Francouzsko-slovácká čtverylka

Nervně znějící Ravelovo Bolero a ostění z luxusního akvária, plného vodou promývaných, oku lahodících rostlin, navozují atmosféru Boha masakru v provedení Slováckého divadla v Uherském Hradišti. Přemístění z Malé scény doma nevyvolalo při hostování v pražském Divadle pod Palmovkou dojem výraznějších dispozičních zádrhelů.

Konfrontační hořká komedie Yasminy Rezy o setkání dvou manželských párů, uskutečněném kvůli fyzickému konfliktu mezi jejich synky, je už několik měsíců diváckým hitem Činoherního klubu. Nejen režisér a principál hradišťských Igor Stránský a pražský Ondřej Sokol se s hrou popasovali, realizační síly byly též mobilizovány v Českých Budějovicích a Jihlavě. Rodiče napadeného chlapce Veronika a Michal (ve „slovácké“ verzi Irena Vacková a Josef Kubáník) si se zploditeli Anetou a Alanem (Monika Horká a Kamil Pulec) malého agresora všechno docela přátelsky vyříkají při poměrně korektně působící návštěvě a hosté jsou už na odchodu, když jedna nešetrná poznámka zdánlivý smír zvrátí a v domácnosti Michala a Veroniky Houilléových se začnou „dít věci“. Reza má svou komedii dokonale vystavěnou, host Alan je právník, který mobilem nahlas vyřizuje stížnost na farmaceutickou firmu, do toho volá Michalova matka, aplikující lék, Alanem na dálku dramaticky „pojednávaný“. Alanova žena Aneta začne zvracet, dojde k hysterickému čištění potřísněných uměleckých publikací („ohodila“ Kokoschku i Gaugina). Všichni čtyři navzájem zpochybňují „specifika“ svých profesí, konflikt mezi potomky jde chvílemi úplně mimo vzájemné střety a osočování, jen občas se vrací jako leitmotiv. Napětí eskaluje alkoholickou jízdou a hysterickou likvidací Alanova „nesnesitelného“ mobilu (právníkova manželka ho hodí do vázy s květinami).

Stránský udržuje produkci v solidním temporytmu, herci mají role evidentně zažité a příkladně se odvážou, pravda, ve srovnání s rafinovaněji propracovanou strukturou inscenace Činoherního klubu působí některé situace prvoplánověji. U dam budeme těžko nacházet něco specificky francouzského (to přes veškeré excesy svých postav pražské interpretky Chýlková a Pleštilová evokují), ale šťavnaté kreace Vacková s Horkou rozhodně předvádějí, ta první dojemná v upjatosti chvílemi poněkud se bortící, druhá zase přesvědčivě vykreslující alkoholickou „gradaci“. Oběma pánům bych francouzský původ i životní styl uvěřil spíše, Kubáník dobře dávkuje poryvy hysterie s melancholickým usebráním, kdy je najednou jakoby úplně mimo třeskutou situaci, Pulec střídá cynickou vychytralost akceschopného právníka hlubokým temperamentovým propadem – téměř stuporem – po likvidaci svého pracovního nástroje. Zklidňující prozření pak nastane poté, co Aneta Moniky Horké jako poněkud podroušená fúrie krutě rozcupuje tulipány ve váze a Michal Josefa Kubáníka pak pomalu sbírá květy, které v té řeži ještě trochu obstály, a vrací je posmutněle do vázy.

Čtyři rozdílné herecké typy se na jevišti dobře doplňují a vytvářejí přesvědčivý obraz neuróz, hodnotové vyprázdněnosti i existenciální nejistoty našich dní.

Slovácké divadlo Uherské Hradiště – Yasmina Reza: Bůh masakru. Překlad Michal Lázňovský. Režie Igor Stránský, výprava Eva Jiřikovská, dramaturgie Iva Šulajová. Premiéra 25. října 2010. (Psáno z pražské reprízy 5. prosince 2010.)