Divadelní noviny > Festivaly Reportáž
Fragmenty rudého srdce (No. 2)
V samotném úvodu dovolte několik postřehů z kvasů noci: Barbar Music Club na Stodolní ulici sice disponuje příjemnou obsluhou i širokou nabídkou nápojů, coby nový oficiální meeting point však bohužel příliš nefungoval, a to hlavně proto, že nebyl festivalovou produkcí zamluven pro uzavřenou společnost, ale během ostravarového týdne v něm souběžně probíhal vlastní program, takže například ve středu se festivaloví návštěvníci nešťastně střetli s Hospodským kvízem a až do jeho skončení neměli v podstatě kde sedět, natož diskutovat. Komunita ostravarská se tak zbytečně musela dělit na nejrůznější hloučky, čímž utrpěla atmosféra večerů i pospolitost davu.
Druhým problémem byla skutečnost, že s výjimkou pátečního večera, který se završil ve Studiu G., se pokaždé končilo v některém z velkých dómů NDM, jež dobrými prostory ke společnému setkávání v současné době, podobně jako Komorní scéna Aréna, nedisponuje. Doby, kdy byly večerní programové sloty spravedlivě rozděleny mezi NDM, a Divadlo Petra Bezruče, jehož klub je pro dané účely naopak ideální, jsou zjevně pryč.
Zrušením rozborových seminářů se festival připravil o jedinečnou možnost mezigeneračního, přesto však kultivovaného dialogu, a v rámci nutných žánrových omezení komplexní reflexe, kterou podcastová forma při vší úctě nemůže v celé šíři nahradit. Skladba podcastujících diskutérů je navíc z většiny tvořena osobnostmi, jež mimo festival do ostravských divadel zavítají jen zřídka, a celkový kontext jim tedy může unikat.
Dvě velké diskuse, moderátorsky zastřešené Michalem Zahálkou byly sice hojně navštíveny, a pregnantně i plynule vedeny, na stranu druhou však velmi často omílaly dávno známá, a hlavně mnohokrát již vyslovená fakta. Především čtvrteční rozprava, jež se nesla ve znamení nerovného postavení žen aktivně se pohybujících v divadelním prostoru vůči dominantním mužům, v přímé souvislosti jen o jeden den později zveřejněného otevřeného dopisu české divadelní obci Máte smlouvu? A mohla bych ji vidět, vyznívá ze z strany pořádajícího subjektu jako monstrózní alibismus.
V tichosti v letech minulých skončil i festivalový věstník a studentský video-zpravodaj, které nejenže výraznou měrou přispívaly k výjimečnosti festivalu, ale zároveň zejména mladším ročníkům poskytovaly vítanou možnost k profesnímu růstu. Bez nich se Ost-ra-var stává jen setrvačným sledem jednotlivých inscenací, což je vzhledem k původně bilančnímu charakteru akce velká škoda.
Proces, Divadlo Petra Bezruče. Foto: archiv divadla
A teď konečně již přistupme k jednotlivým položkám čtvrtečního programu: Bezručovské inscenační variantě Kafkova Procesu jsem se již obšírněji věnoval zde a její úspěch u odborné veřejnosti jasně dokládá i několik festivalových účastí. Jáchym Kučera se v hlavním partu postupně velmi dobře zabydlel, a jeho výkon nese jasné rysy reprezentanta mladé současné generace. Důkazem budiž závěrečný frenetický potlesk i skutečnost, že řada zejména mladších diváků později právě Proces označila za jeden z největších zážitků letošního ročníku.
Inscenace Komorní scény Aréna Režisér, která ve čtvrtečním dopoledni otevírala druhý den bilanční přehlídky, se snaží být pokornou poctou jednomu konkrétnímu životnímu i uměleckému odcházení, a nabízí především koncentrované herecké výkony Marka Cisovského a Anny Čonkové, pár životních mouder a prokazatelný důkaz že Alena Sasínová -Polarczyk dokáže i povrchní figurku povýšit na silný zážitek.
