Fragmenty z Hradce 2019 (No. 4)
Je to fajn, fajn, fajn, je to fajn, fajnový! Až na ubíjející vedro. Z bezedných sudů se točí pivo, limo a ledové tříště, večer to pro změnu roztočí diskdžokej Arnoštek. Tak vypadal šestý den festivalu, úterý 25. června.
Je to fajn, fajn, fajn, je to fajn, fajnový! Foto DER
Beznadějně vyprodaný rytmikál ostravského Divadla Petra Bezruče podle kultovního filmu Kouř aspiruje na úterní divácký hit tutový. Dopoledne mu na hlavní scéně Klicperova divadla předcházelo neméně zábavné a energické představení Molièrova Lakomce z domácího repertoáru. Od desáté večerní se pak v kabaretu slovenského Nového divadla Nitra rozebírala zásadní otázka, co dělají 4 ženy na konci světa (uvedeno ve Studiu Beseda). Víc jsem z úterní nabídky DER nestihla, ačkoli Divadlo DRAK věnovalo tento den finským umělcům a Studio Beseda hostilo odpoledne mrazivě ironickou bergmanovskou inscenaci Soukromé rozhovory pražského Divadla Jedl.
Vlastnictví je… Foto KD HK
Harpagon je kapitalista! Způsob, jakým se hostující režisér Michal Hába a domácí dramaturg Klicperova divadla Martin Satoranský vyrovnali s Lakomcem dokazuje, že notoricky známou Molièrovu komedii lze aktualizovat s pokorou vůči předloze a dobové formě divadla. Hábovy gejzíry asociací, které v případě některých jeho jiných počinů tříští celou koncepci, tentokrát krotí předem daný pevný formát citlivě zkráceného textu. Svižná intenzivní stominutová inscenace staví na Molièrovi blízkých principech commedie dell’arte a precizním provedením se podobá vybroušenému diamantu. Všechno do sebe dokonale zapadá. Kostýmní variace na klasicistní módu v padesáti odstínech černi se do detailů rýsují proti holým stěnám v sytě žluté barvě bohatství, nadsazená gesta a pózy vynikají v efektním kontrastu. Charaktery, jimž vévodí despotický Harpagon Filipa Richtermoce, jsou vykresleny s chirurgickou přesností. Hned v úvodu si postpubertální rozjívená trojice Kleantes (Kryštof Bartoš), Eliška (Natálie Holíková) a Valér (Matěj Anděl) získala svým třeštěním sympatie publika složeného (jak bývá u dopoledních produkcí zvykem) převážně z žáků a studentů. Dosaďte si namísto znakové smajlíkové komunikace herecké dialogy vedené prostřednictvím výkřiků a hned pochopíte, proč herci našli s náctiletými tak rychle společný jazyk.
Harpagon je kapitalista! Foto KD HK
S perfektní stylizací a temporytmem by si ale inscenace nevystačila. Když se záměrně omílané principy a prvky klauniády doprovázené zvukovými efekty vyčerpají, přikloní se režie k aktualizaci. Respektive k radikalizaci. Namísto pomyslného pranýře, na který patologickou hamižnost a moc peněz postavil z pohledu své doby Molière, hrozí Hába oprátkou. Není kapitál, jako Kapitál. V lidové frašce pro 21. století má vedle mamonu své místo i třídní boj. Slabomyslný reprezentant budoucího proletariátu Jakub v podání výborné komediální herečky Zory Valchařové-Poulové občas naruší autorem předepsaný dialog revolučním gestem. O zcizování tu celkově není nouze. Sem tam padne narážka na režijní postupy a deus ex machina v podobě obrovského černého prasete skončí pokořen na jevišti valchován Harpagonovým zadkem. Hábův režijní rukopis si s Molièrovým textem prostě rozumí. Smršť groteskních výstupů a gagů završí inscenátoři výmluvným poselstvím, že mocní se mezi sebou vždycky nějak domluví. Alibistickou sebepopravu Jakuba pod nasprejovaným nápisem Vlastnictví je krádež! může v budoucnu pomstít snad jen diktatura proletariátu. A na tu dojde, protože Lež musí zvítězit… O mechanismech manipulace vedoucích k sociální nespokojenosti a anarchii se o dva dny později dozvíme ve stejnou hodinu a na stejném místě víc díky Smoljakově historické fikci Malý říjen.
…
Stejný příběh, jiná doba. Od porevoluční premiéry filmu Tomáše Vorla a Lumíra Tučka Kouř neuplynulo ani třicet let. Stejnojmenná divadelní adaptace s podtitulem Rytmikál totalitního věku, kterou připravilo a nastudovalo ostravské Divadla Petra Bezruče, slibuje lehce mrazivou grotesku z doby posttotalitní. Dramaturgicko režijní dvojice Kristýna Kosová a Adam Svozil navázala tam, kde film končí skandováním Má to cenu! Společnost se ovšem nezmění přes noc. Na scéně modernizované kanceláře vytahují „Bezruči“ v rytmu filmových písní na povrch staré vzorce myšlení. Komíny za okny na pozadí chrlí kouř vesele dál. Zlepšování čistoty ovzduší zůstává prázdnou frází a fráze někdejších soudruhů kamuflujících ekologickou perestrojku vystřídala „čengliština“. Hlášky z filmu jsou tím, čím dnes reálně skutečně jsou – součástí kancelářského žargonu. Posun se týká i hlavního hrdiny. Tvůrci ho nahradili inženýrkou Mirkou, čímž si otevřeli prostor pro další ironické komentáře. Emancipace na pracovišti dosáhla v sockapitalismu vrcholu zvrácenosti.
