František Listopad: Tristan aneb Zrada vzdělance
Nad odpovědí na otázku, mám-li ve své knihovně nějakou divadelní bibli, jsem neuvažoval do chvíle, dokud mi ji autor této zrádné rubriky nepoložil. Rovnou jsem mu ovšem také (ne příliš originálně!) odpověděl, že jednu takovou divadelní knihu knih nejspíše vybrat nedokážu a budu hledat cestu, jak se ze záludného zadání vylhat.
Vytanula mi totiž obratem na mysli celá řada knih, na které nezapomínám a které mě tak či onak neopouštějí a jež nepochybně výrazně a důrazně usměrňovaly mé kroky v širém divadelním světě.
Třeba takové vetché vydání Tylova Strakonického dudáka, jež mi ještě v gymnaziálních časech věnoval zakladatel kdysi věhlasného turnovského studentského divadélka Kompas Jaromír Horáček a které mi posloužilo jako podklad pro domácí práci k přijímacím zkouškám na brněnskou divadelní vědu. Jak já tehdy s Tylem bojoval a jak jsem drze psal, že ty obrozenecké hry nemám rád!
V Brně jsem se hned v prvním ročníku střetl se Staigerovými Základními pojmy poetiky a jeho lyrické/epické/dramatické naladění mě pak provázelo celým studiem a dobře mi posloužilo i u státnic z teorie literatury na druhém oboru, tedy francouzském jazyce a literatuře.
Během studia francouzštiny jsem se také nemohl nesetkat s Uměním překladu Jiřího Levého, v němž se toho sice o překládání textů pro divadlo mnoho nepíše, ale přesto je to doposud stále snad nejlepší kniha o překladu (a to i divadelním), kterou máme k dispozici.
Dlouho mě profesním životem (na popud brněnského profesora Jaromíra Fryčera) též provázejí mnohá vydání textů mého oblíbeného romantika Gérarda de Nerval, a to včetně útlé publikace výboru z jeho časopiseckých článků, v nichž jsem kdysi objevil i fascinující teoretické úvahy sbližující francouzského prokletého básníka s moderními strukturalisty.
A průběžně nad tím vším a vedle toho – když si odmyslím Gérarda Genetta a jeho Figures či Eca s Calvinem – již dlouho proplouvá Divadelní slovník Patrice Pavise, inspirativního muže, který mi kdysi ukázal, že ani autor takto věhlasného a stále podnětného díla si po nějakých těch pár letech nemusí být tak úplně jistý tím, co že to vlastně napsal, a otevřeně se mi svěřil, že si (jako čtenář) sám sobě (jako autorovi) taky nerozumí, takže se nemusím příliš trápit tím, že si s oním heslem úplně nevím rady.
Autor a jeho subjekt se mi ostatně také stali na dlouhou dobu osudnými – zejména díky nezapomenutelné studii K problematice postavení autorského subjektu v divadelním artefaktu Bořivoje Srby, pedagoga, jenž nás naučil mnohé. Včetně toho, že Mahenova Husa na provázku je skvělý text na pomezí teorie a praxe.
Nemluvě přirozeně o Artaudovi, Brookově Pohyblivém bodu, Čechovově Hercově cestě či Brechtovi všeho druhu, kteří mě pronásledují stále.
Mea culpa. Nedokázal jsem být monotitulový, neb vskutku nemám jednu knihu, ke které bych se neustále a opakově obracel.
Snad až na Tristana aneb Zradu vzdělance Františka Listopada. Ale ten (myšleno text, nikoli autor) má s divadlem pramálo společného… Přesto sem patří. A možná mu dokonce – abych učinil zadost zadání rubriky – patří místo přední, ba zcela nejpřednější.
Komentáře k článku: František Listopad: Tristan aneb Zrada vzdělance
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
