Fundovaně, a přitom čtenářsky přístupně
Pomyslné nůžky už se nerozevírají, nůžky se totiž rozpadly na dvě části. Řeč je o divadelní literatuře. První samostatná část na nás pomrkává přepestrými obálkami v obřích odosobnělých prostorách obchodních řetězců, někdy i pod cudným označením „divadlo“. Oči jen přecházejí z křiklavých momentek a je to i pestré čtivo, historky z natáčení střídají recepty a anekdoty.
Druhou a ve veřejném prostoru zpravidla nedohledatelnou součást oněch rozpadlých nůžek tvoří hyperodborná, mnohonásobně recenzovaná literatura, upoznámkovaná v dnešních orgiích „impaktovanosti“ (kdy citující činí radost citáty jen citovaným). Při stoprocentní subvencovanosti také netřeba brát ohled na čtenáře, ale jen na určité formální normy, které se pochopitelně v čase neustále proměňují a ty dnes vyžadované přestanou být záhy srozumitelné. Někdy spíše už jen pseudovědecká dílka s převažujícími houštinami poznámkového aparátu už ani nezastírají, že jedinými čtenáři jsou autor, recenzenti a citovaní. Bez respektu ke čtenáři je to historicky bezprecedentní situace, přispívající úspěšně k zániku média knihy a kultury tištěného slova.
Obě autonomní kategorie však mají ve zveřejňovaných výstupech paradoxně společný rys: je jím z hlediska knižní kultury nekultivované a příkladně nevýtvarné pojetí, neknižní, až humpolácké grafické uchopení, většina publikací obou tak protichůdných kategorií nese shodné stopy souboje diletanta s počítačovým programem.
Kde jsou ty doby, kdy vycházely fundované, půvabem lákající a tematicky objevné a smysluplné práce o divadle, které byly ozdobou knižního trhu a předmětem i širšího čtenářského zájmu – namátkou: Jana Císaře Divadla, která našla svou dobu, Osolsoběho Muzikál je, když…, Měnivá tvář divadla Františka Černého, odeonské herecké memoáry v editorské režii Vladimíra Justla, Hedbávného režisérský portrét Alfréda Radoka, všech devět publikací Nakladatelství Studia Y let 1995–2002… a dalo by se dlouze pokračovat.
Dnešní prostor mezi prvosignální nadbíhavostí, kýčem a banalitou a na druhé straně přezíravou sebezahleděností sekty nedůtklivých odborníků zůstává takřka prázdný. S ojedinělými výjimkami, za něž můžeme považovat kupříkladu produkci Nakladatelství Academia – stačí si připomenout mimořádně přínosnou a uživatelsky vstřícnou řadu České divadelní encyklopedie týmů editorek Aleny Jakubcové, Jitky Ludvové a Evy Šormové či jedinečné panorama Osudů českého divadla po druhé světové válce, 1945–1955 od Jindřicha Černého.
Do této tak žádoucí linie fundovaných a zároveň čtenářsky přístupných a vyhledávaných prací můžeme zahrnout i novinku Academie, která má tentokráte širší kulturní přesah a nepojednává jen o divadle. Je to svazek Petra Pernici Nový pohled na kulturu, autora působícího na Vysoké škole ekonomické v Praze (kde se mimo jiné již několik let úspěšně rozvíjí program arts managementu, který už našemu divadelnímu životu poskytl nejednoho talentovaného a invenčního organizátora). Profesor Pernica je specialistou nahlížejícím kulturní jevy z pragmatického úhlu pohledu: z hlediska uspořádání a řízení procesů, hospodárnosti, lidské, ekonomické i časové úspornosti, krátce řečeno je předním odborníkem na logistiku.
Určení knihy je sympaticky otevřené: míří k manažerům kulturních institucí a též k podnikatelským subjektům v kultuře, státní správě i samosprávě, k organizátorům – jak je explicitně uvedeno – třeba i divadelních festivalů, k neziskovým strukturám, jakož i ke studentům a vůbec nejširší čtenářské obci se zájmem o plavné a efektivní šíření kultury, uměleckých obsahů a hodnot.
