GeoBlog Ladislava Vencálka (No. 2)
V Brně se vždycky za něčím teskní…?
Tak jsme tady všichni, konstatoval Milan Uhde. A skutečně, vstupní hala brněnského Domu umění byla toho dne (ve čtvrtek 7. února 2019) naplněna až po okraj hlavami a hlavičkami povětšinou šedavými – snad zde vskutku byli všichni, kterým kdysi učaroval Pan Kaplan, který má stále třídu rád a Příběhy dlouhého nosu, jež Divadlo (Husa) na provázku hrálo od roku 1982 celých patnáct let. Obé – knížku Leo Rostena i básničky Edwarda Leara – přeložil Antonín Přidal a jemu byl vzpomínkový večer nazvaný Lásky a lijavce věnován.
Antonín Přidal. Foto Dům umění
Připravilo jej brněnské nakladatelství Books & Pipes Publishing spolu s Domem umění, aby připomněli překladatele, ale taky spisovatele, dramatika, rozhlasového a časopiseckého redaktora, televizního publicistu a vysokoškolského učitele Antonína Přidala. Zemřel před dvěma lety, 7. února 2017.
Nakladatelství ten večer spojilo i s představením dvou knížek, které se jmenovaným souvisejí: s publikací Lásky a lijavce (připravila ji rozhlasová redaktorka Olga Jeřábková a jde o přepis rozhovorů, jež vedla s Antonínem Přidalem) a sbírkou s názvem Básníci čtou básníky (tu sestavil šéfredaktor výše zmíněného nakladatelství František Mikš a jsou v ní básničky, které čtou básníci – zkrátka básničky, které mají básníci rádi).
Milan Uhde zde například konstatoval, že Antonín Přidal byl jeho krevní skupina – totiž, že vlastně jen s ním si mohl v oněch nelehkých dobách otevřeně popovídat a někdy si ani povídat nemuseli… Antonín Přidal ale, na rozdíl ode mne, řekl Uhde, měl od počátku jasno – byv z dobře situované prostějovské právnické rodiny, měl zakódovány nejen historické zkušenosti rodu, ale i jistou noblesu, s níž překonával politickou realitu, na rozdíl ode mne, který jsem se tehdejší přítomností naivně prodíral…
Přidalovu tvorbu literárně-vědně zhodnotila spisovatelka Sylvie Richterová, hovořil i dramaturg a přítel Přidalův Miroslav Plešák a několik vzpomínek přidal hudební skladatel Miloš Štědroň. Pěkná byla ta, jak jednou, v čase tání, když připravovali novou revui Rok, vydali se s Antonínem Přidalem, Janem Skácelem, J. P. Křížem a dalšími za akademikem prof. Arminem Delongem, tehdejším ředitelem Ústavu přístrojové techniky ČSAV, nositelem Řádu práce a Řádu Vítězného února a mnoha dalších, který byl dobře zapsán v nejvyšších stranických kruzích, aby vydávání této revue podpořil – nu a jak šli k ústavu ulicemi Králova Pole, které tehdy nesly převážně názvy spřátelených lidově demokratických měst, jimž dominovala jedna z ústředních ulic Králova Pole, Moskevská, špitl Přidal, že si připadá jak někde v Uzbekistánu. Vysloužil si přísný pohled Skácelův a připomínku obětí, které stateční obyvatelé těchto míst přinesli při osvobozování naší vlasti. Hle, ironie dějin, řekl Štědroň, Moskevská nyní jmenuje se Skácelova.
V závěru zazněl Přidalův hlas natočený Olgou Jeřábkovou. Vzpomínal na práci při překladu básní Edwarda Leara, které do jevištní podoby nezapomenutelně převedla režisérka Eva Tálská. To představení mělo takový ohlas zřejmě proto, že pitoreskní básně – nesmysly – korespondovaly s tehdejší dobou, konstatoval Přidal.
Večer zakončil František Derfler recitací Přidalových básní. A jedna z nich, Odkud jsem, mi připomněla křest sbírky Zpovědi a odposlechy, z níž báseň pochází. Bylo to v říjnu roku 2015 a Antonín Přidal slavil osmdesátku.
