Fringe Prague – zápisky z Malé Strany (No.1)
Už když jsem poprvé listovala programem letošního Fringe, věděla jsem, že chci určitě vidět walking show (nebo promenade show) Holanďanky Nancy Wiltinkové. Oba předchozí roky jsem viděla její netradiční autorské vyprávění, jednou v maringotce, podruhé v miniaturním prostoru kavárny 3+1. To letošní vystoupení slibovalo zase něco jiného, totiž procházku po Malé Straně s povídáním. Vyplatilo se vyčkat neděle, kdy vítr odvál mraky a déšť a sluníčko ve čtvrt na sedm sice ještě hřálo, ale už nepálilo.
Paní Nancy nám také ukázala portrét skutečného Čerta, tedy malíře Antonína Votavy (zemřel 2009), který získala od jeho jediného kamaráda, malíře Jana Dvořáka. FOTO AUTORKA
Začínalo se v Malostranské besedě, kde Nancy vyzvala hrstku lidí, aby se chopili červených deštníků a následovali ji. Hned u dveří jsme se dozvěděli, k čemu ty deštníky jsou. Železný bodec nahoře totiž připomíná špičku hromosvodu, a tedy nás chrání před ďáblem. Protože o něj v tomto vyprávění půjde. Procházková show má totiž název You Can´t Hide from the Devil (Před ďáblem se nemůžeš schovat). A tak jsme vyrazili směrem ke Karlovu mostu, s rozevřenými deštníky, které u kolem skotačících cizinců vzbuzovaly výkřiky: Kam s těmi paraplaty? Nevšimli jste si, že neprší?!! A někteří jen kroutili hlavami. Už tahle reakce měla něco do sebe a lehce povzbudila zbytky mého dávno pohřbeného exhibicionismu. Najednou jsem byla součástí skupiny červených deštníkářů, a to jako by mi propůjčilo jakési kouzelné brýle, které umožňovaly vidět Malou Stranu jinýma očima – totiž očima cizinců, kteří tudy procházejí poprvé. Vyšlo najevo, že nepůjde o to před ďáblem se skrývat, ale naopak jej na různých místech hledat. A věřte nebo ne, je tady. A v mnoha podobách. Nancy začala tuto show připravovat už před dvěma lety (podobné procházky prý dělá i v Amsterdamu), ale konečný tvar uzrával postupně. Princip je zdánlivě jednoduchý, stačí mít schopnost vytvořit uvnitř reálného světa jakýsi svět vnitřní, umístit ho do skutečnosti natolik logicky a poutavě, aby lidi chtěli poslouchat dál a zároveň to podnítilo jejich fantazii.
Nancy ve svých vyprávěních vždy dovedně splétá příběh, v němž jako byste stoupali po schůdkách k vrcholu, ale je vám dána šance se uprostřed schodiště zastavit, rozhlédnout se vychutnat si detaily, na které jste jemně upozorněni. V projektu jsou vedle obecných úvah nad světem a lidským životem (s trochou nezbytné didaktičnosti) využívány motivy z pověstí a archetypy pohádkových příběhů. Pokud člověk chce zapomenout na realitu, otevřou se mu dveře do paralelního světa, které existují nezávisle na čase a prostoru, ale zároveň je s ním pevně spojen v jednotlivých pevných a křehkých bodech. Všechno ve vyprávění do sebe logicky zapadá, i když je to často logika „mezi nebem a zemí“. Jako by vypravěčka sestavovala mozaiku a náhodně hledala ztracené dílky, které se jí hodí do celkového obrazu. Ale přitom je to vše dokonale promyšlené.
Najednou jsem byla součástí skupiny červených deštníkářů, a to jako by mi propůjčilo jakési kouzelné brýle, které umožňovaly vidět Malou Stranu jinýma očima – totiž očima cizinců, kteří tudy procházejí poprvé. FOTO AUTORKA
Cesta měla podle programu trvat hodinu a přesně hodinu trvala. Prošli jsme okruhem kolem Karlova mostu, obešli Lennonovu zeď, vyslechli legendu o Domu u sedmi čertů (dnešní Deylova konzervatoř), zamířili zadní branou přes Čertovku do parku a skončili znovu u mostu v samém srdci Kampě. A všude jsme mohli přemítat o ďáblech, či po česku spíše čertech, kteří tu s námi nepozorovaně žijí do dneška. Schválně, všimli jste si, kolik reliéfů na malostranských domech zobrazuje různé ďábelské obličeje, kolik chrličů má čertovskou podobu? Paní Nancy navíc objevila i pár pražských, ne úplně známých legend, například tu o podivínské hamižné paní Luize, majitelce domu U bílého koníčka, jež pohrdla uměním malíře, který jí místo zaplacení nájmu vymaloval freskami pokoj. Vyhodila ho a on se jí pomstil tím, že namaloval na průčelí šest čertů a jedno místo nechal volné pro ni. Od té doby se prý domu říkalo U sedmi čertů. Paní Nancy nám také ukázala portrét skutečného Čerta, tedy malíře Antonína Votavy (zemřel 2009), který získala od jeho jediného kamaráda, malíře Jana Dvořáka. Tenhle Čert nebyl legendou, většina z nás starších ho na Karlově mostě zažila i s papírovými růžky, které nosil. Obrázky tohoto blázna či naivistického génia zakoupil pro Národní galerii M. Knížák. A všimli jste si fauna Pana, jehož socha je umístěna u vstupu do hospody na Kampě? Právě tady u Čertovky je podle paní Nancy místo, kde duch čerta bude nejpravděpodobněji k vidění. A nebo kousek dál? Vedle Sovových mlýnů, ve vykotlaném stromě, u něhož vyprávěla pověst o jednom vojákovi, který vyklouzl ďáblovi a ke štěstí přišel? Když se procházka nachýlila ke konci, na Kampě jsme se mohli dotknout ďáblových ocasů, hadů z ráje, které pro normálního Pražana jsou jen zdobnými nožkami zdejších laviček. Show skončila, ale každý z nás jako by si sebou nějakého malého ďáblíka odnesl. Chodím tudy desítky let a všimla jsem si teprve teď, že ty čertí obličeje se šklebí odevšad…
Je fajn, když vám někdo nabídne jiný úhel pohledu na věci známé. Je to divadlo? Není to divadlo? Nevím, ale rozhodně jsem neměla pocit ztraceného času.
Komentáře k článku: Fringe Prague – zápisky z Malé Strany (No.1)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
Sarah ( Dutch )
O my god, een recentie over mijn toneellerares! Dit is zo cool! ( Do you want to understand this, use google translate or your Devil stuff )
10.06.2014 (17.44), , Trvalý odkaz komentáře,