Po analýze konstelací a rámců, sítí a infrastruktur, dokonce i po hlubším historickém exkursu autor neváhá vedle příležitostí nezastírat ani dnešní hrozby procesů „logistiky kultury“. Z těch nejaktuálnějších – a v intenci jiné nedávné publikace Nakladatelství Academia, díla kolektivu autorů kolem egyptologa Miroslava Bárty Kolaps a regenerace: cesty civilizací a kultur – tak mimo jiné třeba zmiňuje legitimitu vlád, zvládnutí migrace a ochranu strategických zdrojů (komodit, vody, půdy), pohyby etnik a kulturně-náboženskou a sociální transformaci, jakož i duchovní vykořenění, úpadek náboženství a absenci duchovních hodnot s devastačním účinkem na fungování společnosti, riziko zkázy instituce rodiny ad.
Fakta ekonomická, demografická, sociologická až po stanoviska filosofická a teologická prokrvují autorův výklad, přispívají k jeho živosti i naléhavosti. Přerozdělení moci v důsledku globalizace, rozklad střední třídy, absence vizí, krize kultury a vzdělání, relativismus s důsledky na morálku – to všechno jsou myšlenkové okruhy, jimž se Petr Pernica nevyhýbá a jimiž dynamizuje přebohatá faktografická východiska.
Divadelníkům neuniknou pasáže o základních předpokladech návštěvnosti (pod označením Disponibilita kulturních cílů), faktorech atraktivnosti a dostupnosti, ale řeč je tu o širším kontextu: uměleckých památkách, muzeích, galeriích apod. Informační nasycenost je závratná, všestranná data prýští s hýřivostí více než velkorysou. Samozřejmě však zkušenější divadelníci mohou brát některá data (např. NIPOSu o návštěvnosti divadel) s jistou rezervou, protože tuší, že dnešní proudění divadla a umění vůbec je výkaznictvím sebesnaživějších administrátorů ve svém celku nepodchytitelné.
Cenné je i akcentování potenciálu cestovního ruchu, důraz na návštěvnost kulturních cílů a jejich primární přitažlivost, což už je v našich poměrech pomalu evergreen, bohužel mnohými nadále zdánlivě poslouchaný, zbytečně však ihned vypouštěný druhým uchem ven.
Po minuciózní analýze naší metropole i jednotlivých krajů pak autor navrch nabízí jakýsi bonus: Apendix: Možné budoucnosti kultury – scénáře liberální budoucnosti či budoucnosti sociální, ale také vizi budoucnosti autoritativní, po kolapsu globalizace a konci demokracie, po změně hodnotové orientace.
Jakýmsi resumé je pak deset okruhů poznatků, je to finále knihy, po němž již následují bohaté přílohy: Exkurzy I.–III. Hned v prvním z nich – s názvem Aplikace logistických metod – by bylo vhodné vyslyšet ohlas zároveň u osob z praxe: třeba knihovníků a muzejních pracovníků. Kapitolky o funkčním uspořádání skladů, depozitářů a o přepravě by možná zaujaly také správce divadelních fundusů, skladů dekorací, rekvizit a kostýmů apod.
Vize Ostravy (areál Nová Karolina), ale i Paříže, Mnichova i jiných měst, a dokonce i samého centra Prahy, včetně připomenutí unikátního architektonického návrhu pro Národní knihovnu od Jana Kaplického nebo nové metropolitní koncertní síně, obsahuje další z Exkurzů.
Uzavřeme, že publikace je redakčně pečlivě zpracována, celek je strukturován logicky, vyprávění odborníka je přehledné a srozumitelné. Z hlediska „logistiky“ tu pak jen chybí pohled na současnou knižní distribuční síť, pro segment odbornější umělecké (a zvláště divadelní) literatury tak zmrzačené likvidací specializovaného knihkupectví Prospero, posléze i nejpopulárnějšího pražského Fišerova knihkupectví v Kaprově ulici. Ještě že za příklad uváděné Nakladatelství Academia uchovává i znamenitou distribuční síť, poslední ohniska znaleckého prodeje knih – v Praze na Václavském náměstí, na Národní třídě a Na Florenci, ale i v Brně a v Ostravě.
Petr Pernica: Nový pohled na kulturu. Logistika kultury. Academia 2017, 448 stran.
Komentáře k článku: Fundovaně, a přitom čtenářsky přístupně
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