Když činohra NDM neví coby, nasadí obvykle buď Shakespeara (letos MLS, respektive právě chystaný Richard III.), zahraje na ostravskou regionální strunu (nedávný Lapáček či blížící se Hornické vdovy), anebo zvolí opulentně vypravené drama ze života nejrůznějších šlecht. Leč od posledního mimořádného zážitku z podobného ranku, jímž byla Mikuláškova Královna Margot již uběhlo drahně let, a ani nejnovější pokus jménem Marie Antoinetta na tom nedokáže nic změnit. I režisér, umělecký šéf činohry NDM, a jeden ze tří autorů scénické adaptace Zweigova románu Vojtěch Štěpánek se podobně jako Sofia Coppola ve vynikajícím snímku z roku 2006 snaží hledat paralelu mezi životem panovnice a dnešní zpovykané generace. Bohužel zůstává často jen u ilustrací, které jsou povrchní podobně jako povýšení životních osudů literáta a jeho druhé ženy Lotte Altmannové do autonomní vyprávěcí linie, jež je pokusem o přímočarou analogií mezi II. světovou válkou a dnešní ruskou agresí vůči Ukrajině. Aneta Kaluža Klimešová spolu s Tomášem Jirmanem jsou v rolích Lotte a Stefana pozoruhodně funkčním herecký tandemem, jemuž se prostými prostředky daří ze zdánlivě nevyrovnaného svazku postupně vykřesat jednoznačné kontury lásky, něhy i respektu, takže jejich finální čin nepůsobí jako jednostranná manipulace, ale coby konsensuální akt. Sára Erlebachová v titulní úloze je režisérem nucena donekonečna vyvařovat svůj obvyklý diblíkovský typ, což je vzhledem k jejím nezpochybnitelným schopnostem už notně obehraná vesta. Stejně jako scénické využití písně britských Radiohead Creep, jež je navíc doslovným plagiátem scény z Dianiškovy inscenace Transky, body, vteřiny. Výprava Davida Janoška příkladně ctí zadání a žánr, značně laxní je naopak světelný design projektu, jež se takřka zcela zříká dynamických změn. Fundus je provětrán, jedeme dál!
///
Pokračování příště!
///
Komentáře k článku: Fragmenty rudého srdce (No. 2)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
Michal Zahálka
Máš naprostou pravdu,
že čtvrteční téma zpětně viděno opravdu jako monstrózní alibismus vypadá, souhlasím. Tak chci jenom poznamenat, že s takhle koncipovaným a formulovaným tématem jsem při říjnových přípravách debat přišel já — a o Hornických vdovách jsem neměl vůbec tušení. Jak praví klasik, ironie osudu je někdy pěkně ironická.
06.12.2023 (9.16), , Trvalý odkaz komentáře,
Josef Herman
Michale,
Proč se nepokračovalo v původních rozborových seminářích?
07.12.2023 (7.32), , Trvalý odkaz komentáře,
Michal Zahálka
To je otázka na pořadatele festivalu,
já jsem plnil zadání. 🙂 Ale zcela osobně se (i po své moderátorské zkušenosti z roku 2019) domnívám, že se ten formát opravdu přežil dost zásadním způsobem — že to často probíhalo v hodně nepříjemné atmosféře, část starší generace studenty ve skutečnosti moc neposlouchala a předváděla se, studenti byli tím pádem nervózní (to je ostatně i moje zkušenost) a opravdu plodného hovoru bylo pomálu. Takže osobně bych vnímal letošek jako ostrý řez — a zároveň myslím, že do budoucna bude vůle nějak se k diskusím o inscenacích vrátit, ale koncipovat je jinak, snad méně sevřeně. S Táňou Lazorčákovou jsme se bavili o tom, že hezky fungoval formát debat na Spectaculu Interesse, které jsem taky moderoval, jenže tam se všichni debatující vejdou do kavárny Géčka, a to pak umožňuje opravdu uvolněnou, konstruktivní debatu. Žertem jsem prohodil, že by třeba mohly probíhat tři paralelní debatní kluby, a zpětně mi to vlastně nepřipadá hloupé. 🙂
07.12.2023 (8.28), , Trvalý odkaz komentáře,
Josef Herman
No já myslel,
že když jste připravoval nový formát, že víte, co vadilo na tom starém. Myslím, že to nechtělo nový formát, stačilo vykázat z debat Hermana, Justa a Kříže, aby už nechali činohru NDM na pokoji. 🙂
08.12.2023 (14.32), , Trvalý odkaz komentáře,