Návrat citlivého satyra
Divadlo na Vinohradech se vrací k tvorbě svých někdejších kmenových autorů. Krátce poté, co uvedlo Čapkova Loupežníka, se na jeho repertoáru objevuje také Plačící satyr Fráni Šrámka, jenž měl zde premiéru v roce 1923. Děj hry zasazený na venkovský zámeček, kde z dobrodiní jeho majitelky tráví podzim života vysloužilí literáti, nebyl pravděpodobně pro další divadelníky přitažlivý a nebyl téměř uváděn, jedná se však o zralý text výsostného autora, jehož symbolistně básnivé ladění je zabarveno melancholickým tónem. Rázem posmutnělé komedie, jenž se odráží už v dichotomickém názvu hry, i motivem uplývání času je Šrámek vlastně dědicem Čechovovým. A inscenace Radovana Lipuse prokazuje, že k tomuto titulu má smysl se vracet.
Anna Linhartová jako naivně krutá Anička s Janem Šťastným v roli stárnoucího elegána Zlocha FOTO VIKTOR KRONBAUER
O některých zvolených řešeních by se ovšem dalo polemizovat. Inscenace symbolicky pracuje s přírodními motivy, které osudy stárnoucích zahořklých hrdinů, jež zpřevrací poryv nespoutaného mládí, zasazují do smířlivého kontextu věčného koloběhu života. Výrazně se to daří v hudbě a až kongeniální zvukové složce inscenace (kvákání žab, bzukot much apod.), méně již ve scénografii: kulisy zeleně, jimž by asi slušela letní bujnost, zůstávají jen ornamentálně dekorativní. Problematické jsou i příbytky spisovatelů: zatímco Šrámek jim vyhradil křídlo zámečku, na Vinohradech pánové obývají – zcela v rozporu s elegancí svého zevnějšku – cosi jako kempinkové chatky. A konečně náhle světélkující a naříkající socha satyra v parku sem asi zabloudila z nějaké pohádky. Naproti tomu například vratkost rozměrné houpačky využité v některých výstupech je významotvorná.
Herecké výkony posilují režijní záměr akcentovat komediální potenciál hry i vyhrotit její dramatickou zápletku – to vše při respektu k pozdně impresionistickému duchu předlohy. Daří se to zejména v nostalgicky komediálních kreacích postav, jimž dávno, a nikoliv bez zármutku uplynulo mládí: vedle výtečného Petra Kostky (zneuznaný bard Melita) či Nadi Konvalinkové (citlivě úslužná Hrubešová) sem náleží i role atakům smrti vzdorujícího a k poslednímu polibku múzy šťastně vzepjatého básníka Kalvacha v podání Svatopluka Skopala. Roli o generaci mladšího Zlocha ztvárnil Jan Šťastný s patřičnou dávkou tajemství, jež odpovídá jeho předčasné pozici literárního veterána. Herec přiléhavě zpodobnil rozpor přitažlivě stárnoucího elegána, jenž dovedně uhýbá před zámeckou paní, sežehne ho však krátká závrať s šestnáctiletou Aničkou.
Na rozdíl od předlohy nenechávají inscenátoři diváka na pochybách, že onen spalující románek byl za letní noci zpečetěn, jedná se však o posun věrohodný. Vedle Jana Šťastného se o něj zasloužil famózní výkon Anny Linhartové v roli Aničky. Dvacetiletá herečka suverénně balancuje na hraně postpubertálního děcka a neodolatelně bezprostřední, zároveň naivní i krutě přímočaré slečny. Obdobný posun u majitelky zámku Lídy Setumské, bohužel, zdaleka tak dobře nevyšel. Šrámek ji žádá nehonosně krásnou a ani za mák démonickou, v pojetí Simony Postlerové je však v naléhání na Zlocha příliš jednoznačná a (zčásti i vinou atraktivních kostýmů) vyzývavá. Což oslabuje napětí Zlochova lavírování mezi mladinkou Annou a krásnou, leč poněkud dotěrnou paní Lídou.
Dlužno však říci, že komika Lídiných scén i celku inscenace je vesměs nevtíravá a režijní pojetí křehkost Šrámkovy předlohy nejen ctí, ale i obohacuje vlastním výkladem.
Divadlo na Vinohradech, Praha – Fráňa Šrámek: Plačící satyr. Režie Radovan Lipus, dramaturgie Milan Šotek, scéna Petr Matásek, kostýmy Eva Kotková, hudba Pavel Helebrand. Premiéra 6. března 2015. (Psáno z reprízy 12. března 2015.)
Komentáře k článku: Návrat citlivého satyra
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
