Divadelní noviny > Blogy

GeoBlog Ladislava Vencálka (No. 19)

Odešla paní Erika Bezdíčková…

Jedna z posledních pamětnic holokaustu, novinářka, tlumočnice. Dáma české kultury…

Narodila se do židovské rodiny v roce 1931 v Žilině jako Erika Kellermannová. Prožila šťastné dětství – až do svých třinácti let… V roce 1944 byla její rodina předposledním válečným transportem odvlečena do Osvětimi. Její rodiče a téměř všichni příbuzní zde zahynuli.  V dubnu roku 1945 utekla z pochodu smrti. Poté dva roky bloudila rozvrácenou Evropou a hledala někoho z rodiny. Nalezla jen nevlastní sestru v Rumunsku…a ta ji nepřivítala vlídně…Český zahraniční  důstojník, doprovázející zásilky UNRY ji provezl zpět, do Prahy. V roce 1948 měla odjet s transportem dětí postižených holokaustem do Anglie, do náhradí rodiny…Přišel únorový převrat. Dveře repatriační kanceláře našla zavřeny…Ale stal se zázrak, první a na dlouhou dobu poslední. Erika našla práci – protože uměla slovensky, německy a maďarsky i trochu jidiš, nechali ji v rádiu číst vzkazy lidí, kteří se po celé Evropě hledali…v rádiu se setkala s Otou Pavlem, Zdeňkem Jirotkou, Arnoštem Lustigem, Zdeňkem Mahlerem…Byli na ni hodní – byla to její škola… A v šestnácti se vdala za svazáckého funkcionáře a měla s ním dítě. Na počátku padesátých let se s ní ten svazák rozvedl, Eričin židovský původ byl překážkou v kariéře…A vzal jí syna. S ním se sešla až po několika desítkách let…

Ne, nebudu povídat dál…téměř všechno lze už dohledat v médiích, i v její knize Moje dlouhé mlčení…A přece je tu něco víc…Dopisy a vzkazy dětí, z nichž měla radost snad větší, než z oficiálních poct…:

Ještě než jsem paní Eriku poprvé viděla a slyšela, téma holokaust a koncentrační tábory bylo pro mne vždy bolestné… ale jakmile paní Erika poprve vkročila do naší třídy, nahrnuly se mi slzy do očí… Pocity které jsem měla, když z jejích úst vycházela tak bolestivá slova ve mně zůstanou napořád… Děkuji naší skvělé učitelce, že nám dala možnost setkat se s paní Erikou Bezdíčkovou tváři v tvář… (Magdalena)

Beseda byla strašně zajímavá, dojemná a zároveň plná energie. Erika byla velice hodná, sympatická a hrozně silná. Vím, že toho takhle ve stáří už musí být hrozně moc, ale oceňuju jak celou dobu stála a nechtěla se posadit. Vyprávěla velice napínavě, pomalu a souvisle, což musí být hrozně těžké… Opravdu ji obdivuju… uvědomila jsem si, že bych si opravdu měla vážit toho co mám. Neměla bych si zbytečně stěžovat a měla bych se usmívat… Paní Erika bude asi jediná a výjimečná v mém životě... (Natálie).

Můj názor: ono je to hrůza co se stalo, ale možná je to pro naši generaci v určitém rozměru dobře, protože kdyby k žádné válce nedošlo, tak bych možná ani nepsal to co právě píšu, protože by se moji předci nemuseli seznámit, tím pádem by se nenarodila moje prababička, to bych neexistoval, nebo byl někdo jiný. Přijít o rodiče ve 13 letech jen kvůli rasistickému „člověku“, který to nemá v hlavě v pořádku je nespravedlivé, ale všechno má svůj význam i ty špatné věci. Asi bych měl napsáno něco jiného, kdybych to také prožil. Můj praděda byl také v koncentráku a říkal, že kdyby nebyl v koncentráku, tak by nepotkal prababičku a já bych se nikdy nenarodil. Všechno špatné je k něčemu dobré.

