Principálovo divadlo
Divadelní hit Ronalda Harwooda Garderobiér, vzniklý na základě biografie o anglickém herci a šéfovi divadelní společnosti Donaldu Wolfitovi, měl premiéru v roce 1980. O tři roky později byl zfilmován (s Tomem Courtneyem a Albertem Finneyem v hlavních rolích) a na česká jeviště se poprvé dostal v roce 1987, kdy jej v Divadle Na zábradlí nastudoval Evald Schorm.
Karel Heřmánek a Eva Josefíková v inscenaci Divadla Bez zábradlí Garderobiér FOTO ALŽBĚTA JUNGROVÁ
„Wolfitova“ role Sira je velkou a vděčnou příležitostí pro „bardy“ a „první herce“ divadel. U nás ji například hrál Gustav Opočenský v Karlových Varech, Pavel Pavlovský v Plzni či Ladislav Frej se spolkem Kašpar. Karel Heřmánek (který se, předpokládám, s hrou dobře seznámil právě v Divadle Na zábradlí, kde v osmdesátých letech působil) k danému typu (psychofyzicky) robustních herců také patří. Jeho rozhodnutí uvést tento titul ve svém Divadle Bez zábradlí je proto docela pochopitelné.
Garderobiér sděluje efektně a vyčerpávajícím způsobem (tj. bez možnosti nějakého většího interpretačního vkladu) vše podstatné o divadelním prostředí. Zejména prostřednictvím vztahu mezi hercem s „velkým H“ a „bezejmenným“ garderobiérem vypovídá o přepjaté emocionalitě herců, jejich egocentričnosti i pro věc umění sebezničující obětavosti, o vzájemné nevraživosti, o magii i pomíjivosti divadla, o nevděku, který prostředí vládne, apod. Vše je navíc zasazeno do kulis druhé světové války, které příběhu dodávají na další dramatičnosti.
Karel Heřmánek však hru, bohužel, i režíruje. Inscenaci schází výklad textu, zmíněná témata jsou ozřejměna velmi letmo – vlastně se jen bezpříznakově odvypráví příběh. Scéna je zařízena plně konvenčně, realisticky – zaplňují ji předměty, jaké se asi tak kdysi mohly nacházet v divadelním zákulisí: křeslo, herecký stolek, objekty na výrobu scénických efektů, stojan na šaty. Pokud se v inscenaci ozývá hudba, má úlohu čistě ilustrativní (či napomáhající k vybuzení diváckých emocí). Projev účinkujících je nesladěn; herectví buď na sebe strhává pozornost a zastiňuje charakter postavy (psychologicky „rozdíravá“ Barbora Kodetová jako Lady, rozverně diblíkovitá Eva Josefíková jako Irena), či působí televizně civilním, bezbarvým dojmem, bez napětí (Josef Carda jako Norman). Hlavním magnetem kusu je, jak jinak, Karel Heřmánek. Diváky si však získává téměř výhradně jen svým neomylným citem pro podání vtipu (ať je již jakékoli úrovně); vtipu, který však inscenaci od témat odvádí, než by je nějak pomáhal rozvíjet. Příklad: výstup, ve kterém se herecká grupa během principálovy stěžejní scény (Learova zešílení) obětavě snaží rozpoutat pomocí rozličných předmětů zvukovou bouři a dočká se jen šéfova nevděku, je pojata jako komické trojčení herců. Nebo: principálův vrcholný herecký výkon (doklad jeho obětování se povolání i přes podlomené zdraví), nesení mrtvé Kordélie, je předveden jako Sirovo zoufalé zápolení s (nad)váhou představitelky Kordélie. Nejméně přesvědčivý, či přesněji řečeno nechtěně parodický, je Heřmánek v místech, kde opouští svůj typicky sarkastický výraz a Sira se snaží hrát navážno – snaží se artikulovat „těžký životní úděl“ herců.
Inscenace Divadla Bez zábradlí má spád, odehraje se za dvě hodiny – ve výsledku ale tato skutečnost hovoří spíše proti ní. Má totiž charakter řadového komerčního produktu, u něhož není důvod se s něčím příliš „zdržovat“. U něhož hovořit o umění v hlubším slova smyslu není příliš namístě.
Divadlo Bez zábradlí Praha – Ronald Harwood: Garderobiér. Překlad Jan Hančil, režie Karel Heřmánek, výprava Jan Dušek. Premiéra 26. března 2015.
Komentáře k článku: Principálovo divadlo
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
