Divadelní noviny > Paměti, záznamy a deníky

Fotopříběhy Petra Lébla (I)

Zavzpomínáme na Petra Lébla (1965–1999), divadelní meteor devadesátých let minulého století, jenž se svým amatérským souborem DOPRAPO/Jakse vám jelo/JELO prozářil normalizační šeď již v březnu 1985 legendární Groteskou podle K. Vonneguta jr. Po listopadu 1989 se činnost souboru spontánně zredukovala na poslední inscenaci – Uhdeho monodrama Výběrčí (prem. 29. března 1990) –, jíž byl Lébl jediným aktérem. Léblovu mnohostrannému talentu se otevřely nové možnosti uplatnění a rozvoje. O tom budou tři díly „fotopříběhu“, pro který Léblova spolupracovnice Vlasta Smoláková vybrala a okomentovala důležité snímky z vlastního bohatého archivu. DN

Pohlednice z New Yorku, duben 1991

Petr Lébl mi ji poslal z třítýdenního studijního pobytu, který absolvoval s Karlem Králem, tehdy čerstvým šéfredaktorem časopisu Svět a divadlo. Hned v jeho druhém čísle (1990) byl Petr Lébl poprvé zaznamenán pro širší veřejnost obsažným rozhovorem Styl je pudem sebezáchovy. Rok nato v anketě Literárních novin (11/1991) na téma Divadlo v mezičase konstatuje: Je to zmatek, který možná předznamenává velkou změnu, nebo ještě větší nudu. (…) Způsob, jakým mají možnost ovlivnit stávající situaci mladí divadelníci, rovná se podceňování. Je mi pětadvacet let, mám velkou chuť a cvičím se v trpělivosti a pokoře. (…) K vyřešení krize českého divadla mohu přispět jedině otevřením vlastní scény. Zpoza oceánu nazírá situaci z nadhledu Empire State Building, Dvojčat i z čelenky Sochy svobody a pobyt v N. Y. se pro něj stává v řadě ohledů přelomovou iniciací a inspirací.

Z Léblova deníku I, duben 1991

Lébl v denících fixuje své zážitky, postřehy a podněty v originální evokativní skrumáži vlepovaných dokladů a útržků každodenní provenience, glosovaných drobnými vpisky i výraznými kresbami. Barvitě zdokumentovaný americký pobyt (od telegramu potvrzujícího letenky přes logo hotelu Edison po jízdenku na metro a další) má dvě zásadní dominanty: 22. dubna se Lébl po letech sešel se svým „guru“ Kurtem Vonnegutem jr., s nímž byl osudově spjat od první výměny dopisů po českém vydání Grotesky (1981), kdy Vonnegutovo „logo“ u podpisu – křížek, respektive hvězdičku – Lébl přijal za své znamení. Po zhlédnutí Grotesky v Praze na jaře 1985 Vonnegut připsal do Léblovy knihy dedikaci: svojí sestře. Vonnegutův portrét doprovázel Lébla i na jeho cestě do nebytí…

Při setkání v N. Y. Vonnegut Léblovi věnoval svůj členský průkaz z Gildy dramatiků a Lébl si k datu 22. 4. připsal: two angels of my time (dva andělé mého času). O necelý rok později dedikaci opětoval v programu Tobiášova Vojceva v Divadle Labyrint (prem. 11. února 1992): tuto svou první režijní práci, ve které nehraji a která se odehrává ve skutečné divadelní budově, věnuji spisovateli Kurtu Vonnegutovi – andělovi mého času. Na téže straně deníku je vlepen nápis EGOISTE s poznámkou: Prodavač Chanelů byl v Praze. A na okraji je vepsáno Bloomingdale’s: právě Chanel Egoist – dřevitě-orientální vůni, kořeněnou vanilkou a santalovým dřevem, mužnou a podmanivou vůni pro šarmantního muže – ucítil Lébl v luxusním newyorském obchodním domě; v programu k Vojcevovi proto stálo: Postavy našeho příběhu používají výhradně EGOISTE EAU DE TOILETTE CHANEL PARIS. Pokus získat firmu Chanel jako sponzora inscenace zůstal bez odezvy. Jednu malou lahvičku jsem coby dramaturg obstarala a postavy voněly Egoistem alespoň na premiéře.

