Divadelní noviny > Blogy Kontext
GeoBlog Ladislava Vencálka (No. 26)
Hladím tvůj malý něžný prs
a cítím skoro strach
Jako bych svíral světla trs
jenž rozpadne se v prach
stisknu-li trochu pevněji
Pak rozplynou se vůně
a ztratím všechnu naději
Alexander Ženíšek
Matematika nepotřebuje filosofii
Prof. RNDr. Alexander Ženíšek, DrSc., emeritní člen Učené společnosti České republiky a emeritní profesor Vysokého učení technického v Brně, odešel 30. prosince roku 2020 v nedožitých osmdesáti pěti letech.
V oficiálním oznámení Ústavu matematiky Fakulty strojního inženýrství Vysokého učení technického (VUT) se píše, že byl významnou osobností brněnské matematické školy a vůdčí osobností brněnské školy metody konečných prvků, jejíž užitečnost pro praxi zajistila všem zakládajícím členům této školy světovou proslulost. A dodává se tam, že prof. Ženíšek byl mužem neobyčejného rozhledu, vyhlášeným hráčem bridže, a že psal básně. A já dodávám, že jeho klavírní repertoár sahal od klasiky po jazz a znalost světové i domácí literatury (včetně divadelní) byla obdivuhodná… Byl absolventem brněnské Přírodovědecké fakulty Univerzity Jana Evangelisty Purkyně, jak se po jistý čas nazývala univerzita Masarykova.
///
Alexander, jemuž jsme říkali Sáša, mě zaujal v II.b Jednotné střední školy v Merhautově ulici v Brně-Černých Polích (dnes by to byla osmá třída). Jednotná střední škola – to byl produkt školské reformy v roce 1948. Vznikl sloučením škol měšťanských a všech typů gymnázií, my šestatřicátníci jsme byli poslední, kteří ještě zažili primu klasických nebo reálných gymnázií.
Ženíškovi. Foto: autor textu.
Nuže v té druhé b jsme měli na češtinu pana učitele Křípala a ten nám jednou položil otázku: Co je to poesie? Nikdo nic, tu vstal Alexander Ženíšek a mohutným hlasem pronesl, že poesie je, když se setkají šicí stroj a deštník na pitevním stole. Pan učitel Křípal na chvilku oněměl a Alexander dodal, že tak tvoří poesii surrealisté a největší z nich, Paul Éluard… Pan učitel sečtělého žáka pochválil a myslím, že v tu chvíli se na Sášu obdivně podíval i jeho soused v lavici, Jiří Grygar.
Jednotná střední škola byla vytvořena proto, aby se děti z buržoasních kruhů setkaly s opravdovým životem, který žijí dětí proletářů. Na Merhautce to v podstatě znamenalo, že se tu sešly děti z úřednických a lépe situovaných rodin z Černých Polí s dětmi dnešního brněnského Bronxu – z Cejlu, Francouzské… Kdo se nakonec převychoval, nevím. V té době jsme měli ještě i náboženství a naším učitelem byl páter Dominik Pecka, filosof, spisovatel, oblíbený pedagog. Setkali jsme se s ním potom i na husovickém gymnáziu. Náboženství bylo samozřejmě nepovinné, ale pátera Dominika Pecku jsme respektovali, otevíral nám jiné světy. Zavřeli ho za nevhodné působení na mládež v roce 1954, krátce po naší maturitě. Ve Valdicích a na Mírově strávil téměř čtyři roky… (V roce 1996 ho prezident Václav Havel vyznamenal Řádem Tomáše Garrigua Masaryka in memoriam).
Ale zpět na Merhautku. V té II. b napsal Alexander Ženíšek svou první skutečnou báseň. Aspoň tak o ní hovořil. Ve svých Memoárech popisuje, jak s ní běží po schodech vilky v Babičkově ulici a volá Ahoj mami, ahoj babi, napsal jsem báseň…:
JSEM KOMUNISTA
/Jsem Rus/jsem komunista/Jel jsem železnicí/Byla stará/rozbitá/smrdutá/ale naše/Mnoho lidí úpělo a úpí/pod vlivem světového převratu/Říjnové revoluce/ Když strom se kácí/mnoho větví přijde nazmar/A když se zpracovává/ještě více jde do odpadků/ Tak je to s naším režimem:/Deset milionů lidí sem/ deset milionů lidí tam/vždyť máme jiné/dnes je u nás socialismus/spějeme ke komunismu/Další oběti/A potom…
Maminka ho pochválila.
