Divadelní noviny > Názory – Glosy Reportáž Zahraničí

Francie je závislá na fandění

Francie je mimořádná země – plná historie, kultury, elegance a taky sportu. Zahajovací ceremoniál 33. letních olympijských her v Paříži vzbudil nadšení i vlnu kritiky. Hors normes, tedy mimořádná, více než tříhodinová oslava ukázala, čím je Francie v současnosti. Bez ohledu na politickou situaci a nestabilitu. V první řadě je zemí kulturní. A svou kulturu nově našla ve fandění – tak jako ve všem v kultuře této země dovedeném k dokonalosti.

Multikulturalismus

Thomas Jolly, hlavní choreograf zahájení i zakončení her, se nechal slyšet, že to nebyla snadná práce. Připravit představení na řece Seině (a ne na stadionu, tím si Francie zasloužila první obdiv a pionýrství), na střechách bílých pařížských budov, divadel, opery nebo projít přes konstrukci lešení oprav katedrály Notre Dame. Vše začalo jako ohromná kouřová opona trikolory francouzské vlajky na mostě Alexandra III. Ta jako by nám ukázala, kde vlastně jsme. Opona se rozevírá. Nejprve je nám servírováno to, co většina očekává – harmonikář s baretem na hlavě a v pruhovaném tričku, trocha kankánu (v podání tanečnic a tanečníků z Moulin Rouge), Velká francouzská revoluce v podobě Svobody, která vede lid na barikády, současný tanec, kinematografie i hip hop a samozřejmě preciznost umění baletních souborů z celé země, v čele s Guillaumem Diopem.

Absolutního nadšení většiny publika se dočkala francouzská zpěvačka (tzv. chouchou, miláček mladé generace) Aya Nakamura, když se objevila u kopule Francouzské akademie a na slavné lávce Pont des Arts vystoupila se svými hity Djadja nebo Pookie, a to za doprovodu nejen svých dvorních tanečnic, ale hlavně orchestru Národní gardy, jejíž členky a členové se neostýchali a doprovodili ji tanečním „šlapáním zelí“. Bary šílí nadšením! Právě proti této zpěvačce malijského původu přitom byla ještě před několika měsíci vedena ostrá (až rasistická) kritika ze strany extrémní pravice. Ona se ale nedala a s elegancí sobě vlastní ví, v čem je její síla.

Údiv i polemiku nakonec vzbudilo mírové sdělení francouzského umělce (malíře, sochaře i hudebníka) Philippa Katerina. Ten se na scéně objevil jako slavný Dionýsos, téměř v rouše Adamově, natřený na modro. Neměl jsem se do kamery otočit zády, aby nebyl vidět můj holý zadek, vysvětlil umělec, který se nebojí dělat si legraci z okolí, ale hlavně sám ze sebe. Proč právě modrá? ptala se mezinárodní média. Protože mi prý sluší víc než třeba žlutá, vysvětlil lakonicky. Vtip byl v tom, že jedině nahota nemůže nic skrýt. A o to právě šlo! Bylo to mírové sdělení světu. V době válečných konfliktů nemá nahý člověk kam schovat zbraň nebo bombu, vysvětlil Philippe Katerine. Přesto jeho vtip někteří nevzali s humorem, ale pobouřil je. Byl jsem vychovaný v křesťanském duchu. Pokud jsem se někoho dotkl, říkám Pardon! omluvil se umělec.

To ale nebylo všechno. Slavnostní zahájení her nemělo prezentovat jen nejslavnější (zejména) muže historie, události, vynálezy nebo zazpívat slavnou Marseillaisu s vlajkou v ruce. Cílem bylo ukázat i Francii současnosti. Tedy zemi mnoha národů, kultur, jazyků, a hlavně její svobodu, liberálnost a boj proti všem formám diskriminace. Zejména rasové a sexuální. Francie chtěla ukázat, že není postavená jen na Edith Piaf nebo Charlesi Aznavourovi. Komunita LGBTQ+ se tak dočkala velkého defilé. Scéna patřila nejlepším drag queens v zemi, jimž vévodila DJka Barbara Butch. A právě jejich závěrečný oživlý obraz nerozdýchali někteří katoličtí představitelé, neboť v něm viděli Poslední večeři Páně. Tedy zesměšnění slavného (nejspíš nedotknutelného) Leonardova obrazu. Ať v tom vidí každý, co chce. Svoboda umění a umělecké kreativity je nedotknutelná. A právě kultura a náboženství byly vždy v opozici, nechal se dokonce slyšet odstupující ministr vnitra Gérald Darmanin.

Ještě týden po zahájení ale polemika a kritika neopadla. Naopak. Nejen hlavní choreograf Thomas Jolly, ale i zmíněná Barbara Butch byli vystaveni kyberšikaně, v níž nechybělo vyhrožování smrtí. Padlo proto i několik trestních oznámení. Co dodat. Snad jen symbol srdíčka, který se nesl nad Seinou a jímž (nejen coby symbolem generace Z) odpovídají tanečnice a tanečníci na nesnášenlivé urážky. Během více než tříhodinového slavnostního zahájení Francie ukázala, čím je. Hrdým státem, který se těší z úspěchů – kulturních. Byť jsou třeba i z jiných zemí. Vystoupení Kanaďanky Céline Dion v prvním patře Eiffelovy věže na závěr strhlo vlnu dojetí. Vedly se o něm totiž několikaměsíční diskuze.

