Divadelní noviny > Blogy Kontext

František Kupka II

Včera večer se konala v Salmovském paláci vernisáž reprezentativní výstavy František Kupka – Cesta k Amorfě (Kupkovy Salony 1899-1913), pořádané Národní galerií v Praze (potrvá do 3. března 2013). Při této příležitosti si dovoluji pokračovat ve svém blogu Time Out Petra Pavlovského (No. 32) z 3. srpna  2012, o kterém tu Vladimír Hulec napsal, že z mých číslovaných blogů byl nejčtenější: „…skoro dvojnásobná čtenost – 187, z toho 165 unikátních otevření – než u většiny ostatních“.

Problém „repatriace“ popela  Františka Kupky (1871 – 1957)

Společným jmenovatelem většiny těch, kteří chtějí, aby urna zůstala v Paříži – bez ohledu na jejich věk, pohlaví, povolání či vzdělání – je afinita k Francii a francouzské kultuře. Jde vesměs o frankofily, lidi Francii obdivující a milující, kteří ve Francii část života pobývali a dodnes se tam vrací, lidi kteří umí francouzsky a jsou na to hrdí. Platí to jak o kunsthistoričkách Pravdové a Klimešové, tak i o literátovi Ivanu Krausovi – všichni tři žili nějakou dobu ve Francii a mají k ní vřelý, obdivný vztah; jsou, snad ještě víc než Francouzi sami, přesvědčeni o nedostižnosti francouzské kultury. Rubem toho je pak podceňování kultury nefrancouzské, potažmo české a více či méně zhrdání vším, co s ní souvisí, jako něčím provinčním a apriori méněcenným. Proto pokládají případný převoz urny do Česka za umenšení Kupkova světového významu.

Nejsou s to objektivně nahlédnout, že například B. Martinů, převezený do Poličky 20 let po své smrti ve Švýcarsku, převozem své urny do vlasti nijak ve své světovosti umenšen není; že kdyby např. urna s popelem A. Muchy, který se  proslavil v Paříži,  nebyla na vyšehradském Slavíně, ale v kolumbáriu ve Francii, nebyl by světovější ani o chlup! Konečně, centrem světového výtvarného umění už nejméně od poloviny minulého století není Paříž, je jím New York!

V diskusi k článku Služby, které jsem si neobjednal (internetový deník Neviditelný pes 8. IX. 2012 ráno – 6:11) jsme mohli číst: Také veřejnoprávní ČT platíme za její čím dál zkreslenější a tendenčnější zpravodajství. Nejenom za zpravodajství,  pravím já, ale i za  tzv. investigativní žurnalistiku!

Z mé iniciativy připravil pravidelný pořad Reportéři ČT  (redaktorka S. Raupachová) reportáž o kauze dovoz/nedovoz urny s popelem Františka Kupky. ČT měla k dispozici veškeré informace z mého průběžně doplňovaného blogu Time Out Petra Pavlovského No. 32, navíc jsem jim dodal i jména a kontakty na reprezentanty a reprezentantky obou spořících se stran. (S Dr. Marií Klimešovou z Umělecko historické společnosti se znám 40 let, vydávali jsme spolu samizdat.) Věřil jsem, že Reportéři ČT nabídnou nezaujatý a nestranný dokument, po jehož zhlédnutí si každý bude moci vytvořit vlastní, nepředpojatý názor.

Na natáčení jsem se podílel jako (nehonorovaný!) konzultant, zúčastnil jsem se dokonce v neděli 2. IX. večer  na Kavčích horách hrubého sestřihu natočeného materiálu (opravil jsem při tom např. chybu v českém textu komentátora – v překladu francouzského nápisu na desce před Kupkovou urnou). Do střižny na cca půl hodiny zavítal i šéf pořadu Marek Wollner – velkou radost z mé přítomnosti očividně neměl. Odcházel jsem po 22 hodině v situaci, kdy výsledný tvar vypadal na velice objektivní 17 minutový dokument, nepřitakávající ani jedné straně sporu.
Přesto v pondělí 3. IX. vysílaná, pouze 10 minutová reportáž, vyzněla jednoznačně v tom smyslu, že urnu přivážet netřeba, a že to vlastně ani nejde, protože není jasné, jak je to s Kupkovou pozůstalostí a s PRÁVY k ní (55 let po jeho smrti!). To tam bez uzardění říkala na kameru tehdejší i dnešní náměstkyně MK ČR Matoušková. Přitom v mém blogu visela a dodnes visí m.j. expertiza právníka (a zároveň uměnovědce) R. Lešky, kde se praví, že všechna autorská práva k dílu F. Kupky vykonává již 40 let francouzský stát, na který přešla od úmrtí – stát dědil po Kupkově nevlastní dceři, zesnulé bez dědiců.

