Divadelní noviny >

Garanční prohlídka Činoherního klubu Zepředu zezadu

Správný divadelní kritik by měl zhlédnout generálku, premiéru a reprízu, teprve pak má právo napsat svůj názor na nový kus. V tomto neotřesitelném pohledu na recenzní řemeslo jsou herci zajedno. Tak prý pracoval F. X. Šalda, JindřichVodák, možná ještě Sergej Machonin. Poslední jmenovaný uveřejnil v prvním čísle obnovených Literárních novin v roce 1990 brilantní text Zpráva o stavu repríz, začínající popisem představení Něžného barbara v Činoherním klubu. Vypůjčil jsem si Machoninův přístup a týden docházel do divadla Ve Smečkách na reprízy, abych jej prohlédl zepředu, a požádal o rozhovor dramaturga Romana Císaře, abych se dověděl i něco zezadu (narážka na slavnou Fraynovu komedii z divadelního zákulisí Zepředu zezadu, která se ovšem v Činoheráku hrála pod názvem Bez roucha).

Edward Albee
Koza
oběť s lidským pohledem

Hned úvodem jedna výjimka z pravidla: inscenaci hry Edwarda Albeeho Koza aneb Kdo je Sylvie? jsem o její pražské premiéře neviděl (vznikla v koprodukci s bratislavským divadlem Aréna). Nemohu tudíž srovnávat, jaký od premiéry až po 76. reprízu urazila kus cesty. Pozoruhodným vývojem ale prošel svět Albeeho hrdinů. V autorově nejslavnější hře Kdo se bojí Wirginie Woolfové? udržuje rozvrácený manželský svazek pohromadě už jen společné tajemství hry na jejich neexistujícího potomka. Manželství v Koze drží při sobě láska, a přece hrozí rozpadem. Zda jej zachrání zabití nevinného tvora, není vůbec jisté. Před pár desítkami let mohl Albee teoreticky rozehrát motiv synovy homosexuality, dnes už musí přijít otcova sodomie, aby autor dokázal vyjádřit situaci, kdy luxusní rodinný vůz čelně narazí do betonové stěny. Je to srážka s nepochopitelnem. Úspěšný padesátník se beznadějně zamiluje do zvířete s lidským pohledem – kozy. Manželka a syn šokovaně zírají na svůj dosavadní život jako na sesutou horu z popela.

V režii Martina Čičváka hrají hlavní role Emília Vášáryová a Juraj Kukura, dva patrně nejlepší slovenští herci své generace. Albeeho provokativní metaforu naplňují s až hmatatelně ověřitelnou fyzickou a psychologickou konkrétností. Žánrově se hra blíží černé komedii, kdy se ovšem pod k popukání bizarní představou, jak inteligentní chlap „trtká“ poslušnou kozu, rozvírá propast neznáma, o níž nevíme, kde začíná a kde končí. Juraj Kukura se z počátku představení chová roztěkaně jako každý jiný zamilovaný nevěrník, jen si místo milenčiných vlasů sklepává seno. Ze své sexuální úchylky nemá žádné trauma, do psychologické poradny nahlédl spíše ze zvědavosti. Na její odhalení – práskne jej rodinný přítel v podání Petera Šimuna, reaguje pobouřeně jako na zradu. Jako každý nevěrník a dobrý manžel by nejraději zachoval status quo: udržet si manželku i milenku, byť jde o kozu, které říká Sylvie. Jakkoli si uvědomuje společenskou sebevražednost svého citu, trvá si Kukurův hrdina na svém: jedině obě tyto lásky jeho života jej cele utvářejí jako kdysi dávno rozpůlené a nyní konečně spojené rajské jablko poznání.