Vážená paní Bezdíčková, děkujeme za přednášku dne 10. 4. 2019… Bylo to hrozně smutné, ale zároveň jste to nádherně řekla… u Vašeho dokumenu se mi slzy nahrnuly do očí… Nemohu pochopit, že se z toho lidé pořád nepoučili… Když jsme z vaší přednášky odešli, tak jsme si ještě hodinu povídali a nemohli jsme pochopit, že se to všechno stalo. Když jste říkala jak Vás s maminkou od sebe odtrhli tak jsem začala skoro plakat. NEBERTE SI TO NA SRDCE, vy za to nemůžete! Vážně. Když jste se do Osvětimi vrátila (v tom dokumentu) a povídala si s maminkou, chtěla jsem vás obejmout... (Lucie)

Paní Bezdíčková… Vaše přednáška byla velice poučná a smutná… celkem dost jste mne vystrašila když   jste nám řekla, že Dr. Smrt na Vás dělal nějaké pokusy. Doma jsem se na něco díval, co dělal, dělalo se mi z toho špatně. Měla jste pravdu, že lidé se nemění a nepoučí se. Podle mně není rozdíl mezi židy, budhisty atd., jsou to všichni lidé jako já a vy, akorát vyznávají jiného boha. Mají jinou kulturu, ale jsou to pořád lidé…(Filip)

Vážená paní Bezdíčková… moje maminka se mně včera ptala jak se mi přednáška líbila. Já kývla a začala plakat. Mamince jsem to celé povyprávěla. Pak jsme plakaly dvě… (Anna)

No, nebudu pokračovat. Jsou to úryvky z dopisů sedmáků a osmáků z Velkých Karlovic i z Brna a z jednoho brněnského gymnázia, které v roce 2019 paní učitelky a páni učitelé shromáždili a poslali paní Erice Bezdíčkové.  Ale řekl bych, že je to skoro jedno odkud, škol a poslucháren a sálů navštívila paní Erika bezpočet a nejen u nás, ale i v Rakousku a Německu. Zvali ji, někdy samu, jindy s její přítelkyní Pavlou Váňovou, obě uměly dokonale německy, obě se živily tlumočením a překládáním, obě moc pěkně vyprávěly a byly mocny i slova psaného. (Rád tu připomínám Pavlu Váňovou, autorku knížky nazvané Identita génia, ve které  detektivním způsobem pátrá po osobě, která se od dávna nazývá William Shakespeare…) Pavla Váňová odešla na počátku tohoto roku a Erika Bezdíčková to nesla těžce.