Francie zdědila i tu urnu, takže by stačilo “jenom” ji požádat o výraz přátelství a spojenectví, asi takovýto: Prosíme, darujte nám urnu s popelem hrdiny našeho I. odboje a našeho nejslavnějšího malíře! Je uložena mezi desetitisíci neznámých Francouzů ve druhém suterénu kolumbária na pařížském hřbitově Pere Lachaise!

O tom, proč, resp. za jakých změněných okolností byl po mém odchodu ze střižny pořad takto zkrácen a manipulativně upraven, mohu jenom spekulovat, redaktorka Raupachová mi to odmítla sdělit (zdálo se mi, že ze strachu). Vyváženost, nestrannost, objektivita a hlubší zasvěcenost dokumentu byly ty tam, pravdu měl úřad – MK ČR. I když, abych nekřivdil, seriózní hlasy pro „repatriaci“ také zazněly (rektor AVU T. Kotalík, ředitel Vojenskohistorického ústavu, kunsthistorik plk. Knížek)

Můj diskusní příspěvek v diskusi k článku Petra Bahníka: Zabedněnost nebo schválnost? (Neviditelný pes, 6. IX. 2012):

Jako bytostný demokrat s odporem sleduji, jak v se různých, zdánlivě apolitických kauzách, vynořují elitářské skupiny, které si samozvaně, bez demokratického mandátu, činí nárok na to, aby měly hlavní slovo při řešení nějakého společenského problému. V otázce “remaku” mariánského sloupu (a snad i Krocínovy kašny?) jsou to katolíci versus “protikatolíci” a atheisté. V otázce “repatriace” ostatků Františka Kupky jsou to některé české kunsthistoričky z Uměleckohistorické společnosti (UHS) versus někteří čeští kunsthistorici, jako rektor AVU T. Kotalík nebo ředitel Vojenského historického ústavu A. Knížek. (Třiadevadesátiletá Meda Mládková před několika měsíci změnila o 180° svůj dlouholetý, několikrát písemně stvrzený názor z přivézt na nepřivézt.)  

Kdyby byla otevřena zpochybňující otázka “remaku” Betlémské kaple (kupodivu nebyla, jakkoli by byla historicky daleko oprávněnější než pochybnosti okolo Mariánského sloupu, protože dnešní podoba kaple není založena na žádných dochovaných dokumentech, ale na nejedlovské “historické fantazii“), počítám, že by byli na jedné straně evangelíci a na druhé katolíci a bezvěrci.

Vymezení všech zde uvedených dvojic vzájemně se spořících množin občanů jsou z hlediska elementární demokracie falešné! Nikdo z nich totiž nemá ani o chlup silnější mandát k řešení kauzy než ten poslední, zcela indiferentní občan v “Horní-Dolní”, zvlášť, pokud je řádným plátcem daní! Nejde totiž o problémy odborné, řešitelné přizváním zástupců spořících se stran! Jde o otázky týkající se obecně celé české veřejnosti, ať už se o ně zajímá nebo ne (to většinou), o otázky POLITICKÉ! Mají snad katolíci či naopak protikatolíci zvláštní právo na určování dnešní tváře Staroměstského náměstí? Nemáme snad stejné právo i já a se mnou všichni církevně indiferentní občané – daňoví poplatníci? Čí je Staroměstské náměstí? A čí jsou dochované zbytky Sloupu a kašny? (Za obnovení sloupu jsem, jakožto konzervativec, už zlomil nejedno kopí.)

