František Fröhlich

Divadlo Režisér Štěpán Pácl s přáteli podnikl odvážný pokus po bezmála sto letech znovu přivést na české jeviště nepřeložitelného a neinscenovatelého Ibsenova Branda. Je to drama filosofické, čitelné zejména ve Skandinávii s jejím silným dědictvím přísného, někdy až blouznivého pietismu, ale jelikož se točí kolem klíčového etického (kierkegaardovského) dilematu všechno – nebo nic, zásadovost – nebo kompromis, má i mnoho přesahů do současné, a vlastně kterékoli doby. Brand je extremistický blouznivec norských hor: jeho požadavky jsou absolutní a na klasickou výzvu k životnímu kompromisu, která v češtině má podobu slov: Měj rozum!, tenhle člověk neslyší. Brand je kněz, podle autora by však býval mohl být čímkoli jiným, například umělcem jako třeba Rubek v Když my mrtví procitneme, s tím má totiž společný stejný konec pod (symbolickou) lavinou.

Takže zaprvé nepřeložitelný? Veršovaný a důmyslně, úderně i vtipně rýmovaný originál se inscenátoři rozhodli přetlumočit do (slovy překladatelky Karolíny Stehlíkové) kulhajícího, nicméně rytmizovaného volného verše, ten však tu na jevišti pochopitelně působí zcela jako próza. Řešení je to samozřejmě legitimní, leč přece jen nouzové. Některé pasáže jsou v textu dodatečně – a ne vždy zrovna nejšťastněji – svázány a rýmovány (a zpívány, což podle mě moc neprospívá srozumitelnosti a má pramalou přidanou hodnotu).

A zadruhé neinscenovatelný? Ibsen se scénickým uvedením vůbec nepočítal, a mladistvá odvaha, energie a drajv Páclovi & spol. sluší a jsou veskrze úctyhodné, k výborným nápadům patří třeba práce s dlouhým bílým ubrusem nebo Brandův odchod do hor, strhujícím způsobem znázorněný obíháním dlouhého, centrálně umístěného stolu, který připomíná Poslední večeři. Mně osobně dost vadily dvě věci. Jednak hodně groteskní pojetí (dnes dost módní) většiny postav kolem Branda: tyhle nicotné kašpary můžeme sotva považovat za Brandovy soupeře a jejich postoje za opravdové a hrozivé kompromisnické nebezpečí. A jednak to, že se ztratila jedna klíčová vnitřní souvislost v textu. V devátém obrazu říká Brandovi Doktor – a doktoři u Ibsena většinou mluví autorovi z duše – že mu bude připočtena ke cti pevná (v originálu mužná) vůle, ale že pokud jde o lásku (Ibsen používá přesnější latinský výraz caritas), je farář nepopsaný list. To Brand příkře odmítne, láska, říká (a tady je u autora už běžné slovo pro lásku), je jen výmluva, je vyválená ve lži a k tomu, kdo žije jako hlíst, (království za rým!) nejlepší láskou je nenávist. Na samém konci dramatu však u Ibsena, nikoli ovšem u Pácla & spol., volá Brand vzhůru k Bohu, zda mužná vůle nestačí aspoň na drobeček spásy. Zoufalé volání, z důvodů mně naprosto nesrozumitelných, padlo zřejmě za oběť zbrklému škrtu. Než Branda zasype lavina, zazní tu jen slova: On je Bůh lásky! (V originálu samozřejmě opět caritas, Doktorova slova i závěr jsou svázány rýmem.) Kdo z diváků si asi tak pamatuje rozhovor s Doktorem, který je v českém textu o bezmála padesát stran dřív? A uvědomí si, co ta slova pro Branda znamenají? Tento příklad je zástupný: mám bohužel poněkud smíšené pocity a pochybuji, jestli příběh a Brandovo metaforické dilema jsou opravdu srozumitelné. Dvě recenzentky ostatně usoudily, že Branda ukamenují vesničani!

Knihy Do ankety LN jsem letos nepřispěl: vybírat knihu roku samozřejmě znamená ji vyzvednout a pochválit – ale moje kniha roku 2010 mě dílem vyděsila, dílem rozesmála. Jde o Mluvnici současné češtiny 1 s podtitulem Jak se píše a jak se mluví. Když si vzpomenu, jaký hádavý mumraj vyvolala počátkem 90. let nová Pravidla českého pravopisu, žasnu nad tím, že tahle publikace vůbec žádný ohlas, neřkuli debatu, nevyvolala, zaznamenal jsem jen dvě v podstatě píárová vystoupení hlavního autora mluvnice v LN a v Respektu. Co je na knize tak pozoruhodného? Jako ostatně každá mluvnice popisuje (přísně vědecky a s nejmodernější terminologií) gramatický systém češtiny, proti všem ostatním svým předchůdcům však nehodnotí jazykové jevy jako správné / nesprávné, správnost je sprosté slovo, pouze v procentech(!) uvádí, v jaké podobě a jak často se ten který jev vyskytuje. Tak se čtenář třeba dozví, že v psaném jazyce se jeden tvar vyskytuje v 84 % případů, druhý tvar v 16 %, a pokud jde o mluvený jazyk, údaje nejsou k dispozici nebo je nedostatek dokladů. Například: Mluvená čeština 35 % dvěma, 65 % dvouma, dvěmi se nepoužívá(!). Kde autoři žijí (oni by jistě radši žijou)?

Lingvistická politická korektnost na pochodu. Říct někomu, že něco říká nebo píše špatně, je zřejmě něco jako říct mu negr nebo tlusťoch. Uživatel této příručky má možnost rozhodnout se pro konkrétní variantu… je pouze na něm, aby provedl poučený(!) výběr. Sofistikovaný uživatel jazyka si poradí. Ale běda, když se někdo (třeba) se základním vzděláním zeptá: Jak je to správně? A kolikrát každý z nás tuhle otázku slyšel! Už vidím zmučené kantorstvo na všech stupních, jak jásajícímu žactvu vykládá, že pojem „správný“ je špatně. A těším se (i když se toho asi nedožiju), jak bude třeba pokračovat vítězné tažení iniciál proti nacionáliím (už jsem to slyšel třeba i v TV dabingu). Nesprávné? Cha! Dovedete si představit, jak dramaticky se vylepší výuka mateřštiny, když je beztak už teď na tak skvělé úrovni?

Hudba Rozdíravé Mahlerovy Písně o mrtvých dětech, jak je v Rudolfinu jedinečným způsobem přednesl Thomas Hampson s Českou filharmonií a Eliahu Inbalem: nádherný hlas, absolutní soustředění na hudbu, působivost absolutní. A po přestávce Pátá symfonie s pověstným Adagiettem, které využil (puristi by řekli zneužil) Visconti ve Smrti v Benátkách. Život, jak říká Benny Andersen, není to nejhorší, co máme.

A několik cédéček. Svěží a mladistvě vtipná nahrávka tří Schubertových symfonií, jak je natočil sir Thomas Beecham v padesátých (!) létech. A ještě jeden Schubert, i když ten by měl stát spíš na prvním místě: Zimní cesta, Matthias Goerne s Alfredem Brendelem, mnohem působivější než starší nahrávka slavného Dietricha Fischer-Dieskaua. A když už jsme u Alfreda Brendela: čtyřdeskový komplet Beethovenových variací a bagatel s úžasnými Variacemi na Diabelliho valčík.