Divadelní noviny > Festivaly Rozhovor Zahraničí

Gareth Clark: Divadlo je sdílená zkušenost

Festival Žižkovská noc již osm let přiváží do Prahy alternativní projekty nejrůznějšího typu, mezi nimi i politické divadlo. A tak diváci  budou moct 22. března v rámci letošního ročníku navštívit ve Venuši ve Švehlovce představení Garetha Clarka nazvané F.E.A.R. Upoutávka zní: Do kontinentální Evropy se poprvé podívá progresivní nezávislá inscenace F.E.A.R., které úspěšně obráží ostrovní scénu. V kontextu Brexitu, zvyšujícího se populismu a politiky strachu se objevuje F.E.A.R. jako adekvátní divadelní forma, která se nás dotazuje, zda a jak moc se chceme cítit v bezpečí a co jsme schopni proto udělat. Pro i-DN jsme připravili s Clarkem krátký rozhovor.

Gareth Clark: Divadlo je sdílená zkušenost

Vaše skupina se jmenuje Mr. And Mrs. Clark. I podle designu vašeho webu (http://www.mrandmrsclark.co.uk/) se odkazujete k známému obrazu Davida Hockneyho Mr. and Mrs. Clark and Percy. Jak Hockney a jeho obraz s vaším souborem souvisejí?

Má žena Marega a já jsme asi před dvanácti lety společně připravovali performance v jižním Walesu v rámci výstav alternativního umění a různých setkání v netradičních uměleckých prostorách, jako jsou třeba skladiště a podobná místa. Název naší skupiny vznikl z touhy dát těmto akcím nálepku, upozornit na ně. Marega navrhla, že bychom si mohli říkat Mr. And Mrs. Clark, což mělo jednak souvislost s mým skutečným příjmením a zároveň to evokovalo jistou aluzi k Hockneyho obrazu. Ale jinak s objekty Hockneyova ibrazu nemáme nic společného. Nemáme ani kočku! Takže, to spojení s Hockneyem je skutečně velmi volné.

Kdo tedy jste?

Jsme jen dva. Marega Palser je moje manželka, herecká partnerka a kreativní spolupracovnice. Setkali jsme se, když jsme dělali různé karnevalové projekty a společně hráli několik let v punkové hudební skupině. Marega studovala tanec a výtvarné umění a momentálně pracuje v oblasti pohybového divadla a aplikovaného umění. Já jsem začal vystupovat poté, co jsem ji potkal. Přišla s myšlenkou, že bychom mohli zkombinovat herectví a muziku, a tak jsme začali zkoumat různé způsoby, jak prezentovat myšlenky prostřednictvím performativního umění. Dali jsme dohromady několik drobných performancí propojujících tanec, divadlo a výtvarné umění, zkombinovali je, a tak jsme vytvořili v roce 2005 naši první větší projekt. Od té doby jsme společně vymysleli a vytvořili množství nejrůznějších produkcí a instalací. V roce 2015 byla naše performance Smash It Up nominována na cenu Amnesty International Freedom of Expression Award na Edinburgh Fringe Festivalu. Tato produkce byla přímou odezvou na to, jak se vytrácejí veřejná prostranství a umění provozované na těchto veřejných místech kvůli aktivitám soukromých developerů. Často vytváříme díla, které upozorňují na to, jak jsme řízeni a kontrolováni shora.

Jste výrazně angažovaní tvůrci. Čeho chcete svými performancemi dosáhnout?

Jsme nezávislá skupina. Naším hlavním cílem je nastartovat diskusi a dialog s lidmi různých společenských skupin a vrstev, případně s institucemi. Pokud jde o přístup k umění, divadlu a performanci, jsme samouci. Divadlo nám nabízí příležitost setkávat se a sdílet různé zkušenosti.

Většinou – jak je možné vidět ve video záznamech na youtube – pracujete ve vašich performancích s nadsázkou a groteskou s řadou pantomimických či klaunských prvků. Ale v produkci F.E.A.R., se kterou přijíždíte do Prahy, účinkujete sám. Proč?

Nejprve bych chtěl podotknout, že naše projekty nemají nic společného s pantomimou. Pouze zkoušíme a zkoumáme různé žánrové formy divadla. Každá performance je úplně jiná než byla předchozí,. Pokoušíme se překvapovat sami sebe a své publikum tím, co vytváříme před jejich očima.

Pokud jde o F.E.A.R. (S.T.R.A.CH.), začalo to tím, že jsem si dal nějaký čas na to, abych prozkoumal, kdo vlastně jsem jako umělec. Sám sebe jsem vystavoval různým situacím, včetně toho, že jsem podstoupil terapii, pracoval v uprchlickém táboře, zkoumal různé rituály. Více jsem se věnoval hereckému tréninku podle Augusta Boala a pracoval jsem s různými divadelními skupinami. Vedl jsem workshopy a hovořil s mnoha lidmi, s nimiž jsme sdíleli společné příběhy, zážitky a zkušenosti. Byl jsem dojatý příběhy ze skutečného života a chvíli jsem s nimi pracoval ve své vlastní skupině, abych využil divadelních prostředků jako rámce pro jejich sdílení. Když jsme si o tom povídali s Agnieszkou, povzbuzovala mě, abych se pokusil s touto prací vystoupit z kruhu své komfortní zóny. Performance F.E.A.R. v podstatě vychází z průměrného, mírně náboženského základu v podstatě každého člověka a zároveň z pocitu důležitosti různých očekávání, která jsou zahrnuta do vzdělávacího procesu a modelu úspěšného života, což mnohdy způsobuje velké vnitřní boje doprovázené pocitem strachu. Došlo mi, že spousta lidí cítí tyto situace podobně. Každý se s nimi vyrovnává různým způsobem. Pocit strachu nás silně ovlivňuje. Ovlivňuje náš úsudek, naše reakce na politické události, ovlivňuje naše osobní postoje a jednání. Proto jsem pocítil, že je důležité, abych stanul před diváky a čestným a přímočarým způsobem se jim svěřil se svými obavami a strachy. Pocítil jsem, že je čas pokusit se vyřešit některé z konfliktů, které v sobě mám. Jejich kořeny byly sice ve mně, ale bylo jasné, že se nejedná jen o mou osobní věc. Je to něco mnohem univerzálnějšího.