Pokud jde o F. Kupku, v odborných názorech na jeho dílo není mezi spořícími se historiky výtvarného umění sebemenší rozdíl! Tím spíš otázku “repatriace” urny s jeho popelem nemohou řešit oni! To je otázka pro celý národ, resp. jeho demokraticky vygenerovanou reprezentaci: chceme se k F. Kupkovi jakožto Čechovi hlásit? Nebo jenom “kdo neskáče, není Čech”?

Francie Kupku za svého velikána nikdy nepovažovala a nepovažuje ani dnes!  Od prvního vystavení abstraktních obrazů na Podzimním pařížském salonu 1912 se Kupkovi až do jeho smrti 1957, ale vlastně až do dneška nikdy ve Francii nedostalo plného společenského uznání. Jinak by nežil v permanentní existenční nejistotě, nebyl by finančně tolik závislý na profesorském platě z pražské AVU. Ostatně první samostatnou výstavu si F. Kupka mohl ve Francii dovolit až ve svých padesáti letech (1921) v pařížské galerii Polovozky. Byla přijata pařížskou kritikou velice vlažně. Oproti tomu první česká samostatná výstava Kupkových prací se konala v Praze už v roce 1905.

Když v roce 1930 došlo k nedorozumění – vinou špatného překladu lékařské zprávy Kupkova francouzského psychiatra – chtěla jej AVU zbavit profesury. Kupka se psychicky zhroutil. Tehdejší rektor AVU (1928 – 31) Josef Gočár ale uvedl věc na pravou míru a Kupka vykonával pedagogickou funkci dál, až do řádného penzionování v roce 1939.

Je třeba si uvědomit Kupkovu situaci: bylo mu 59 let a musel zajišťovat na předpokládané společenské úrovni francouzskou manželku a vyženěnou dceru. (Dostávala paní Kupková od jejího biologického otce alimenty? Stěží!) Jeho postavení ve Francii bylo existenčně tak špatné, že příjem z Prahy (plat profesora a odbojářská renta za účast v I. odboji) měl pro něho důležitost zcela fatální! Během války žila celá rodina na venkově u manželčiných rodičů, z jejich milosti a de facto na dluh.
Tato kormutlivá situace se nezměnila ani po II. světové válce. Kupka sice jednorázově prodal řadu svých významných pláten národní galerii ČSR, a tak měl konečně peníze na zapravení válečných dluhů, ale pak si pravidelně až do smrti docházel na čs. velvyslanectví pro důchod i pro rentu – byl na nich závislý i nadále. Peníze mu také byly, dle svědectví A. Hoffmeistra, čs. velvyslance v Paříži 1948 – 51, vypláceny hotově, ve francích, dokonce i v době, kdy čs. měna přestala být konvertibilní.

KUPKA NIKDY VE FRANCII NEŽIL JAKO NEZÁVISLÝ PROFESIONÁLNÍ MALÍŘ, ŽIVÍCÍ SE PRODEJEM SVÝCH DĚL.

Jeho přítel a mecenáš J. Waldes mu je prodával ve funkci galeristy – ochotníka (např. do USA, přičemž vždy tajně něco „přihodil“ ze svého). Nepřekvapuje proto, že na mramorové desce před jeho urnou je (francouzsky) napsáno pouze František Kupka, rytíř čestné legie. Nic víc.

Nestojí tam, že byl profesí malíř (natož slavný), ani že byl Čech. On prostě nezemřel jako obecně uznávaný malíř, to vdova Kupková, která pohřeb i uložení urny zařizovala, moc dobře věděla. Tím nápisem památce svého muže – ze svého hlediska – nijak nekřivdila. Dala tam napsat to, co bylo v roce 1957 v souvislosti s F. Kupkou společensky jedné důležité!

Vzhledem k tomu, že F. Kupka je i dnes, ačkoli jeho obrazy už visí v Centre Pompidou a v Musée d´Orsay, pochován stále stejně – bez označení svého “stavu”, přičemž v sousedství jsou urny daleko méně slavných a známých malířů, které jejich profesemi označeny jsou – je nesporné, že ani 55 let po své smrti Kupka v Pantheonu Francie nespočinul ani symbolicky.

