Divadelní galerie
Na začátku Fragmentů milostných obrazů diváky čeká jen prázdný white box, který trčí z klasického black boxu žižkovské Akropole. Ihned je tak rozehráváno deklarované překračovaní hranic mezi galerijní a jevištní prezentací umění. White box se začne postupně zaplňovat – nejprve performery a po chvíli uměleckými artefakty Veroniky Bromové, Michala Pěchoučka, Lukáše Houdka a dalších. Někdy se jedná o videoart, jindy o figurativní kresbu i sochu. Autor konceptu a režisér Petr Boháč nejenže připojil své vlastní dílo (snad inspirované Kafkovou Proměnou), ale účastní se inscenace také jako performer. Prochází scénu coby uvaděč, komentátor beze slov, nebo – pro galerijní white box příhodněji – průvodce. Později se ovšem dostává do fyzického souboje s tanečníkem (skvělý Roman Zotov) a efekt pozorovatele je tak už nenávratně narušen.
Průvodce Petr Boháč mezi tanečníkem a uměleckými objekty FOTO VOJTĚCH BRTNICKÝ
Každé výtvarné dílo ve Fragmentech explicitně ovlivňuje dění na jevišti. Ne vždy je tento princip beze zbytku jasný, hlavně v případech, kdy některá díla divák nevidí. Z náznaků a útržků slov lze poskládat základní partnerský vztah muže (Petr Boháč) a ženy (Miřenka Čechová). Neurčitou počáteční situaci následuje už čitelnější milostný čtyřúhelník, znázorněný výhradně pohybově. Inscenace se tak skládá z vybroušených pohybových etud: Starší muž vyučuje mladšího (milence své ženy?), zatímco ten se prkenně učí „stát na vlastních nohou“ podle toho, jak starší udává rytmus. Jindy je to zase synchronní choreografie dvou žen (manželky a milenky?), které si ve zdánlivé shodě notují, vyjadřují pochopení, zatímco si každá přece jen „tancuje pro sebe“.
Ze začátku tyto etudy, stejně jako celý white box, působí samoúčelně. Postupně ale dostávají hlubší smysl: To když se např. tanečník s tanečnicí (Inga Mykshina) nad „propastí“ mezi dvěma podstavci proti sobě vzpírají, aby ani jeden neupadl, což v tu samou chvíli může vyjadřovat jak rostoucí důvěru, tak i nenávistný souboj. Tento moment spolu s téměř neutichajícím soulovým zpěvem Alice Bauer a hudbou Elišky Cílkové jsou nesmírně silnými součástmi inscenace.
Jakmile je jeviště přeplněno nejrůznějšími objekty, „interpretační úvod k výstavě“ končí a diváci jsou pozváni na jeviště, do galerie. Dostavuje se pocit určité pospolitosti, divadlo jako by díky galerii nikdy nemělo skončit. U Fragmentů je ovšem třeba – na rozdíl například od podobných intervencí v některých inscenacích Dušana D. Pařízka – cosi dopovědět. Divadelní část, ačkoli propůjčuje spitfirovské pop-up galerii určitou energii a pocit společně vykonané práce, působí neúplně, jako fragment sám o sobě. Ani po zhlédnutí výstavy se ovšem nic bližšího o zkoumaném partnerském vztahu divák nedozví. Střípky se buď jen opakují, nebo subtilní téma nijak nerozvíjejí (např. zohýbaný hákový kříž). Galerie tak nakonec k tématu zhlédnuté performance vlastně nic podstatného nepřidává.
Ondřej Škrabal
Spitfire Company, Praha – Divadlo DRAK, Hradec Králové: Fragmenty milostných obrazů. Koncept, režie, scénografie Petr Boháč, Miřenka Čechová, dramaturgie Dominika Špalková, hudba Eliška Cílková, kostýmy Miřenka Čechová, light design Martin Špetlík. Premiéra 15. května 2017 v Divadle DRAK. (Psáno z pražské premiéry 20. května 2017 v Paláci Akropolis.)
Komentáře k článku: Divadelní galerie
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