Jak jste se dali dohromady s polskou režisérkou Agnieszkou Blonskou, která F.E.A.R. režírovala?

Znal jsem se s ní z doby jejího pobytu v Cardiffu. Existuje tam malá alternativní umělecká scéna, a když tady žila a pracovala, stali jsme se přáteli a sledovali navzájem svou práci. Když odjela, na chvíli jsme spolu ztratili kontakt. V roce 2015 jsem viděl její představení Once Upon A Time a poznal jsem, že ji zajímá – podobně jako mě – sdílení příběhů. A tak jsem s ní pár dní zůstal a ona mě přesvědčovala, abych vytvořil sólové představení. To se stalo ještě dávno předtím, než jsme došli ke konkrétnímu tématu, k tomu, že bude o strachu. Chtěl jsem původně dělat ansámblovou produkci a ona se mě ptala, jaký k tomu mám důvod. A navrhla mi, abych přemýšlel o možnosti prezentovat na jevišti své vlastní příběhy. Vzal jsem to jako výzvu a navíc… Vždycky jsem respektoval její osobnost, vhled a názor.

 

Můžete říci pár slov o této performanci?

Je to upřímné autobiografické představení jednoho muže, který ukazuje svou zranitelnost a zázemí, z kterého jeho osobnost vzešla. Ptá se diváků, jestli svět nebo společnost vůbec někdy chtěla, abychom se cítili bezpečně. Otázky adresuje přímo těm, kdo jsou na představení. Takže jsou v produkci pochopitelně i jisté interaktivní prvky, když sedím těsně u diváků a hovořím s nimi tváří v tvář. Někdy jsou tyto části představení improvizované, jindy se řídím nazkoušenými postupy. Hlavním tématem je zesílená verze strachů člověka, který si právě uvědomil jejich existenci. V recenzi v The Scotsman Newspaper o tom napsali, že je to dobře vyladěná symfonie beznaděje. Tato kompoziční charakteristika se mi líbí.

V představení využíváte interaktivitu s diváky. Je to obvyklé i u vašich dalších prací?

V našich produkcích je prvek interaktivity zastoupen vždycky. Považujeme za základ všech svých show nějakým způsobem aktivizovat publikum, nenechat je jen pasivně sledovat představení z pohodlného komfortu sedadel ponořených do anonymní tmy. Zajímá nás síla propojení herce a diváka. Chceme dosáhnout, aby divák něco pocítil. Ale v performanci F.E.A.R. interaktivity zas tak moc není. I tak se budou diváci od počátku cítit jako součást představení. Budou do něj vtaženi.

///

F.E.A.R.

is an autobiographical tour of constructed fear. The show examines the pressure society, religion, media and family place onto young shoulders. In this life story, that encapsulates early childhood memories and public information films, a clear and ever more fevered narrative unearths the fears of a middle aged man plagued with the news of Islamic State attacks, the revelations of Edward Snowden, the rise of UKIP and of a growing concern of physical decay. Described as ‚a powerful blast of theatre‘ (F.E.A.R.) allows the audience to witness the vulnerability of a solo male performer in full confessional mode.

(FEAR) is an eloquent blend of absurdist images, childhood memories and confessional theatre told with innate honesty – The Stage

 

Mr and Mrs Clark follow up their acclaimed production Smash It Up. Smash It Up was short listed for the Amnesty Freedom of Expression award and the company were praised for making a creative and timely stand against the destruction of public art and space. (F.E.A.R.) is once again a timely piece of theatre that aims to analyse and discuss the constant fear we live with and it’s political ramifications. The timeliness of the work is further highlighted by the IS attacks in the UK and Europe, the waves of people seeking asylum, the US Presidential elections and the new South American super bug.

Additionally Mr and Mrs Clark are offering supporting education opportunities to discuss the process of making the show and to inspire creative expression through workshops. Gareth Clark will run a discussion about the making of the show and how he revisits scenes from his own life to attempt to understand their impact. Gareth and Marega will run devising workshops to share their creative practice.

The company aims are simple: to communicate with people, to open doors, to start debate and dialogue. Sometimes it feels as if conversation is all we have.

F.E.A.R. – Written and Performed by Gareth Clark, Directed by Agniezska Blonska, Choreography Marega Palser, Video Andrew James Rock.

• Autor: Jana Soprová
• Publikováno: 19. března 2018

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Gareth Clark: Divadlo je sdílená zkušenost

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