To je hlavní argument proti námitce, že převozem urny do Česka, by byla umenšena Kupkova “světovost”, podepřená umístěním na prestižním pařížském hřbitově. (Druhý suterén opravdu prestižní není!)
Z téhož důvodu se ani nelze domnívat, že “repatriace” urny by se mohla Francie nějak urážlivě dotknout. Lokalizace urny je evidentně pod francouzskou “rozlišovací schopností”. Absence národní hrdosti se někdy projeví i nekonáním, laxností politických představitelů národa, jejich neinformovaností, indolencí.

Zpráva ČTK: Urna s popelem Františka Kupky zůstane s největší pravděpodobností na pařížském hřbitově Pere Lachaise. Ministr zahraničí Karel Schwarzenberg: „On si přál být pohřben tady, jeho rodina je tady pohřbena. Nemáme právo ho přemístit.“

Vaše Jasnosti, pane ministře, pane konzervativní předsedo TOP 09 a kandidáte na presidenta republiky! Lituji, ale mluvíte z cesty! Z “politického strachu”, z lenosti svých úředníků (a úředníků MK ČR a své zoufale nekompetentní koaliční kolegyně A. Hanákové) nebo z nevědomosti?
1. Neexistuje jediný doklad o tom, že si Fr. Kupka přál být pohřben ve Francii, písemný ani svědecký! Dopisy J. Waldesovi, kde čerstvě znechucen intrikami na pražské AVU, identifikuje sebe i své dílo jako součást francouzské kultury, jsou z poč. 20. let min. stol. Z hlediska Kupkova přání, kde má být pochován, jsou zcela irelevantní!
2. „Francouzská rodina“ Fr. Kupky byli dva lidé: vdova Eugenie Kupka a její dcera z prvního manželství. O jejich vztahu ke Kupkovi – českému malíři – svědčí absence jakékoli zmínky na desce u schránky urny (musela jí dát dělat vdova!). O malířství (natož o češství) ani slovo. Přitom na sousedních urnách se občanské povolání běžně uvádí (ředitel drah, právník, lékař, novinář atp.).
Obě “členky Kupkovy rodiny” jsou pak pochovány úplně jinde, totiž v rodišti paní Kupkové.
3. Máme nejenom právo, ale i povinnost k „repatriaci“ urny, máme je jako stát i jako národ, protože Fr. Kupka byl celoživotně výsostný vlastenec, pevně spjatý s rodnou zemí, jakkoli žil většinou ve Francii:
– Člověk, který bez jakéhokoli předchozího vojenského výcviku, dobrovolně narukuje ve 43 letech do strašné války na straně vlasti a národa, je vlastenec.
– Muž, který pomáhá budoucímu presidentu vytouženého samostatného státu budovat zahraniční armádu (legie), je vlastenec.
– Český umělec, který se krátkodobě vrátí do osvobozené vlasti a pomáhá ministerstvu obrany při tvorbě nových vojenských symbolů, praporů, uniforem, vyznamenání atp., je vlastenec.
– Občan, který ve Francii právem pobírá čs. rentu za hrdinství v odboji, je oficiálně uznaný vlastenec.
– Pedagog, který ve Francii vykonává (1924 – 38) funkci profesora AVU a věnuje se výchově čs. stipendistů (a dostává čs. profesorský plat), je vlastenec.
– Člověk, který ačkoli trvale žil ve Francii, zůstal až do své smrti (1957) občanem ČSR a pobíral ve francích na našem velvyslanectví v Paříži odbojářskou rentu i profesorský důchod (i po roce 1948, kdy naše koruna už nebyla konvertibilní), je i komunistickým Československem uznávaný vlastenec.

Způsob, jakým je dodnes uložena Kupkova urna na pařížském hřbitově, ve sklepě,  na rozdíl od jiných světových umělců, Francouzů i cizinců, také pochovaným na Pére Lachaise, ale pod skvělými náhrobky nahoře, vypovídá o Kupkově reálném místě v kontextu francouzské kultury v roce jeho smrti i později, o jeho místě ve francouzském kulturním povědomí. Kdyby se k němu Francie hlásila jako ke „svému“, byl by už dávno pochován jinak. Tento argument by snad neobstál u soudu, ale v teorii umění platí; říká se tomu „společenská evidence“.