Sáša nám ji, spolužákům, co jsme spolu mluvili, jednou recitoval, a ve svých Memoárech dodává, že na ni pak na dlouhá léta zapomněl. Po padesáti letech mu ji připomněl Standa Kunc, jediný z nás, který tehdy v mládí byl zaujatým pionýrským vedoucím. Přešlo ho to v šedesátém osmém. Ta básnička se mu prý tehdy vryla do pěměti… tak ji Sáša našel a zařadil do své sbírky Pátá strana trojúhelníku.
Alexandr Ženíšek. Foto: autor textu.
Byla to divná doba. Básníci básnili: Soustruhy – kočky spokojené – předou si o sto šest – kampak na Frantu – toho ta jeho poslouchá jedna radost a křivka Výkon dne má křídla…a soustruh…kočka…drápne sem a drápne tam – a válečků je…jeden jako druhý…
Popravdě, nechápal jsem, jak je možné, že lidé daleko chytřejší a vzdělanější než já takto klesli… Na vlastní uši jsem v sedmačtyřicátém slyšel soudruha Gottwalda jak říká, že půjdeme k socialismu svou vlastní cestou a žádné kolchozy u nás nebudou. A uplynulo pár měsíců a rozorávaly se meze a milicionáři vyváděli dobytek ze stájí…. Jednou jsme byli v kině – týdeník, oslava 1. máje v Moskvě. Na tribuně stál soudruh Vissarionovič a pod ním defilovaly zástupy mladých dívek v krátkých bílých sukýnkách a soudruh Stalin udělal přes celé plátno gesto, známé na celém světě – obří kosočtverec – kino zařičelo smíchem. Ale pro mne, jedenáctiletého juna se soudruh Stalin stal největším sprosťákem, a básníkům, kteří ho velebili jsem neuvěřil, ať se jmenovali jakkoli…
A ve třiapadesátém, to už jsme byli gymnazisti, básník Skácel, s revolverem za pasem, v čele milicionářů z Rudého práva a Rovnosti, rozbíjel demonstraci královopolských dělníků, protestujících proti měnové reformně…
Ale Vendelín Verpán zatím zrál… Kdože je Vendelín Verpán? Tak to nám poví Ivanka Devátá. Devátí bydleli v Černých Polích na Žampachově. Standa Kunc, pionýrský vedoucí, který bydlel kousek od Devátých, naproti Grygarům, o ní hovořil jako o chytré dívence válenkovitého tvaru. Ivanka Devátá už jako pražská herečka ve své první a možná nejpopulárnější knížce Vůně posečené trávy, píše: Sáša, křtěný Alexander, příjmením v současné době obloženým tituly jak biftek zeleninou, byl převysoký mládenec přehlubokého hlasu, jehož IQ téměř pohrdavě zdolával všechna úskalí studijní látky, avšak ve styku s děvčaty ho nechával na holičkách. Tento handicap nikterak nebrzdil Sášovu aktivitu, do vyvolené oběti hučel s křečovitou vytrvalostí tak dlouho, dokud tato se neodpotácela k družkám, aby jim zjevila tolikrát už zjevené, že Sašin je blbec. Nutno podotknout, že v očích chichotavých šestnáctek se člověk stane blbcem neuvěřitelně snadno, a že takové tvrzení nemusí být v souladu se skutečností. Já si se Sášou rozuměla zejména v oblasti literatury, ježto nás spojovala tvůrčí činnost. Já psala básně, on psal básně. Na rozdíl ode mne však nepsal bezprogramově, při citové kolice, nýbrž byl, podle svého tvrzení, zakladatelem literárního směru zvaného pubertismus a své výtvory podepisoval bizarním pseudonymem Vendelín Verpán. Jelikož jsme měli část cesty ze školy společnou, prostáli jsme drahné chvíle u zídky Schreiberových