S paní Bezdíčkovou se dnes loučím za sebe a kolegy… Doprovodili jsme ji 22. září tohoto roku na brněnském židovském hřbitově. Měla kratince před devadesátinami. Její odchod zaznamenaly deníky, rozhlas i televize; české i slovenské. Jsem rád. Přiznávám, že jsem se několik desetiletí setkával s paní Erikou jako kolega – nejprve v prostorách brněnských veletrhů, kde byla vedoucím zahraničního tiskového odboru a poté, co v časech normalizačních odešla do slovenských Technických novin jako její přispěvatel, a poté jako s členkou syndikátu jihomoravských novinářů – a přiznávám, po celou tu dobu jsem o ní nejen já, ale i ostatní kolegové, věděl jen málo. Jen, že má na předloktí vytetované číslo. A že po návratu z Osvětimi měla několik manželů. Ale Osvětim – to bylo dlouhá léta tabu. Pro ni, i pro nás, její kolegy. Nevyptávali jsme se…jakýsi ostych snad…Nehovořila o té době ani se svými dětmi. Proč? Nejenom, že byla léta, kdy o to nebyl zájem, říká, ale já jsem prostě nemohla. Ten blok má mnoho těch, co se vratili z koncenračních táborů… Až se pak setkala se Simonem Wiesenthalem, lovcem nacistů… Zeptal se jí, proč mlčí. Proč nemluví, když šest milionů Židů už nemůže. A tak začaly návštěvy škol a sálů a vznikla kniha Moje dlouhé mlčení. No, ale jednoduché to nebylo. Bylo to tak, že jsme se jednou s Erikou setkali v kavárně a opět jsme si povídali, to už uvažovala, že by měla něco sepsat… dumali jsme kam, do kterých novin, nebo snad do rádia… a kdo by to vydal třeba jako knížku… A tu se v té kavárně na nároží České objevila ambiciózní a pilná redaktorka brněnské Mladé fronty Jana Soukupová. Seznámil jsem je a Jana Soukupová už Eriku nepustila ze svých tenat. Hned druhý den… no, tak řekněme za pár dnů se v MfDnes objevil dlouhý rozhovor, kterého si všiml pan redaktor z Karmelitánského nakladatelství, a pak už společně Eriku udolali a v roce 2010 vyšla knížka Moje dlouhé mlčení. A v roce 2011 redaktorka brněnského rozhlasu Olga Jeřábková natočila v brněnském studiu pětidílné vzpomínání Eriky Bezdíčkové, které si  můžete poslechnout zde:  https://vltava.rozhlas.cz/osudy-5057835. Potom se objevili filmaři a natáčeli dokumenty (Olga Sommerová a mnozí další), přidali se i ti, co udělují  vyznamenání…

Ale já vzpomínám na desítky a stovky setkání s dětmi a studenty v českých zemích, v Rakousku a v Německu, kterým vyprávěla…a  připomenu i co o těch mladých říkala a co ji překvapilo:  že děti a mladí lidé v Německu toho o holokaustu a druhé světové válce vědí opravdu hodně. Mnohem víc než naše děti… Nu, i proto paní Bezdíčková s dětmi hovořila až do svého vysokého věku… A ony jí psaly. A obdivovaly ji… Vím to. Mám desítky těch psaníček a dopisů. Erika mi je svěřila…

• Autor: Ladislav Vencálek
• Publikováno: 10. října 2020

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: GeoBlog Ladislava Vencálka (No. 19)

1. Karel Žítek

   

   Smutné, ale krásné.

   12.10.2020 (18.09), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

2. Karel Sedláček

   

   Díky Láďo,
   napsals to přesně, za nás za všechny. Erika byla vynikající žena.

   12.10.2020 (18.40), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

3. Dagmar Přidalová

   

   Milý pane Vencálku,
   potěšila mě i rozesmutnila fotografie Eriky s mým manželem, ona ho milovala a já také ji.
   Děkuji pěkně a zůstávám s pozdravem
   dp

   14.10.2020 (12.42), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

4. Jaroslav Štěpaník

   

   Není snadné psát o někom,
   kdo byl přiblížen řadou rozhovorů, televizními dokumenty, rozhlasovými pořady i vlastní životopisnou, krásně napsanou knihou. Napsal jsi moc hezky!
   Znal jsem Eriku mnohem kratší čas než Ty, byli jsme si však též blízcí. Jedna z dohodnutých vzájemných návštěv u Bezdíčků se měla konat v čas, kdy to již nešlo… Odešla příliš rychle, pro mě nečekaně. Snad jen Pavel přesně věděl, jak vážné to s ní je. Návštěvy a přátelská setkání měla tolik ráda, byly jí významnou životní potřebou, až nehleděla na vlastní zdravotní potíže a únavu. Manžel Pavel ji musel v tom usměrňovat, až střežit. Přepínala své síly, prožila však mimořádně plný život. To platí pro její, myslím, nejzáslužnějším: besedy pro mladé a způsob, jakým uměla oslovit. Jak jsi připomněl ohlasy. Také jsem je měl k pročtení, hovoří za vše. Po jejím odchodu z tohoto světa jsem něco o Erice i napsal, nechal jsem „v PC šuplíku“.

   01.11.2020 (8.38), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