Na režijně herecké interpretaci jsem velmi oceňoval akcent manželského citu; objetí byla vroucná, něha nevyhaslá, přiznání o dosavadní věrnosti uvěřitelná, ale tím bolestnější pro postavu Emílie Vášáryové. Ta jako zkušená provazochodkyně ani jedinkrát neudělá úkrok k vděčné hysterii, třebaže ji obsedantní představa trtkajícího muže v chlévě otlouká jako příboj. Rozbíjí toliko nádobí a pak těká po té spoušti, co bývala jejím domovem, jako by bosýma nohama hledala žhavý uhlík iluze věčného ohně v rodinném krbu. K tomuto přirovnání mě samozřejmě přivedlo Kukurovo reálné chození po rozbitých střepech, jeho jistá forma pokání. Svlékání ponožek či kalhot před diváky, stejně jako rozvalené chlastání naznak na kuchyňském stole, jsou ostatně ony výřečné fyzické detaily, kterými se dostáváme do středu Albeeho kuchyňského dramatu s kosmickou dimenzí. Nemohu pominout dojemnou scénu Kukurova posledního rozhovoru se synem, kterého hraje Alexander Bárta. Ten si na svou působivou hereckou chvilku uměl počkat; čistá emoce z něj nečekaně vyšplíchla, až jsem se otřásl. Konečným hereckým vyzněním Petera Šimuna si nejsem jist. Za sebe bych uvítal alespoň náznak potlačovaného citu, režijní záměr byl nejspíš opačný: mladý buzik i starý úchyl mají v sobě stokrát více lásky než tento seriózní, mravopočestný ochránce tradičních hodnot.

Milan Kundera
Ptákovina
ulovený děvkař,
Matka a její Zvíře

Přiznávám, že Ptákovina mě při premiéře uhranula, přišla mi podobně jasnozřivá jako Orwellův román 1984. Po více než dvou letech jsem na 80. repríze více vnímal datum jejího narození (podle autora rok 1966, premiéra až počátkem roku 1969). Neříkám, že by hra ztrácela svou nadčasovost vycházející ze sarkastické analýzy soukolí moci, avšak současně jsem vnímal i to, čemu se ošklivě česky říká vyřizování si účtů. V Ptákovině stojí proti sobě dvě signifikantní postavy 60. let. Svobodomyslný intelektuál a děvkař Ředitel a zakomplexovaný stranický papaláš Předseda. Klíčový je dialog o dvou tvářích, který vede Ředitel se svou milenkou Evou. Ředitel své misantropické pokrytectví reflektuje, Předseda není sebereflexe schopen, přesto se stává pánem situace, byť jej stejně jako Ředitele nakonec ovládne estébáckými prostředky (dnes bychom řekli bártovskými) novomanželka Růžena, žena na pomezí nechutnosti a přitažlivosti, jak píše autor.

Kundera svého zástupného stranického nepřítele zkarikoval jak se patří, avšak další společenský vývoj po dobu tzv. normalizace ono pokrytectví dvou tváří prohloubil do úplného marasmu. Vlastnit několik tváří se stalo běžným způsobem života, lidé je střídali automaticky, jako by se jen přezouvali z bot do trepek. Samotná konstrukce hry připomíná geniálně prostou stavebnici Merkur, s níž si režisér Ladislav Smoček s potěšením a přepečlivě pohrál. Na repríze držela inscenace neochvějně, všechny šroubky a matice dotaženy, herci uvolnění. Ondřej Vetchý v roli Ředitele si užívá ono střídání tváří, intelektuální hravost se střihem mění v okázalou panovačnost, infantilnost v servilnost. Zvláště infantilní polohu si Vetchý vychutnává se zalíbením. Lucie Žáčková v úloze Evy nosí na rtech přiměřeně ironický úsměv a stejně jako o premiéře dokázala přeskočit psychologický příkop, kdy se dožaduje odplaty. Představa, jak žena nutí svého milence, aby šel souložit s jinou, mi stále připadá příliš ze světa mužské fantazie. Jaromír Dulava jako Předseda a Lenka Skopalová v roli jeho matky jsou dvojkou až mile obludnou a skvěle sehranou. Patologický vztah božské Matky a jejího zlého „zvířete“ má v sobě dekadentnost císařského Říma i bulgakovskou grotesknost. Jaromír Dulava by si měl schopnost postihnout vyšinuté ego politiků pečlivě uschovat pro případ nové hry z dnešního politického prostředí. V ní by se jistě uplatnily i zkarikované typy z učitelského sboru Ptákoviny – Jana Břežková nebo Pavel Kikinčuk či smyslná panímanda Růžena v podání Mariky Procházkové. Její trpělivý úsměv, s jakým poslouchá tirádu o své nechutnosti, než na rozčileného Ředitele vytáhne svou kompromitující nahrávku, měl v sobě něco z láskyplnosti vyhládlé kudlanky nábožené.

