Fragmenty z Hradce (No. 1)
Jsem v Hradci Králové na mezinárodním festivalu Divadlo evropských regionů druhý den, viděla jsem šest představení a mé shrnutí je prosté: vidět Matiju a zemřít.
Klicperovo divadlo přivezlo na slavnostní zahájení Shakespearovy vraždičky britské skupiny Spymonkey. (Pokud nepočítáme čtvrteční prolog – Black Black Woods Jozefa Fručka a Rostislava Nováka st. a Rostislava Nováka ml. O představení jsem již psala a v Hradci ho neviděla, tak si dovolím jen krátkou poznámku: vážím si odvahy organizátorů, že tento projekt do Hradce přivezli. Však jsem taky od diváků druhý den zaslechla, že nejsou šílenci, aby šli na představení, které trvá více než čtyři hodiny. A to ani netušili, co se tam ty dlouhé hodiny dělo. (Recenzi čtěte zde.)
A tak přišli na Shakespearovy vraždičky, které trvají pouze dvě hodiny a čtvrt (s přestávkou). A mé druhé zásadní shrnutí zní: bylo to představení pro publikum „odchované“ Davidem Drábkem. Takže opět dobrá dramaturgická volba. O co jde – Tim Crouch se čtyřmi herci nazkoušel inscenaci, ve které je předvedeno sedmdesát pět Shakespearových vražd, které se dějí na jevišti. Někdy mrtvá těla padají k zemi velkou rychlostí, jindy je skon delší – třeba taková smrt Kleopatry. Jediná herečka tohoto uskupení ve zlatém, hodně odhalujícím kostýmu a tři herci v upnutých trikotech předvádějí sexy-humorný hadí tanec.
Legrace pod dohledem Shakespeara aneb Shakespearovy vraždičky FOTO ARCHIV FESTIVALU
Jak už to tak bývá – některé scénky byly opravdu skvělé, některé byly docela příšerné, humor byl v pár momentech sofistikovaný, v dosti spíš estrádní. A bylo to činoherní, hudební, pohybové, fyzické i taneční divadlo dohromady. Ale! Soubor s tématy – komedie versus tragédie versus zásadní poselství, divadlo, současná politická situace, vzdálená politická situace, Shakespeare, Hitler (spojením Shakespeara a Hitlera vzniká Shitler, kterého vidíme na projekci) – cíleně pracuje. A aby to nebyl pouze sled scének smrtí předepsaných Shakespearem, objevuje se ještě linie, kdy se herci dohadují, jak to celé provést, aby to mělo i „poselství“. Pak se samozřejmě toho největšího intelektuála (hraje ho Toby Park ) zbaví, protože ostatní chtějí dělat na jevišti bubliny a herečka Petra Massey vyžaduje konečně předvést smrt Ofélie. Takže si milý intelektuál zabalí batůžek a odchází z jeviště, zbytek trupy konečně dělá mýdlové bubliny a herečka Petra Massey již může v zorbingové kouli předvést skonání Ofélie. Jenže – Toby Park se vrací pro nabíječku a všem dojde, že se mýlili a že je nutné legraci a důležitá sdělení v divadle vyvažovat. Obešla bych se bez toho. Ale stejně to bylo vtipné a Michal Zahálka vytvořil moc dobré titulky.
Divadlo Drak zahájilo angažovaně. Soubor NIE dvakrát – ráno pro školy a v noci pro dospělé publikum – zahrál představení Přicházíme z daleka. Inscenace vznikla ve spolupráci s uprchlickým táborem v Askeru. Před večerním představením se mě někdo zeptal, jak bych soubor charakterizovala. Odpověděla jsem něco ve smyslu, že vytvářejí trochu dokumentární, většinou dost angažované a někdy i poetické projekty. A inscenace Přicházíme z daleka taková opravdu je. Ve větší míře je vyprávěna bez silných emocí, zbytečného ždímání citů. Soustředí se spíš na fakta, poznání a pochopení osudů syrských, mladých uprchlíků, kteří se chtějí dostat do Osla. Stěžejní je malý stan, jenž tvoří základ všeho – scénografie i vyprávění. Dvě herečky Iva Moberg a Marina Popovič hrají dva mladé uprchlíky (jak se dozvíme později, jeden je už vlastně mrtvý), kteří vyprávějí svůj příběh. Jean Goubert a Robert Orr ponejvíce vytvářejí hudební doprovod, který smutné (a také poetické – protože objevuje se zde například také stínohra) vyprávění odlehčují (třeba když se putuje přes Řecko, tak zahrají „klasiku“ – ústřední melodii z Řeka Zorby).
Matija a jeho dlouhé prsty aneb Psí život FOTO ONDŘEJ LITTERA
A nejlepší nakonec. Psí život je necelá hodina čisté radosti. Matija Solce s krabicemi od bot, botami, kusy vaty, vlnou, mončičákem, prstovými loutkami (tedy především s lebkou navlečenou na jeden prst) vytváří poctu Karlu Čapkovi a jeho Dášence (zazní také nahrávka Karla Högera). Asociativně (řekněme – na motivy smrti Karla Čapka) do toho zaplétá modrého diktátora (mončičák) i dnešní hrozby – když maňásek klokan přijde k odbavení na letišti a postupně je zbaven nevhodných předmětů, které ukrývá ve své hluboké kapse. Dojde se až k baterii, jež mu však poskytovala energii. Takže nakonec chcípne. Je tu láska, narození i smrt, jednoduše celý život. A co je ještě fascinující – Solceho schopnost soustředit se a zvládnout několik činností najednou a zároveň se nechat vyvést z míry, nebo lépe řečeno: výtečně reagovat na podněty publika. Okomentovat batolící se děti, poděkovat barmanům v šapitó. Být svůj, což je nejlepší výbava „potulného“ loutkáře.
Ve stoje se netleskalo, Solce dokonce ani nedostal kytku – i když se jednalo o světovou premiéru, jak sám podotkl. Ale na území Draku je to všechno nějak víc rodinné. Na trávníku se povalují polonahé děti, které vyšly ze sauny, dostanete tu palačinky… Zkrátka, představte si babiččinu venkovskou zahrádku. Pravděpodobně stárnu, ale pro mě se atmosféra pospolitosti přesunula ze Žižkových sadů právě tam.
///
Více na i-DN:
Začíná Divadlo evropských regionů – Klicperovo divadlo
Začíná Divadlo evropských regionů – Divadlo Drak
Dnes začíná Divadlo evropských regionů – Open Air Program
///
Denní reportáže:
…
Komentáře k článku: Fragmenty z Hradce (No. 1)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