Kdo jiný než my a kdy jindy než dnes se má k Františku Kupkovi přihlásit? Jeho rodné Opočno? To tak už dávno učinilo, jenomže Kupka není umělec provincionální, Kupka je světový malíř – ČECH! Svého češství se nikdy nezřekl, vždy je hrdě nesl, nasadil za ně i život (a u Arrasu jej málem i ztratil)!

Nejde o to „přemístit ho“ (K. Schwarzenberg), jde o to převézt do ČR slavnostně URNU s jeho popelem, urnu zapomenutou přes půl století ve druhém suterénu kolumbária na Pére Lachaise. Převážení uren je – na rozdíl od převážení exhumovaných ostatků – zcela standardní postup, dělá to každá rodina. Nikdo není trvale pochován na místě, kde byl zpopelněn!

Paralela: V roce 1938 byly z Litoměřic, budoucího záboru, slavnostně na vyšehradský Slavín převezeny exhumované ostatky K. H. Máchy! Ta exhumace, nikoli pouhé přemístění urny, stála tehdy národu za to! Jistě, bylo mu úzko! Mně, ale i některým jiným Čechům, je “národně úzko” i dnes!!!

Podobně jako v případě Národního divadla paní ministryně opět neví, co mluví

Z lehce zmatené zprávy ČT 24: Ministerstvo kultury představilo archiv Jindřicha Waldese, mecenáše malíře Františka Kupky, a dosud neznámou Kupkovu bustu, kterou státu věnoval Waldesův syn George.

Busta je odborníkům dávno dobře známá, roku 1939 ji J. Waldesovi zabavilo gestapo, roku 1996 ji i s četným dalším movitým majetkem Waldesovi restituovali. Archiv …obsahuje dosud nepublikovanou… korespondenci… mezi Jindřichem Waldesem a Františkem Kupkou… George Waldes se ji rozhodl darovat českému státu s tím, že by měla být součástí místa posledního odpočinku Františka Kupky.

Zatímco ještě letos na jaře byl český stát, ústy ministra kultury Bessera, převozu nakloněn, dnes ministryně kultury říká, že její úřad je „spíše nakloněn tomu, aby urna nebyla převážena“. Odvolává se přitom na získaný Waldesův archiv, který údajně dokládá, že Kupka se rozhodl pracovat žít a být pohřben ve Francii a o návrat do Čech neusiloval.

Busta prozatím zůstane na ministerstvu kultury. Hanáková přislíbila, že ministerstvo se pokusí vymyslet způsob, jak ji zpřístupnit i veřejnosti.

Kdyby se A. Hanáková byť i jen rámcově orientovala v evropských dějinách XX. století, nemohla by nikdy vypustit z úst takový argument.  Ovšem už z kauzy Národní divadlo – Státní opera jsme si zvykli, že paní ministryně pouze papouškuje argumenty, které jí její podřízení „nalévají do hlavy“, ať už z neznalosti věci nebo ze zlého úmyslu.

1. František Kupka na hřbitově Pere Lachaise pohřben není, na rozdíl od mnoha umělců, francouzských (Sarah Bernhardt) i zahraničních (např. O. Wilde) tam hrob nemá. Minulý týden chtěl k jeho hrobu položit květiny Karel Schwarzenberg při oficiální návštěvě Francie a shledal, že je může položit pouze k památníku čs. legionářů, který na onom hřbitově skutečně je. K urně není možné položit květinu jinak, než pod ní, na podlahu, před nejspodněji uloženou jinou urnu. Z toho, že zde urna takto leží již 55 let je zřejmé, že Francie se ke Kupkovi jako ke svému umělci nehlásí!
2. Poslední dopis nemohl J. Waldes od F. Kupky dostat později, než v roce 1939 – pak už byl v koncentráku. Představa, že by kterýkoli český umělec ve Francii po Mnichovu usiloval o návrat do Čech, je absurdní! Do Druhé republiky? Do Protektorátu?  Odbojář Kupka? To si jej spíš dovedeme po pádu Francie představit zapojeného do tamějšího odboje (v roce 1940 mu bylo teprve 58 let a, jak známo, denně cvičil)!
3. V roce 1939, kdy Kupkova korespondence Waldesovi nutně končí, Kupka prostě nemohl pomýšlet na návrat do Čech, ani živý, ale ani jako mrtvý (je navíc velice nepravděpodobné, že by v tom věku myslel na smrt a psal Waldesovi, jak a kde by chtěl být pochován.)

