Divadelní noviny > Blogy Burza Kontext
GeoBlog Ladislava Vencálka (No. 11)
Udělal jsem si radost. Napsal jsem povídání o hrdinech mého mládí. Kteří to byli? Rychlé šípy, samozřejmě, a taky drsní, kovbojové z rodokapsů, tvrďáci se smyslem pro spravedlnost. A Ferda Mravenec a Brouk Pytlík. Tak o těch, protože Moravské zemské muzeum jim udělalo výstavu. A vznikla o nich knížka. A protože Ondřej Sekora patří k autorům, jejichž života běh je pro dvacáté století charakteristický. Z oficiálního výsluní do zapomění…
…
Ondřej Sekora včera a dnes
/Nad výstavou a knížkou/
Ondřej Sekora. Foto: archiv redakce.
V Moravském zemském muzeu v Brně (v Ditrichštejnském paláci) na Zelném trhu probíhá až do 30. června tohoto roku výstava nazvaná Ondřej Sekora: Mravenčí a jiné práce. Výstava je to více než půlroční a ředitelství nepochybně vědělo, co činí.
Muzejní vrata se netrhnou, přicházejí prarodiče s vnoučaty, dumám proč, nejspíš připomenout si svižného a činorodého Ferdu, vzpomínáte, Ferda Mravenec, práce všeho druhu, či všeuměla Brouka Pytlíka, který se vylíhl v dřevěném zábradlí v kině a tak všechno viděl a všechno znal a všem radil a do všeho se hrnul, nebo svéhlavou Berušku, no můžeme dumat, zda ti dva šikulové jsou znamenitou zkratkou české národní povahy a přístupu k životu, a Beruška prvním sexysymbolem pro dítka školou povinná… no, já sám – když jsem se o výstavě dozvěděl, tak mi vytanulo na mysli: AmÁlkA pApAlA pApÁníčko, pokApAla kAnApíčko a ElEn sE vEsElE vEzE s jElEnEm přEs zElEnÉ mEzE… nebo tak nějak, ačkoli nevím, zda v té říkánce byly ty zelené meze, možná tehdy ještě ano. Ferdův slabikář byl po řadu let v mnoha rodinách neoficiální učebnicí českého jazyka… A na výstavě je rušno stále, v dopoledních hodinách přicházejí školy, paní učitelky mají asi Ferdu Mravence a Brouka Pytlíka v osnovách. Ale rád bych se jich optal, jak dnešní školáci na Ferdu Mravence a další hrdiny dětských knížek Ondřeje Sekory reagují. Třeba si to pak tvůrci výstavy zjistí. Zatím, jak jsem se díval, tak děti pobíhají od exponátu k exponátu, od obrázku k obrázku, sbírají razítka a kreslí postavičky ze Sekorových knížek, honem honem, a pak rychle pryč, do města… Těžko říct, co jim z dávného hrdiny zbude. Nepochybně mnohem méně, nežli nám, prvorepublikovým ev. protektorátním dětem. Vždyť knížky Ferda Mravenec, Ferda Mravenec v cizích službách, Ferda v mraveništi, Ferdův slabikář, Trampoty brouka Pytlíka nebo Malířské kousky brouka Pytlíka vznikly v letech 1936 až 1940 a byly jedny z nemnoha českých titulů vydávaných opakovaně i za války.
Z výstavy. Foto: autor textu.
Výstava samozřejmě není jen o Ferdovi a Pytlíkovi. Návštěvník se dozví, že Onřej Sekora pochází z učitelské rodiny, že se narodil v Brně-Králově Poli v roce 1899, měl pět sourozenců, maturoval ve Vyškově, měl jít do války, ale ta naštěstí záhy skončila, nedostudoval právnickou fakultu, ale bral kurzy na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze, že první kresba mu vyšla v Lidových novinách, kam pak v roce 1921 nastoupil jako sportovní redaktor a kreslíř. A že v letech 1923 a 1927 ho šéfredaktor Arnošt Heinnrich vyslal z Brna na dvouleté pobyty do Paříže jako zahraničního dopisovatele, a že tam Sekora chodil po galeriích a na ragby, a že přeložil pravidla této hry a že ji uvedl na domácí scénu, a že měl v Lidovkách, které koncem dvacátých let přesídlily do Prahy na starosti dětský koutek, kde vznikla řada dalších figurek a příběhů, kterým se dnes říká komiksové, a že o přízeň diváků soutěžil se Spejblem a Hurvínkem, a že ve třicátých letech stál u zrodu rozhlasového vysílání pro děti, a že jeho styl a příběhy jedni napodobovali a druhým byly inspirací – tady si dovolím připomenout aspoň Hermínu Týrlovou, která v roce 1943 vytvořila ve zlínských ateliérech svůj první loutkový film Ferda Mravenec a Evžena Zámečníka (1936 – 2018) hudebního skladatele, pedagoga, dirigenta, několikaletého ředitele brněnské konzervatoře a jeho dvě dětské opery: Ferda Mravenec a Brouk Pytlík. Ferda Mravenec dosáhl v Janáčkově divadle osmdesáti repríz a získal řadu ocenění… A děti se taky dozvědí, že Ondřej Sekora měl od dětství rád brouky a nutil sourozence, aby mu je přinášeli a on je napichoval na špendlíky a študoval je jako výtvarné objekty – a proto jsou jeho kresby z hmyzí říše jako živé, a k rozpoznání, a přitom stylizované.