Hudebně-dramatická inscenace na pomezí muzikálu se na repertoáru ostravského činoherního divadla objevuje možná poprvé, alespoň kam moje paměť sahá. Kouř je ideální volbou, jak uspokojit diváckou poptávku po tomto žánru. Pěvecko-taneční čísla vyžadují především pohybovou interakci, a tu herci s bravurou zvládají. Markéta Matulová v hlavní roli inženýrky Mirky působí zpočátku neohrabaně, ale jakmile setřese nejistotu benjamínka, dokáže se diskotékově odvázat. Nicméně nikdo nepředčí (a kdo by si to také dovolil) bezskrupulózního podrazáckého šéfa a současně manažera dobré nálady Karla. Ondřej Brett s výrazem „stay positive“ je typickým zástupcem bezohledného muže dvou tváří, který byl vychován ve zkorumpovaném režimu a naučené principy používá pro budování kariéry v nových ekonomických podmínkách. Sníží se k čemukoliv, na požádání předvede i DJ Arnoštka. U diváků znalých prostředí asi nejvíc zabodovala demotivační motivace Sedneš si ke stolu a až od něj za deset let vstaneš, hypotéka bude splacená. Sklepáckou poetikou a humor dokázali tvůrci udržet i ve svých aktualizacích, takže máme možná zaděláno na nové hlášky. Výtečně si poradili i se závěrem. Ve filmu zasáhne do bezvýchodné situace sametová revoluce, v divadelní verzi její nejbizarnější důsledek.
…
Před černou oponu postupně vystoupí čtyři rozdílné typy, které na první pohled spojuje výrazná ženskost a elegance. Foto archiv KD HK
Po odvazu v rytmu Kouře nabídla dramaturgie DER příjemné zklidnění v podobě kabaretního nokturna. Studio Beseda patřilo opět slovenským herečkám (a zároveň zpěvačkám a hudebnicím). Zpověď 4 ženy na konci světa napsal autor a režisér Jakub Nvota protagonistkám Ľubomíře Dušaničové, Lucii Korené, Agátě Spišáková a Kataríně Petrusové takzvaně na tělo. Tichým souputníkem jim je akordeonistka Lucia Miklášová, která se k nim přidává v hudebních číslech. Před černou oponu postupně vystoupí čtyři rozdílné typy, které na první pohled spojuje výrazná ženskost a elegance. Od otázky, co si nositelky života myslí o současném světě a životě v civilizaci, která evidentně dospěla k bodu zlomu, se odvíjí škála asociací. Chuť řvát a vybít si potlačovanou agresivitu v divoké gestikulaci střídají ztišené pasáže filosofických úvah opepřené sarkastickými šlehy.
Sex, rodina a slovenská hymna… Foto Nové divadlo Nitra
Sex, rodina a slovenská hymna. Geneze písně souvisí s lidovkou o sebevražedných úmyslech zklamané dívky, a tak se v souvislosti s vlastí uvažuje o spojení zrodu a zániku, o němém křiku žen, který nikdo neposlouchá. Odhalit strach a vrhnout se do boje za budoucnost ovšem znamená vystavit na odiv svá zranění, a tak se v sérii stand-up výstupů a křehkých písní, při nichž se hrdinky sami doprovázejí na hudební nástroje, couvá a útočí. Asi jako na velkém abstraktním obraze, který tvoří pozadí scény. Navzdory únavě z horkého dne udržely pronikavé myšlenkové obraty, trefné repliky a energická interpretace moji pozornost přesto, že představení skončilo necelou hodinu před půlnocí. Čtyři ženy na konci světa – to by mohl být slibný začátek.
Klicperovo divadlo, Hradec Králové – Molière: Lakomec. Režie Michal Hába, dramaturgie Martin Satoranský, scéna a kostýmy Adriana Černá, hudba Jindřich Čížek, lightdesign Viktor Tichopád, hrají Filip Richtermoc, Natálie Holíková, Kryštof Bartoš, Matěj Anděl, Anna Peřinová, Helena Korejtková, Miroslav Zavičár, Zora Valchařová-Poulová, František Staněk. Premiéra 16. března 2019 na hlavní scéně.
Divadlo Petra Bezruče, Ostrava – Tomáš Vorel, Lumír Tuček: Kouř. Adaptace, režie a dramaturgie Adam Svozil, Kristýna Kočová, Dramaturgická spolupráce Kateřina Menclerová, scéna a kostýmy Adriana Černá, hudba Michal Vích a Jakub Kudláč, pohybová spolupráce Ján ševčík, hrají Markéta Matulová, Vojtěch Říha, Jakub Burýšek, Ondřej Brett, Vojtěch Johaník, Michal Sedláček, Marcela Čapková, Kateřina krejčí, Markéta Haroková, Lukáš Melník, z nahrávky Norbert Lichý. Premiéra 23. listopadu 2018.
Nové divadlo Nitra, Slovensko – Jakub Nvota: 4 ženy na konci světa. Režie Jakub Nvota, dramaturgie Veronika Gabčíková, hudba Vladimír „Slnko“ Šarišský, hrají Ľubomíra Dušaničová, Lucia Korená, Agáta Spišáková, Katarína Petrusová. Premiéra 12. března 2017.
///
Více o inscenaci DPB Kouř na i-DN:
Are we human or are we dancer? aneb Mladá progresivní vlna u Bezručů
…
Více o festivalu Divadlo evropských regionů na i-DN:
…
Komentáře k článku: Fragmenty z Hradce 2019 (No. 4)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