Závěr: Veškeré argumenty pro ponechání urny v pařížském kolumbáriu nebo pro případné zbudování pomníčku na umístění busty nahoře na hřbitově jsou účelové polpopravdy a lži, zakrývající nechuť k repatriaci urny. Spekulovat o důvodech této nechuti je zbytečné, spíše si položme otázku:

Jestliže nám, Čechům,  v době, kdy bylo národu úzko, stálo za to exhumovat „knížete českých básníků“ z hrobu v Litoměřicích a slavnostně jeho ostatky převézt na Slavín, proč dnes, ústy své představitelky, odmítáme daleko jednodušší „repatriaci“ urny s popelem „knížete českých malířů“? Cožpak dnes, v době globalizace a federalizace EU není opět zpochybněna naše národní identita?

///

Ministerstvo převzalo Kupkovu bustu a dopisy. K vidění zatím nebudou

(ČTK, 9. 10. 2012 16:56, autor: jab)

Praha – Ministerstvo kultury představilo archiv Jindřicha Waldese, mecenáše malíře Františka Kupky, a dosud neznámou Kupkovu bustu, kterou státu věnoval Waldesův syn George. Jeho přáním i přáním ministerstva je, aby se stala součástí místa Kupkova posledního odpočinku. Ať už v Paříži, nebo v Česku.

Archiv stát koupil za 1,1 milionu korun pro Národní galerii od George Waldese, který jej v 90. letech restituoval. V dubnu měl být nabízen v aukci, ale stát na něj uplatnil předkupní právo. Celkem archiv čítá 6 581 položek. Obsahuje dosud nepublikovanou, většinou vlastnoručně psanou korespondenci, včetně dosud nepublikovaných fotografií, mezi Jindřichem Waldesem a Františkem Kupkou, respektive mezi rodinou Waldes a rodinou Kupka, upřesnil galerista Vladimír Lekeš, který Waldesovy v jednání zastupuje. Mimochodem Lekeš prodával Kupkův obraz Tvar modré na téže aukci, na níž byl nabízen i archiv. Ministerstvo kultury v současné době rozhoduje o tom, zda ponechá na díle památkovou ochranu. Pokud ji nesejme, zahraniční kupec ho nebude moci trvale odvézt ze země.

J. Waldes, spoluvlastník továrny Koh-i-noor a sběratel umění, byl Kupkův obdivovatel – v jeho sbírce nebyl téměř žádný jiný moderní český malíř. Kupka byl dost hrdý na to, aby si od Waldese přímo bral peníze, a tak se s ním Waldes sázel o velké peníze, například, že sní cibuli na počkání. Samozřejmě sázku prohrál a obnos musel vyplatit, prozradil galerista Lekeš podrobnosti, které zná z vyprávění George Waldese.

Kupka naopak dopomohl k logu Waldesovy firmy, která vyráběla patentky a velmi se zmohla poté, co Waldesův společník Hynek Puc zdokonalil jejich strojovou výrobu. Dívka s patentkou Koh-i-noor místo oka vznikla podle fotografie dívky, kterou Waldes potkal v roce 1912 na lodi. Kupka dívku neboli Miss KIN namaloval v olejových barvách, firemní logo pak vytvořil grafik Vojtěch Preissig.

Vedle dopisů s Kupkou zahrnuje archiv také korespondenci právě s Preissigem a dalšími výtvarníky: Alfonsem Muchou, Emilem Filou či Maxem Švabinským; s historiky umění Rudolfem Kuchyňkou a Antonínem Matějíčkem. A také se synem spisovatele Karla Maye. (Vojtěch Preissig, snad největší český moderní grafik, zahynul v koncentráku; s jeho urnou problémy nejsou! Pro Čechy ideální umělec, jakkoli Žid!)