Z přípravného období na pražské UMPRUM. Foto autor textu.
A taky se děti na výstavě mohou dozvědět, že Sekorova druhá manželka byla židovka a kvůli tomu dostal v roce 1941 výpověď z Lidových, a že na konci války byl poslán do Polska, do pracovního tábora. A že po návratu vstoupil do Komunistické strany a stal se redaktorem tehdejších odborářských novin Práce a byl prvním šéfredaktorem Dikobrazu, pak redaktorem Státního nakladatelství dětské knihy, odkud odešel na volnou nohu…a na té noze psal a kreslil – a z těch dob mám vzpomínku – nějak mne zklamalo, když jsem tehdy v kterýchsi novinách spatřil Ferdu, jak bojuje s americkými imperialisty a sbírá s dětmi mandelinku bramborovou. No, výstava pojímá tento úsek Sekorova života decentně, píše se tu jen, že v padesátých letech se Ondřej Sekora zapojil do kampaně proti škůdcům a za záchranu čmeláků.
Naštěstí, současně s výstavou vyšla taky stejnojmenná knížka. Moravské zemské muzeum ji vydalo v roce 2019, ale představilo, resp. pokřtilo ji až 13. února tohoto roku v pavilonu Anthropos (současně s knížkou Okouzlení Afrikou, kterou připravilo k výstavě téhož jména.) A tak v knížce Ondřej Sekora – Mravenčí a jiné práce si za více než tisíc korun můžete přečíst zatím nejdůkladnější popis a rozbor autorova života a jeho tvorby. Pod vedením architekta Tomáše Prokůpka na ní několik let pracovalo dvanáct autorů. Opatřena je rejstříkem, i soupisem knižní tvorby a padesáti stránkami obrázků a kreseb. Je zajímavé, že v knížce nenajdeme souvislý soupis kritických studií nebo rozborů Sekorovy tvorby. Oni totiž kritici a uměnovědci jaksi nevěděli, kdo se má kritizování ujmout, zda ti literární, výtvarní, nebo divadelní, a zda to vůbec je nějaké umění. Autoři ale nezapomněli na onen sporný závěr Sekorovy životní dráhy. Sekora vstoupil do strany hned v pětačtyřicátém, podle jeho slov mu jenom komunisté připadali jako vlastenci a prospěšní nové republice. A proto horlivě schůzoval, a ve školách, ba i školkách hovořil o lásce k Sovětskému svazu a jeho představitelům. A bojoval proti mandelince. Kupodivu, v rodinném kruhu se moc pochopení nedočkal. Jeho žena Ludmila Sekorová píše kamarádce: Někdy mezi námi jsou kvůli té zatracené politice takové rozpory, že až je mi úzko…Ale řekni sama, mohu-li k tomu mlčet, když Ondřej používá svého umění k protiamerickým plakátům, kdy pro malé děti nakreslí obrázky s mandelinkou…Musela jsem mu to říci. K čemu to, děti to stejně nepochopí a takhle si zadat. Já si někdy vzpomenu na takového malého pětiletého skrčka za války. Postavil se proti mně a německy řekl Židovka a není ještě zatčená. Tehdá jsem s hrůzou viděla co dělají s dětmi a jak strašně to na mne působilo…A teď se mám na něco podobného dívat v naší zemi…
Ondřej Sekora se veřejného působení vzdal v roce 1964, po záchvatu mrtvice, po níž zůstal ochrnut. Autoři knížky uvádějí, že není známo, jak se stavěl k tehdejší pozvolné k obrodě společenského a kulturního života. Odešel téměř zapomenut v roce 1967. Na pohřeb prý mu přišlo jen pětatřicet lidí.
Spisovatel, kreslíř, novinář, sportovní nadšenec Ondřej Sekora patří k autorům, kteří pozitivně ovlivnili několik generací. Nám i našim dětem a vnukům zanechal následováníhodné hrdiny, ale taky stále živou otázku: Je možno tvorbu (literární, novinářskou, atp.) oddělit od životních a politických postojů?
///
O výstavě Ondřej Sekora: Mravenčí a jiné práce více na i-DN:
Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 528)
…
Komentáře k článku: GeoBlog Ladislava Vencálka (No. 11)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
