Böhma se příliš silně podobal Burdovu Pinocchiovi ze sklepácké Pumelice lesní moudrosti. Kafka excelentního Jana Vondráčka je zkrátka nedostižný. Herecky je tak inscenace v Dlouhé mnohem přesvědčivější a vyzrálejší.
Štvanickou inscenaci přesto vnímám jako originálnější. Minimalistická scéna, která si vystačí jen s ležícím zkrouceným kmenem a velkým papírovým plátnem, je nejen dokonale metaforická, ale i funkční. Kmen je jediným místem, kde se kdy Kafka dostal do nějakého intimního kontaktu s Felice, ovšem nic o tom okamžiku nevíme, žádné zprávy se nedochovaly. A tak je spadlý kmen stromu ambivalentním symbolem inscenace Tygra v tísni, potažmo celého roku 1913. Něco o hrdinech té doby víme, něco si domýšlíme a to, co si domýšlíme, je krásná i trochu úsměvná představa setkání nespojitelných individualit. Tak jako Evropa na počátku 20. století.
Tygr v tísni – Florian Illies: 1913. Překlad Tomáš Dimter. Dramaturgie a režie Marie Nováková, Ivo Kristián Kubák, výprava Ivana Kanhäuserová, hudba Petr Filák. Premiéra 22. února 2015 ve Vile Štvanice. (Psáno z reprízy 5. března 2013.)
Komentáře k článku: Avantgarda na gauči
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