Korespondenci bychom rádi postupně zveřejňovali. A pokud by se časem povedlo vydat knihu, byli bychom tomu velmi nakloněni, uvedla ministryně kultury Alena Hanáková, jaké plány s archivem její resort má.

Současně s archivem ministerstvo představilo veřejnosti dosud neznámou bustu Františka Kupky, na níž se malíř autorsky podílel. Autorem plastiky je sochař Jan Vlach, byla též součástí restituce a českému státu ji nyní daroval syn Kupkova mecenáše George Waldes.

Bustu, která vznikla v Paříži, obdržel darem Jindřich Waldes. Umístěna byla ve Waldesově obrazárně na Americké ulici v Praze. V roce 1939 byla konfiskována gestapem, v roce 1996 byla v rámci restituce vrácena Waldesovým dědicům, shrnul historii busty Vladimír Lekeš. George Waldes se ji rozhodl darovat českému státu s tím, že by měla být součástí místa posledního odpočinku Františka Kupky.

Na závěr: novinkou je aktuální postoj MK ČR: Urnu nelze převézt ani do Čech, ale ani nikam přemístit (např. nahoru na hřbitov) bez souhlasu byť i vzdálených příbuzných F. Kupky. Tak to prý striktně požaduje správa pařížského hřbitova.

Je-li to pravda, muselo by MK ČR nebo naše velvyslanectví v Paříži být v kontaktu se správou pařížského hřbitova Pére Lachaise, o čemž vážně pochybuji. Kdyby to byla pravda, musela by se totiž té správy naše strana okamžitě dotázat: Vy o nějakých příbuzných víte? Pokud ano, dejte nám na ně kontakt nebo alespoň sdělte jména a my je oslovíme! (Nic takového se jistojistě nestalo!)

Buď MK ČR (prostřednictvím zastupitelského úřadu) neuvádí korektní informaci anebo si Francouzi vykládají své byrokratické předpisy účelově. V devadesátých letech minulého století byla totiž urna s ostatky F. Kupky prokazatelně přemístěna na jiné, ještě méně prestižní místo – z prvního do druhého suterénu. Nikdo z České republiky o tom nebyl uvědoměn, žádné příbuzné tu nikdo nehledal. Nebo snad má správa hřbitova Pére-Lachaise k dispozici souhlas Česku neznámých vzdálených příbuzných F. Kupky a zastupitelskému úřadu ČR to její úředníci neprozradili?

Tento příběh vede k trpkému ponaučení, které nám vzkazují představitelé naší vlády: Raději se nepokoušejte vyhledat a uctít své slavné zemřelé spoluobčany v zahraničí a už vůbec nenavrhujte důstojnější umístění jejich ostatků. Politické špičky o to rozhodně nestojí.

• Autor: Petr Pavlovský
• Publikováno: 30. listopadu 2012

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: František Kupka II

1. Petr Pavlovský

   

   Návštěvníci výstavy
   procházejí jednotlivými pokoji Salmovského paláce, který zůstaly i po rekonstrukci víceméně v podobě, v jaké sloužily k bydlení. Jsou relativně malé a odborníci již předtím, než jej Národní galerie získala do správy, upozorňovali na to, že není pro pořádání výstav příliš vhodný. Správa Pražského hradu z něj původně zamýšlela vybudovat hotel.
   Na vernisáži, po skončení oficiálních zahajovacích řečí, se mělo odejít do prostor s obrazy. Do té hlavní se ale vejde najednou pouze cca 90 lidí, a proto se u dveří vytvořila fronta, jakou jsem naposledy viděl z dálky na jaře 1989 před mauzoleem na Rudém náměstí.
   Na vernisáži byl mezi navštěvníky i exministr spravedlnosti a přítel mecenášky J. Pospíšil, kterého jsem se poněkud vlezle zeptal, jestli neví, proč paní Mládková v podslední době změnila názor, a stejně jako dřív mluvila pro převoz urny do Česka, mluví teď proti němu. Odpověděl, že to neví, a že si myslí, že na tom paní Mládkové nijak zvlášť nezáleží, že je jí to asi jedno, a že snad ani žádný názor v té věci nezastává. Prostě mlžil, jak by řekl V. Havel, který tento trefný neologismus do češtiny zavedl.