Kulturní olympiáda

Podstatnou součástí francouzské politiky je ta kulturní. Proto bylo primárním úkolem prezentovat se před celým světem nejen jako země, která je schopná udělat celoplanetární akci, pečlivě ji zorganizovat a užít si ji, ale představit se i jako otevřená mentalita. A tu tvoří právě kultura. Podle vzoru zakladatele novodobých olympijských her Pierra de Coubertina má jít sport ruku v ruce s uměním. To je ten správný a neotřelý dialog, který sbližuje. Ne střet kultur (v pojetí Samuela Huntingtona), ale porozumění a solidarita. Ve francouzském současném stylu hlavně inkluze. U příležitosti olympijského roku se spojily kulturní instituce, státní i veřejné, jednotlivci i kolektivy z uměleckých oborů a vytvořili jedinečnou akci, jednoduše nazvanou Kulturní olympiáda. Více než stovku koncertů, představení, her a setkání spojuje vzájemnost.

Nejsou to jen velké instituce jako Muzeum středomořských kultur a civilizací MUCEM v Marseille (výstava od Basquiatta po Edith Piaf), Muzeum Marmottan v Paříži, které se zapojilo svou výstavou nazvanou Do hry!, nebo taneční soubory světového významu, které se prezentují na pařížském Trocadéru. Jedna z menších, ale o to zajímavějších výstav je k nalezení v 6. pařížském obvodu v galerii Roger-Viollet. V této malé soukromé galerii si dali práci najít snímky, na kterých jsou pouze ženy. Ale ne ledajaké. Ženy-sportovkyně 20. let. Hrdinky, které klidně s dírou na botě, v roztrhaném tričku skákaly přes překážky, hrály fotbal, jezdily na kole nebo plavaly v Seině. Výstava z mnohamilionového archivu a fondu ukazuje ženy-průkopnice, a to i ty z Československa – při házené nebo basketu. K vidění je v ulici Rue de Seine pod lakonickým názvem Šampionky zcela zdarma.

Jedinečný umělecký i sportovní zážitek připravilo pařížské Muzeum imigrace, sídlící v art déco paláci nedaleko Vincennského lesíka. Desítka kurátorek a kurátorů čtyři roky pracovala na jedinečném pojetí konceptu novodobých letních her. Jejich mravenčí práce ukazuje nejen historický vhled a vývoj, ale i negativní fenomény, které patří do doby před více než sto lety. Hry totiž byly výsadou mužů, a to zásadně těch bílých, privilegovaných. Černý muž byl v prvních letech víc k pozorování a zkoumání. Proto mu vytvořili Hry indiánů a původních obyvatel. I ženy patřily do druhé kategorie. Své postavení si musely vydobýt. Jiným problémem světových sportovních setkání byl rasismus, homofobie. Byly to ale i politické střety v podobě studené války nebo blízkovýchodního konfliktu. Jedinečná výstava zkoumá všechny letní olympijské hry a my se můžeme dozvědět třeba i to, proč se v roce 1996 nekonaly po sto letech v Řecku, ale v americké Atlantě. Právě tam totiž sídlí největší sponzor LOH – Coca Cola. Do oslavy olympismu se zapojily organizace po celé zemi i v zámoří. Součásti je třeba i gastronomie. I ta do francouzské kultury patří.

Kultura fandění

V polovině olympijských her se ve Francii projevil zásadní fenomén, který mezi obyvateli odboural nejistotu, a v mnohých i pachuť nesnášenlivosti z předčasných francouzských voleb na začátku července. Rozdělená země. Kapitální krize. To vše jako by neexistovalo po začátku olympijských her. O politiku se nikdo nezajímá. Původní skepticismus, demonstrativní odjezdy z Paříže mnohých obyvatel, kteří významně provolávali: Bude to peklo a já u toho rozhodně nebudu! Ti, kdo zůstali, se nestačí divit, Francie si našla svou novou závislost, napsal deník The Washington Post. Závislost na fandění. Na fandění sportovcům (judista Teddy Riner nebo miláček a plavec, dnes již král Léon Marchand) a sportovkyním (triatlonistka Cassandre Beaugrand, cyklistka Pauline Ferrand-Prévot nebo překvapení v podobě lukostřelkyně Lisy Barbelin). Závislost na fandění je novou součástí kulturní DNA Francie, navíc dovedená k dokonalosti. Nová závislost vystřídala i tak silné kombo, jakým je cigareta-espresso, napsal deník The Washington Post.

• Autor: Marie Sýkorová
• Publikováno: 8. srpna 2024

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Francie je závislá na fandění

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