Ladislav Smoček
Podivné odpoledne dr. Zvonka Burkeho
travestie stáří

V době premiéry hry jsem málem ještě nebyl na světě, reprízu obnovené premiéry po roce 1990 jsem také viděl dosti dávno, ale vybavuji si Ninu Divíškovou a Jiřího Hálka v roli Svatavy a Outěchové. Při své garanční prohlídce jsem měl štěstí na 222. reprízu. Co ale ještě dodat k legendární inscenaci, která by mohla být synonymem či podtitulkem Činoherního klubu: Divadlo dr. Zvonka Burkeho? Zkrátka jen svůj zážitek z představení… Začátek je opojně bouřlivý jako dokonale vygradované číslo travesti show. Tím nemám na mysli nic erotického; jak bych také mohl, když hra je zcela asexuální. Avšak jako transvestita vystihne ženskou podstatu lépe než žena, neviděl jsem výstižnější studii stáří než od Boleslava Polívky a Jiřího Pechy v Poslední leči v Huse na provázku, kam si Polívka vypůjčil postavu Burkeho.

I v Činoherním klubu účinkuje ona groteskně zveličovaná stařecká ztuhlost kloubů a naopak povolenost mimických svalů, obložená sérií tiků a záškubů, včetně vypadávání jazyka, které beze zbytku naplňují záměr. Smějeme se nelítostně přesné nadsázce, současně v těch odpozorovaných detailech rozpoznáváme surově reálný obraz stařecké demence, k níž dříve či později také dospějeme. Něco obdobného platí i pro stylizaci Ivany Chýlkové coby Svatavy. To zdaleka není jenom chuť zahrát si prostomyslnou šeredu, s Chýlkovou se vydáváme na temperamentní výpravu za poznáním dušičky k politování dobrotivého dívčího tvora, jehož vyceněný úsměv by odzbrojil i Jacka Rozparovače. Nesestřelitelná baba Outěchová v podání Jaromíra Dulavy a psovsky oddaný Burkeho obdivovatel Tichý Ondřeje Vetchého pak doplňují tuto crazy choreografii v bytečku penzionovaného doktora lidumila Burkeho.

Zápletka je dostatečně známa: Burke má své životní útočiště vyklidit, aby si Svatava mohla přivést ženicha. Ohrožený Burke se počne bránit, ve skříni se začínají kupit mrtvoly, a to už jsme v druhé půlce představení. Něco se ale v mém vnímání zadrhlo. Překvapeně sleduji, jak duch Zvonka Burkeho opouští své fyzické tělo a přenechává jej Boleslavu Polívkovi. Jinak řečeno: Divadlo dr. Zvonka Burkeho se změnilo na Divadlo Bolka Polívky. A diváci ožili. Kvitují pantomimická extempore s hraním biliáru či golfu, jenom já se už nesměju. Napětí povolilo, napnuté lano bláznivě smutné komedie zůstalo opuštěné – provazochodec došel do svého koše, může se uklánět a děkovat. Jistě, děj se oním zpomalením nezastavil, i diváci chytli druhý, jakoby odlehčený dech. Na této vlně se svezl i Michal Pavlata v roli nápadníka Václava Václava. Zatímco skrz postavu Burkeho či Svatavy jsem v první půlce viděl esenci určité lidské situace, Pavlatův vidlák Václav se mi zdál jen karikovanou figurou. Po představení jsem zaslechl jednu divačku: A zpočátku byli skoro opravdoví, viď!? I tak se dá vyjádřit, že velká nadsázka může být pravdivější než prvoplánová nápodoba. V rozhovoru přetištěném v programu říkal v roce 2002 Boleslav Polívka o své postavě Burkeho: Původně jsme to hráli jako grotesku, teď víc a víc vystupuje do popředí to tragické. Dřív jsem akceptoval to, co je na tom staříkovi směšné, ba odporně směšné. Teď jsem mnohem nostalgičtější. Jsou tam i chvíle pochopení, jako bych toho starce držel za ruku, když umírá.

