Vzpomínat na časy šťastné
Šéfdirigent opery Divadla F. X. Šaldy miluje romantické kusy, pozapomenuté nebo vůbec nehrané. Režisérka Linda Keprtová je pravidelně převádí do strohé jevištní podoby a ubírá tím rozevlátým partiturám přehnané emoce, které soustředí do často drsných jevištních obrazů, konfliktů. Naposledy tak učinila inscenací dvou u nás možná nehraných aktovek Sergeje Rachmaninova Francesca da Rimini a Lakomý rytíř. Propojila je do jednoho prostoru a času také hlavními aktéry. Žádný středověk, žádná Itálie, ale šedý ruský snad pracovní tábor, snad vězení (průčelí baráků, hrubé schodiště, mříže), kde se pohybují stejně šedivé postavy, nosí si vězeňské deky a jídelní ešusy. Kam slunce nezasvitne. Na fasádě baráků azbukou vetknuté motto, které napsal Dante Alighieri: Není většího neštěstí než v utrpení vzpomínat na časy šťastné… No ano, to je ono logické spojení obou příběhů a zároveň zdůvodnění bezútěšného pustého prostoru, ať už ho budeme chápat symbolicky, nebo reálně. Vévodí mu akvárium s růží – inu, je přece třeba mít před očima něco hezkého.
Pavol Kubáň ve dvojroli Barona a Malatesty ovládl jeviště hlasovým projevem i schopností herecky a pěvecky prohloubit charaktery zloduchů FOTO Michaela Škvrňáková
Skladatel si přál, aby se aktovky, které napsal v letech 1904–1905 vlastně společně, uváděly v jednom večeru. Tak to při světové premiéře v roce 1907 bylo. Jenže jemu šlo o kontrast dvou různých prostředí a příběhů: v prvním zabije despotický válečník a tyran Malatesta svou krásnou ženu Francescu i jejího milence, vlastního bratra Paola, ve druhé zemře lakomý Baron, který přes své bohatství nechává syna Alberta na mizině v moci židovského lichváře – a před smrtí ho nařkne z vražedných úmyslů. Inscenace je působivá právě významovými přesahy, které příběhy přibližují naší zkušenosti, vizuálním tajemnem adekvátním Rachmaninově hudbě a psychologickou motivací činů. Všechno už z předešlých režií Lindy Keprtové známe, ale prostředky jsou použity přirozeně a z jeviště vysílají směsici věcných a emotivních informací.
Samozřejmostí je situacím přiměřené jednání postav, důsledně zbavené „operáčtiny“. Jeviště ovládl Pavol Kubáň (Baron i Malatesta) dokonalým hlasovým projevem i schopností herecky a pěvecky podstatně prohloubit charaktery původně jednoznačných zloduchů. Lyrický protihráč Sergej Kostov (Paolo, Albert) byl bezchybný pěvecky a bezprostřední v hereckém projevu, těžko říct, nakolik rafinovaném a nakolik odpovídajícím jeho přirozenosti. V každém případě je vydatnou posilou zdejšího ansámblu, v němž se (počítám i pravidelné hosty) setkávají pěvci podobných dispozic (Csaba Kotlár, Dušan Růžička) k tvorbě ansámblového hereckého divadla. Do sestavy patří i Lívia Obručník-Vénosová (Francesca), jen byla tentokrát hlasově trochu ostřejší.
Vraťme se nakonec k hudbě: Martin Doubravský dílo nastudoval pečlivě, v přesných tempech, v působivých zvukových detailech – a bez sentimentu, k němuž podobné opery snadno svedou. Přesně tak, jak jevištní provedení vyžadovalo.
Divadlo F. X. Šaldy Liberec – Sergej Rachmaninov: Francesca da Rimini, Lakomý rytíř. Hraje se v jazykovém originále. Dirigent Martin Doubravský, režie Linda Keprtová, scéna Michal Syrový, kostýmy Tomáš Kypta, sbormistři Anna Novotná Pešková a Miriam Němcová. Premiéra 14. prosince 2018.
Komentáře k článku: Vzpomínat na časy šťastné
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
