François Rabelais a lidová kultura středověku a renesance
Michail Michailovič Bachtin: François Rabelais a lidová kultura středověku a renesance
Mezi několik knih, které mi – jak se říká – otevřely oči, patří zcela jistě mezinárodně proslulé dílo ruského literárního vědce Michaila Michailoviče Bachtina François Rabelais a lidová kultura středověku a renesance, které poprvé vyšlo v Moskvě v roce 1965 a u nás v roce 1975 v nakladatelství Odeon. Nedávno pak v roce 2007 v nakladatelství Argo.
Bachtin vysvětluje Rabelaisovo dílo na pozadí městských karnevalů s jejich karnevalovou svobodou (Bachtinův termín), která převrací společenskou hierarchii; šašek se stává králem a král se veze na oslu. Ruský autor vysvětluje, že základem lidové estetiky je hyperbola – hrdinové Rabelaisova románu jsou obři a hyperbolizaci v této jeho knize podléhají prvořadě ty partie jejich těla, které vyjadřují životodárné aktivity – jídlo, pití, plození a rození. Gargantua a Pantagruel se jim koří jako oslavě života a pospolitosti – cílem karnevalu je „pir na ves mir“ (hostina celého světa) a středověký svět řídí kolo Fortuny. A jedině o karnevalu jsou si všichni rovni.
Bachtinovo pochopení lidového živlu a lidové estetiky je zajímavé i ve světle toho, že byl šlechtického původu a ze starého rodu. Jeho rodina se často stěhovala. Vysokoškolské studium zahájil v Oděse, kde studoval historii a filologii, později přestoupil na Petrohradskou státní univerzitu. Zde ho výrazně ovlivnil polský klasický filolog Tadeusz Stefan Zieliński. Poté co studium dokončil, usadil se v roce 1918 v malém městě v západním Rusku, kde působil jako učitel. Tehdy se kolem něho shromáždil takzvaný Bachtinův kruh, diskusní skupina intelektuálů. Probírali mezi sebou literární, náboženské a politické otázky. Ústředním námětem jejich diskusí byla německá filozofie. V roce 1924 Bachtin získal místo v Historickém ústavu v tehdejším Leningradu (dnes Petrohrad). Zde však narazil na obstrukce; vydání jeho zásadního textu K otázce metodiky estetiky v literárních dílech bylo zastaveno a text byl publikován až o jednapadesát let později. Omezené publikační možnosti ho pak provázely po celou další kariéru. Vyšla pouze jeho Problematika Dostojevského děl, kde zavádí koncept dialogičnosti jako protikladu monologičnosti.
Bachtin se totiž ocitl se svými názory v ohnisku sporu dvou názorových skupin moskevských univerzitních učenců; spor „rozsekla“ strana a vláda, a Bachtin se proto stáhl do provincie. Vážné zdravotní problémy ho v roce 1961 přinutily odejít do invalidního důchodu. Roku 1969 se přestěhoval do Moskvy, kde žil až do své smrti v roce 1975.
Bachtinovo dílo získalo po jeho smrti popularitu, zvláště v západní Evropě, kde univerzitní studenti „chodili se svazkem jeho Françoise Rabelaise v podpaží“. Práce Bachtina se staly nesmírně módními a vlivnými v kulturálních studiích, ale i v lingvistice a literární teorii.
(režisérka, teatroložka a divadelní, především taneční, publicistka)
Komentáře k článku: François Rabelais a lidová kultura středověku a renesance
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