Krásně řečeno, skutečně. Škoda, že to při 222. repríze o druhé půlce představení takto nevypadalo.

Martin McDonagh
Ujetá ruka
(Behanding in Spokane)
kdo je tu větší magor?

Poslední premiéra divadla v režii specialisty na anglosaskou dramatiku Ondřeje Sokola z ledna tohoto roku měla svou 15. reprízu. O premiéře jsem se dost soustředil na ironickou rovinu hry, utahující si z mýtotvorných prvků americké kultury, k jakým patří např. postava mstitele anebo motiv až patologické citové závislosti (v našem případě na matce či opici). To je ostatně trochu nemoc z povolání, když si recenzent už během představení v duchu říká, čeho si nejspíš všimne a co napíše. Kupodivu při repríze mě právě tato rovina ani nenapadala, prostě jsem se díval na drsnou komedii. Zpočátku jsem si také říkal, že bych se do třetice na Ujetou ruku už nevypravil, ale postupně jsem si znovu začal užívat hereckých výkonů Martina Fingera a Marka Taclíka. Fingerův recepční Mervyn mi o premiéře připadal jako větší a tím i nebezpečnější magor, nyní v něm převažovala racionálnější stránka, byť prodchnutá nevyzpytatelnou poťouchlostí. Taclíkův jednoručka neztratil nic ze své napumpované nasranosti, před níž dvojice mladých ječí a brečí hrůzou, zatímco Fingerův recepční si ji se zájmem prohlíží jako tornádo v televizi. Příjemným překvapením byly výkony Markéty Stehlíkové a Domingose Correi, kteří zřejmě zaplatili daň premiérové nervozitě a pak to ještě schytali od recenzentů. Evidentně se rozehráli a ani v reakcích publika jsem nepocítil žádný odliv zájmu. Efektnějším figurám tandemu šílenců sice nemohou konkurovat, ale právě jejich lidská obyčejnost a pochopitelný strach dobře naplňuje svou kontrastní roli, rytmus lehké a těžké doby.

Vygradované finále účinkovalo spolehlivě: okamžik, kdy Taclíkův chorobný mstitel rozezná ve Fingerovi většího magora, než je on sám, byla pro mě nejsvětlejším místem Sokolovy zábavné inscenace. Zábavnost zdůrazňuji záměrně: ani na chvíli člověk nepropadne iluzi možné vážnosti situace. I když se v závěru Marek Taclík polévá rezignovaně benzínem, neškrtající – recepčním vyměněný zapalovač už jaksi nepřekvapí. Paralelní linie minipříběhu ve vedlejším hotelovém pokoji komedii nepřekáží, ale nijak výrazně nepomáhá. Při premiéře jsem ji coby určitý kontrapunkt vnímal mnohem pozorněji.

