Frljić v brechtovském opičinci
Bosensko-chorvatský režisér Oliver Frljić vyvolává nejen u nás silné kontroverze. Možné ani tak ne kvůli svým inscenacím, jako spíše společenským okolnostem, které je provázejí. Jedním z míst, kde lze zhlédnout jeho nejnovější práce, je berlínský Gorki Theater.
Náš svět je ten nejlepší ze všech, a i kdybys nechtěl, my tě v něm naučíme žít… Z inscenace Zpráva pro jistou Akademii Olivera Frljiće FOTO UTE LANGKAFEL
Po thrilleru idejí Gorki – Alternative für Deutschland?, který se objevil také na festivalu Palm Off Fest v Praze, připravil začátkem roku pro tuto přední levicovou německou scénu vlastní adaptaci Kafkovy povídky Zpráva pro jistou Akademii. Text se mu stal podkladem k úvaze, jakou roli dnes hraje divadlo jako instituce sebepotvrzující člověka coby civilizovaného tvora.
Inscenace se vymyká všemu, co dosud bylo od Frljiće, alespoň v českém kontextu, možné vidět. Režisér upustil od jednoho z klíčových aspektů vlastní poetiky a nepromítá do dění na jevišti svou osobu, nestojí jako jízlivý komentátor uvnitř tvaru, popřel obvyklé rozbíjení fikčního světa. V inscenaci nenajdeme ani u Frljiće obvyklé introspektivní promluvy postav. Zpráva pro jistou Akademii tak zprvu působí krotce. Režisér však postupně klene nad příběhem rafinovaný oblouk, který uzavře precizní pointou. Svůj obvyklý – a i zde přítomný – cynický škleb (či aspoň úšklebek) tak vytváří jemně a velmi koherentně.
Inscenace je úhledně sestavena bez jakýchkoli výraznějších naschválů. Frljić – nečekaně – „slouží dramatu“. Tomuto postupu se z pozice postdramatického avantgardisty a provokatéra současně vysmívá. Odhaluje, jak může vypadat politické divadlo v podmínkách buržoazní činohry, co od něj lidé očekávají a v jakých hodnotách se sami utvrzují. Znázorňuje divadlo, kde se politické téma otevírá ne jako kritika nebo projev nesouhlasu, nýbrž jako prostředek konformního konsenzu.
Příběh vykořeněného, de facto zotročeného opičáka vedeného k „civilizovanému“ životu by mohl sloužit jako morálně apelativní zpráva o nesvobodě jedince. Ale ve vizi, kterou Frljić předkládá, ho lze spíše charakterizovat jako pohled z pozice této společnosti coby diktatury: Náš svět je ten nejlepší ze všech, a i kdybys nechtěl, my tě v něm naučíme žít.
Kafkův svět režisér stylizuje jako úhlednou, spíše zábavnou podívanou plnou gagů, která s žoviální posměšností našlapuje kolem závažných témat. Za hlavním „hrdinou“ tančí chór v buřinkách s deštníky, což v mnohém evokuje postmoderní mix politického kabaretu s lehce perverzní variací muzikálu Mary Poppins. Režisér s řemeslnou přesností oživuje dávné postupy politické revue a dělá si legraci z Brechta i „brechtovství“. Vytváří tak jedovatou grotesku na druhou. Zkoumá, zda epická, několik desetiletí stará forma dokáže pokrýt komplexní a čím dál nejednoznačnější problémy současnosti. Vše v tomto prostoru navíc získává ještě třeskutější souvislosti, neboť nedaleko od Gorki Theater se na střeše jedné z budov otáčí kruhový neon s logem brechtovského Berliner Ensemble.
Frljićovou oporou je skvělý herecký soubor. Největší pozornost samozřejmě směřuje ke třiadvacetiletému Jonasi Dasslerovi, představiteli opičáka Červeného Petra. Na festivalu Berlinale nedávno oceněný herec s obrovskou bravurou a lehkostí přechází mezi polohami smyslu zbavené opice a uvědomělého, váženého občana. Frljić inscenaci traktuje zčásti jako storytelling do společnosti plně integrované opice. Zčásti pak tato fakta střídají obrazy jejího dřívějšího života. Bohorovný vypravěč ležérně rozpráví o své současné situaci, zatímco ve skupinových obrazech z minulosti představitelé civilizované společnosti vnucují zmítané opici modely chování, které ji zbavují přirozenosti, čímž vniká znepokojivý, Frljićem ironizovaný „manuál“ civilizovanosti. Za jeden z jejích znaků Frljić považuje vysokou kulturu, třeba divadlo: divadlo jako „prostředek k převýchově“, jak je definuje Brecht.
Červený Petr na konci představení usedá do hlediště a inscenace jakoby začíná od začátku. Víme, že bude následovat příběh jeho převýchovy, který by měl inspirovat nás, abychom „nezlobili“ a zařadili se. Inscenace Zpráva pro jistou Akademii je tak příběhem naší „vysoké“ kultury (té středostavovské), která člověka nekonečně ubezpečuje o tom, že jsme něco víc než zvířata a že to s lidstvem nevypadá tak hrůzně, jak předpokládají některé prognózy.
Zda a jak to Frljić myslí vážně, je jen na nás.
Gorki Theater, Berlín – Franz Kafka: Ein Bericht für eine Akademie. Režie Oliver Frljić, scéna Igor Pauška, kostýmy Sandra Dekanić, light design Jens Krüger, sound design Hannes Zieger, dramaturgie Johanna Höhmann. Premiéra 8. února 2019 (psáno z první reprízy 9. února).
Komentáře k článku: Frljić v brechtovském opičinci
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