   01.12.2012 (8.17), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

2. Petr Pavlovský

   

   Máme po presidentskýh volbách a ukazuje se, že ty parlamentní ná nečekají až v červnu 2014, ale už o rok dřív – chtějí to oba finalisté, pro oba je to výhodné. M. Z. to už otevřeně řekl, TOP 09 už k tomu udělala rozvolněním vládní koalice první kroky.
   Nastane předvolební konjunktura vlastenectví a to bude muset politicky odpovědným činitelům, s K.H.B. řečeno, „vejít z huby do rukou“.
   Dvě ministerstva dala nakonec od kazy repatiace urny s popelem Fr. Kupky ruce pryč. Sodou okolností jsou to ministerstva v gesci předvolbní koalie TOP 09 – StaN, MZ ČR a MK ČR. Dá se očekávat, že tento lhostejný alibismus jim vydrží maximálně tak dlouho, dokud na kauzu nezačne – jistěže oportunisticky – poukazovat opozice.

   31.01.2013 (17.24), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

3. Petr Pavlovský

   

   Od záměru „repatriovat“ popel Fr. Kupky
   nedala ruce pryč jenom ministerstva v gesci TOP 09-StaN, ale i sběratelka Meda Mládková. Vrabci štěbetají, že za tím stojí vysoké francouzské státní vyznamenání, které doufá v dohledné době získat. Vzhledem k tomu, že se Francie o urnu evidentně vůbec nezajímá, to ale stejně nedává moc smysl.
   Zdá se, že Hanáková začala být v TOP 09 konečně chápána jako díra v trupu pod čárou ponoru a bude vyměněna. Vrabci štěbetají, že za nestraníka I. Mathé.
   Kauza se nejspíš rozběhne nanovo, i nový ministr bude vystaven argumentům obou stran. Vzhledem k tomu, že se od něj očekává personální čistka, kterou MK naléhavě potřebuje už od dob P. Tigrida, můžeme se nadít lecčeho.

   15.02.2013 (17.44), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

4. Marek Wollner

   

   Vaše pasáž
   týkající se naší reportáže a mé osoby je zkrátka nehorázná.
   Za prvé: vy jste v naší střižně vůbec neměl co dělat. Proč jste si mě k tomuto článku, v němž jste mě poctil svými neuctivými poznámkami, nepozval do své pracovny, abych taky mohl na místě korigovat vaše lživá a skoro nacitutrhačná vyjádření? Nechápu, proč jste to neudělal? Je to totiž totéž! Kam bychom se s touto bolševickou představou o redakční práci dostali? Představte si, že v reportáži o Kalouskovi bude v naší střižně sedět Kalousek a i on bude korigovat naši reportáž ve prospěch vlastní pravdy jako jste si to maloval vy. Kalousek je jistě hodně ješitný muž, ale do vás má daleko, nepamatuju si totiž, že by se nám někdy do střižny montoval. Že by ho to vůbec kdy napadlo! Možná toho víte hodně o Kupkovi, o novinařině ale asi tolik jako paní Dymáková z Nelahozevse.
   Za druhé: Vy jste reprezentoval jednu stranu sporu, druhá říká něco jiného než vy, což se vám sice nelíbí, ale tak to na světě chodí. Od doby, kdy máme demokracii, nebo se o ni pokoušíme, se s tím ti rozumnější a méně ješitně krátkozrací z nás snaží smířit. Já jsem zkrátka nemohl a ani nechtěl spor hrát jednostranně a vaši pravdu nadřadit nad druhou, protože mám pocit, že to jednoznačné není a chtěl jsem divákovi poskytnout argumenty v celé jejich škále, jak mi ostatně ukládá i etický kodex. Že jsem se ve střižně objevil na půl hodiny, to už je úplně jen vaše čirá fabulce, poměrně drzá, musím říct. Jak byste vůbec mohl o mé nedělní pracovní době něco vědět, když jsem vás z té střižny ve vší úctě a slušnosti vypoklonkoval? Připravovat pořad do televize, ačkoli se vám to nezdá, není zas takový holubník, jako si přivlastňovat jednu maličkou pravdu o Kupkovi.

   23.10.2013 (12.57), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