Marina Carr
U kočičí bažiny
Omluva Žilkové

Upřímně řečeno, premiéra hry irské dramatičky v režii Martina Čičváka mě dvakrát nenadchla. Myslím, že v tom měla prsty i vzpomínka na inscenaci jiné její hry Maja, skropená hysterickými slzami nešťastného ženského osudu. Takže další nešťastnice, říkal jsem si odevzdaně. Jen si tu hrdinku představte: polodivoká „kočičí“ cikánka, mrouskavě svádějící mládence ve své maringotce, stejně jako její matka, co ji však v dětství opustila. Hester Swanová tím trpí tak silně, že ze žárlivosti podřízne svého milého bratra a ze stejného důvodu pak i neméně nevinnou dcerku, sebe nakonec. O paličství ve stáji nemluvě. Prý antická tragédie v irských bažinách, plných duchů zemřelých. O premiérovém výkonu Veroniky Žilkové jsem měl také své pochybnosti. Abych to zkrátil. Při 36. repríze Kočičí bažiny jsem si musel svou předpojatost přiznat. Veronika Žilková drží svou postavu nakrátko, uměřeně, bez nejmenších afektů a zbytečných expresí, chtělo by se napsat civilně, kdyby se to k oné rozervané ženské, urputně bojující prohraný zápas, jenom trochu hodilo. Jenomže civilismus často býval nudou, protože mu scházel podtext silných emocí. Výkon Žilkové je naopak silně emotivní proto, že nepřehání, nepředvádí horkou, až vařící se krev ženy, která neumí a nechce odpustit, a tak sahá po noži. O premiéře mě do očí píchaly záblesky přepjatosti, nyní nastalo posmutnělé přítmí zániku – jak je to možné? Nevím, třeba jsem viděl něco, co jsem vidět chtěl.

Atmosféra kusu se rozbaluje decentně, pomaličku jako pohřební kytice. A herecké výkony ji dotvářejí: tajemná, i ve slepotě vidoucí Kočičí žena Lenky Skopalové, sobecky cílevědomý ženich Matěje Dadáka a jeho chlapácký, sebevědomě se ovládající tchán v podání Vladimíra Kratiny, i jeho dcera, neklidně posedávající na polštáři z nejistot a výčitek, kterou hraje Marika Šoposká. Stejně jako o premiéře jsem obdivoval dětsky odzbrojující výkon Johany Krtičkové v roli malé Josie a výtečně promyšlený portrét ctihodného monstra, jaký s vtipem vykreslila Gabriela Vránová v roli ženichovy matky. Tak jako o premiéře mi ale při výstupu Vojtěcha Kotka v duchařské úloze zavražděného bratra Hester chyběl nějaký studený závan z tajemného zásvětí. Možná bych jej pocítil z projevu alternujícího Jaroslava Plesla, ale kdo ví, to je však ve srovnání s celkovým zážitkem z 36. reprízy úplná maličkost.

Týden v Činoherním klubu (dva dny bylo divadlo na moravském zájezdu s inscenací Lédy) tedy dopadl z mého pohledu více než uspokojivě. Z diváckého hlediska rovněž: pouze ve dvou případech z pěti nebylo vyprodáno do posledního místa, divácké reakce vstřícné a citlivé, aplaus upřímně silný. Na stupnici našeho Kritického žebříčku bych se pohyboval mezi nejvyšším ohodnocením: nenechte si ujít a zážitek. Ani jednu inscenaci bych nezařadil s třemi puntíky (je dobré vidět) mezi jen solidní průměr. Potěšující je i žánrový rozkmit jednotlivých inscenací. Na principu spojitých nádob tragikomičnosti nicméně pracují v různé míře všechny. Jasnou známkou kvality je i stabilní úroveň, „neporuchovost“ reprízových představení; motoristé těm spolehlivým značkám říkají „držák“. A že těchto držáků čili inscenací, které překračují stovku repríz a drží se díky diváckému zájmu na repertoáru řadu let, Činoherní klub má obdivuhodný počet. Sám za sebe musím ještě říct, že jsem prožil mimořádně příjemný týden mezi diváky, které jsem vůbec neznal, ale sdílel s nimi pět večerů. Proto mohu kolegům recenzentům, s nimiž se do omrzení potkávám na premiérách, zodpovědně vzkázat: choďte na reprízy! Je to zdravé.

• Autor: Richard Erml
• Publikováno: 31. května 2011

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Garanční prohlídka Činoherního klubu Zepředu zezadu

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