Fragmenty rozhlasu: Takový mainstreamový produkt
Cyklus rozhlasových her Vinohradská 12 vysílaný na Českém rozhlasu 3 – Vltava, o kterém byla v této rubrice řeč již v souvislosti s uvedením textů Koule Davida Drábka (DN 4/2011) a Karla Pavla Brycze (DN 6/2011), pokračoval 27. září premiérou původní rozhlasové hry Jaroslava Rudiše a Petra Pýchy v režii Aleše Vrzáka Lidojedi.
Jedinou zajímavou neznámou tak v nahrávce Lidojedů zůstává výkon Oldřicha Kaisera FOTO ARCHIV
Práci osvědčené autorské dvojice (Léto v Laponsku, Strange Love, Salcburský guláš) bychom mohli označit za typický mainstreamový produkt dnešní doby, jenž má své kořeny v devadesátých letech v průlomových a kultovních dílech Quentina Tarantina (Pulp Fiction) a Petra Zelenky (Knoflíkáři, Samotáři). V pracích, které se (na straně jedné) rozhodly zobrazovat brutalitu světa s do té doby bezpříkladně černým humorem a (na straně druhé) vymknutost této doby spatřovaly v „šílení“ jednoho každého (obyčejného) člověka. Vznikl spolehlivě fungující model, jehož výpovědní hodnota se postupně vyprazdňovala, až zůstalo u pouhého klišé, přijatelného a po svém využívaného i pop-kulturou.
Lidojedi jsou postaveni na dvou nápadech: na žádosti podnikatele ke cateringové agentuře, aby mu pro jeho party dodala k opékání „člověčinu“ (rozuměj lidské maso), a na „zhuleném“ faráři, působícím v materiálně i lidsky chátrající farnosti. Na tyto „dráždivé“ zábavné motivy pak autoři navěšují příběh partičky majitelů zmíněné agentury, který však místo nosné dramatické stavby nabízí jen „vykecávání se“ postav, který se vpřed sune s energií bakalářské povídky, strhávaje víc na sebe pozornost svým jazykem, jakoby přesně odposlouchaným ze života.
Ale budiž, mohlo by jít vlastně o takovou historku pro pobavení a k relaxaci (určenou spíš pro Český rozhlas 2 – Praha); herci si svých rolí užívají, dávají si záležet na autenticitě projevu (přesto ale působí příliš „herecky“). Větší neštěstí spatřuji v tom, že zhruba od poloviny se tvůrci snaží hře dodat „druhý plán“, hlubší sdělení. Jaké jiné však může v tomto vyprázdněném schématu být než banální, kýčovitě moralizující: že dnešní společnost ztratila etické zábrany, že za prachy se může vše.
Jedinou zajímavou neznámou tak v nahrávce Lidojedů zůstává herecký výkon Oldřicha Kaisera v roli faráře. Postavy, která sice „samo sebou“ za onou zfetovaně rezignovanou maskou skrývá pozitivní tvář člověka, neztrativšího vědomí nadosobních hodnot; kterou však herec hraje s pečlivě vyslovovanou a jakoby zpomalenou dikcí, s jakýmsi až ďábelsky pobaveným nadhledem, který v závěrečném výstupu, farářově putování autem za „spravedlivým potrestáním“ původce zla (zmíněným podnikatelem), v sobě nese dráždivou nejednoznačnost: je tento „držitel hodnot“ ještě při smyslech, či (už) ne?
Komentáře k článku: Fragmenty rozhlasu: Takový mainstreamový produkt
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