Z Léblova deníku II, duben 1991

Dne 30. dubna si Lébl výrazným grafickým stylem vyznačuje The Metropolitan Muzeum of Egypt. Právě zde byl uhranut Egyptem: do egyptských souřadnic hodlal coby scénograf transponovat Shakespearova Hamleta, k jehož uvedení v rozhádaném Divadle Na zábradlí v sezoně 1992/1993 nedošlo; egyptskými motivy ozdobil program Genetových Služek (1993), v nichž se v jednom převtělení objevil faraon; pro inscenaci Fernando Krapp mi napsal dopis (1992) požadoval „egyptské zrcátko“; skříň ve svém pokoji pomaloval egyptskými znaky; svoji vizitku zkombinoval s hieroglyfy; konečně plakát a celý vizuál festivalu DIVADLO 1994, který mu svěřil Karel Král, vytvořil na téma zapsané do deníku v N. Y. po návštěvě egyptských sbírek: Vládce musí v jedné ruce držet zbraň a v druhé klidný tón písně o spolupráci… Když sníme, rybaříme v oceánu mytologie…

Egon Tobiáš s Petrem Léblem v moskevském metru, prosinec 1991

Uprostřed zkoušení Tobiášova Vojceva jsme vyrazili ve čtvrtek 5. prosince 1991 ve 22.55 ve složení Petr Lébl, Egon Tobiáš (coby zvukař a osvětlovač) a já lehátkovým vlakem do běloruského Minsku, kam byl pozván Léblův Výběrčí na mezinárodní festival divadla jednoho herce. V téže době tu ruský prezident Boris Jelcin právě rozpouštěl SSSR a jeho kolona nám v jednu chvíli zatarasila cestu. Po Minsku následovala další štace, Moskva, kam nás vylákala legendární ruská znalkyně a příznivkyně českého divadla, prof. Larisa Pavlovna Solnceva, jež znala Léblovu práci z Prahy a usoudila, že je třeba využít šance a předvést Výběrčího také moskevskému publiku. Na prosincové mrazy Tobiáše (poprvé v Rusku) maminka vybavila vlastní kožešinovou beranicí a Lébla „hřála“ kšiltovka, zakoupená na Broadwayi. V Rusku právě probíhala mohutná kampaň varující před AIDS (SPID), jak dosvědčuje plakát na stěně vagonu.

Olga a Gera před vlajkou z Výběrčího, prosinec 1991

Larisa Solnceva zajistila pro Výběrčího prostor uznávaného divadelního studia MGU (Moskevské státní univerzity) – sál s těžkou klenbou, jenž byl původně dolní kaplí chrámu sv. Taťjany, patronky MGU a studentů, po VŘSR odsvěceného (dnes opět slouží původnímu účelu). Rudá vlajka s pěticípým hakenkreuzem se tu ve finále představení zvláštně vyjímala. Moji přátelé, hlavní účetní Divadla na Tagance Olga a historik českých kulturních dějin, bohemista Gera, si s chutí zahráli němý pár, který Výběrčí ve hře atakuje. Na rozměrné vlajce nastlané na podlaze kanceláře amatérské sekce Svazu divadelníků jsme pak týden provizorně nocovali, neboť nebylo možné sehnat místenky na vlak zpět do Prahy – k údivu divadelních administrátorů Taganky a MCHATu, jejichž „protekce“ náhle nefungovala. Od ledna 1992 se totiž jízdenky platily v dolarech, a proto bylo koncem roku beznadějně vyprodáno. Místo v pátek 13. prosince vlakem jsme opustili Moskvu ve čtvrtek 19. prosince časně ráno autobusem, jímž mířili na Vánoce do Prahy spořiví zaměstnanci českých firem a o kterém jsme se čirou náhodou doslechli. Dorazili jsme do Prahy v pátek 20. prosince večer. V sobotu 21. prosince se rozpadl Sovětský svaz.

Autor: Vlasta Smoláková
Publikováno: 26. května 2020

Paměti, záznamy a deníky

Komentáře k článku: Fotopříběhy Petra Lébla (I)

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)