Stostránkovou knížku vydalo brněnské nakladatelství Martina Reinera Druhé město. Křest se odbýval v kavárně knihkupectví Akademia v Brně a proslov měl dramaturg Miroslav Plešák (dlouholetý autorův přítel Jan Beránek-Dalecký k tomu hrál na housle). Miroslav Plešák řekl, že křtěná sbírka je zásadní dílo nejen autorovo, ale i současné české literatury. Autor se chce dobrat odpovědí na otázky dotírající s věkem a činí tak bez sentimentu, bez tzv. poetického oparu, který tak rád na divadle i v životě nahrazuje poctivě vyložené karty. A Přidal upřímný je a jeho poesie je myšlenkově bohatá, plná zvídavosti, údivu i vtipu. Po období Přidalova tvůrčího angažmá jako překladatele a dramatika jako by v jeho tvorbě nastalo zklidnění a hodnocení dosavadního života…
Sbírky si všiml literární kritik Petr Bílek a v Literárních novinách z 15. října 2015 píše, že slova v básních drhnou, padají na zem a publikum nemá, proč žasnout. Je zarážející, dodává, jak snadno se dá sáhnout po poetickém haraburdí sudiček a andělů. V podobných případech bývá zvykem, aby kritik neurazil, pokýval hlavou a napsal cosi o kultivovaném projevu, což tedy Petr Bílek činí, ale současně míní, že by bylo lépe, kdyby v té sbírce bylo i něco navíc…
Co s tím? Vypadalo to, že my v Brně si hrajeme na svém písečku, poplácáváme se po rameni a po očku pokukujeme, co na to pražská kavárna…
Nebo je to jinak? Čtenáři, rozhodni…
Antonín Přidal – 80. Foto Ladislav Vencálek
///
Antonín Přidal: Odkud jsem (2015)
V Brně se vždycky teskní za něčím
jak v nemocnici, kde se neusíná,
jen klímá, jenom čeká, co zas bože bude
či vlastně bylo, že už to zas není.
A kdy mě pustí, kdy mě pustí domů,
chce člověk vědět.
Kam domů?
Tam. Odkud jsem.
Jste přece odtud, z Brna, říká lékař.
Proč byste nebyl? Ještě zůstaňte.
Na pár dní aspoň, na pár dní mě pusťte
z vysokých stěn, z těžkého místa,
kde není řeka, široká a silná,
která by běžela odněkud někam…
Jen věže, co stojí,
jak topory stojí,
a pomalu rostou
z kamene mezi mračna.
Na pár dní aspoň, na pár dní mě pusťte
po řece Moravě na kraj Dunaje,
co končí mořem. Na jeden půlden.
Jeden večer.
Už jen pár let, kývá lékař.
Už jen pár let musíte zůstat,
ani den déle.
Pak všechno přejde. Já to vím.
A věřte, že nakonec… rád si vzpomenete.
V Brně se vždycky teskní za něčím.
///
Více o události a Antonínu Přidalovi na webu Domu umění.
Komentáře k článku: GeoBlog Ladislava Vencálka (No. 2)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
Jura Grygar
Ahoj Láďo,
napsal jsi to moc dobře a poučeně. Sám jsem donedávna nevěděl, ze nejenom náš vrstevník M. Uhde, ale i Jan Skácel začínal svou dráhu u komančů, a prý byl opravdu zanícený. Ještě že ho to přešlo… Antonína Přidala jsem si ovšem vážil pořád; ta jeho noblesa a laskavost byla nápadná a jedinečná. Když zemřel, tak ČT reprízovala naši debatu Z očí do očí, odvysílanou v premiéře v r. 1995. Takto je to uvedeno v archivu: „Hostem Antonína Přidala byl astrolog Jiří Grygar, záznam jejich rozhovoru pochází z roku 1995.“
Ach jo…
Jura
12.02.2019 (0.29), , Trvalý odkaz komentáře,
Ladislav Vencálek
Milý Jiří,
s velkou radostí jsem si poslechl rozhovor Antonína Přidala s tebou, oznámený na ČT2 jako rozhovor s astrologem, i když, pravda, o hvězdičkách nebeských ani o osudech těch z šoubyznysu jsem se moc nedozvěděl, ale poučené, korektní a k věci mířící otázky a precizní odpovědi mohou být dodnes školou pro televizní tazatele i pro zpovídané. Je dobře, že jej televize při příležitosti dvouletí Přidalova odchodu vyštrachala z archívu. Pohled do dřevních časů, kdy se tvořila podoba českého televizního vysílání, resp. televize jako nezávislé instituce tzv. veřejné služby, je dodnes poučný a zajímavý, i když si nedělám iluzi, že všichni víme, jaký je rozdíl mezi Radou České televize a Radou pro rozhlasové a televizní vysílání a Radou Českého rozhlasu. No, kdo by se to chtěl dozvědět, nechť si pustí http://www.ceskatelevize.cz/porady/1098195425-z-oci-do-oci/39545112885/.
Dík za odkaz a přeju hodně bicyklových kilometrů a světelných let…
L.V.
13.02.2019 (9.11), , Trvalý odkaz komentáře,