zahrádek, diskutujíce o poezii, hlavně vlastní. Já hájila jednu ze svých prvních básniček o pasáčkovi, kterému jalovice pořád bziká, utekla mu do rybníka, jako poezii se sociálním motivem (pasáček si to od sedláka vypije), a zatracovala Sašinův první verš zplozený ve věku čtyř let Rytíři, rytíři, už je čtvrt na čtyři jako samoúčelný blábol. Není jasné, tvrdila jsem, zda rytíře varuje přítel, že mu ujede poslední odpolední kůň na Vlkštejn, nebo zda mu spílá v ranních hodinách stará rytířová pro pozdní příchod z krčmy. Je to zvukomalebný verš, zavěšený ve vzduchoprázdnu, a ty jím, Verpáne, jen dokazuješ, že jsi byl už ve čtyřech letech odtržen od mas. Sašin na mne hledíval zálibně a choval se dvorně, ježto se kojil nadějí, že ze mne udělá starou rytířovou. Nestalo se tak, ale Sášovy básničky se mi líbily, a líbí se mi i ta poslední, kterou mi věnoval na sjezdu abiturientů v upomínku na dávné časy…
Použitá literatura. Foto: autor textu.
Ivanka tehdy, než byla rodiči přesazena do Plzně, kde její tatínek získal místo šéfa Plzeňského symfonického orchestru, pohovořila o mnohých dalších svých, řekněme, přímo milovaných spolužácích a spolužačkách…: Naší pozornosti je hoden ještě hoch Jiří, moravsky Jura, který zajisté vrchovatě naplnil nejsmělejší sny každé matky. Tento student, vytýčiv si již v útlém věku cíl stát se astronomem, civěl buď do učebnic, nebo ke hvězdám a z dívek nevnímal sebekrásnější vlasatici. Když jsem začala v matematice plavat způsobem příliš povážlivým, požádali rodiče proslulého jinocha, aby mi do pusté hlavy něco nalil. Jura lil svědomitě, ale nějak vedle, poněvadž já vnímala, že preceptor voní příjemně po citronu a rozvažovala, že na cestě od bodu A k bodu B by bylo dosti času na koketování. Žel mravný mládenec se mi ani trošičku nedvořil, což jsem pokládala za vrchol nevychovanosti. Když se to po letech snažil napravit, odvrhla jsem ho ve prospěch muže, který násobil 388 šesti tak, že si trojmístné číslo napsal šestkrát pod sebe.
Pubertismus Vendelína Verpána…:
Pro to první milování/ve tmě při zamknutých dveřích/kdy se touha teprv čeří/a z panny se stává paní/zpívám zpěv zpěvů//Pro vagíny objem velký/pro ta lůna hluboká jak tůň/v nichž by se moh plavit třeba kůň/a jež mívaj jenom selky/zpívám zpěv zpěvů//Pro Odysseův penis drahý/který tolik světa viděl/před nikým se nezastyděl/ukázat se zcela nahý/zpívám zpěv zpěvů/ atd…Má ta parodie osmadvacet slok, patnáctiletý Alexander ji napsal v roce 1951 a proč? Prosím tě, povídá, Šalomoun napsal Píseň písní, Nezval se inspiroval Šalomounem a já Nezvalem. Naštvalo mě tehdy, že z autora nádherného Edisona, se stal prostitut vládnoucího režimu.
To už jsme byli gymnazisté, ale než se vrhneme do světa algebry a konečných prvků, vraťme se ještě na Merhautku. Tady totiž začíná Alexanderova cesta jako jednoho z nejlepších hráčů bridže v bývalém Československu a pak i na Moravě.
Merhautova 37: 16. listopadu 1941 bylo odtud nočními tramvajemi odvezeno tisíc brněnských Židů na nádraží a odtud do sběrného koncentračního tábora v Minsku. O rok později další tisíc do Terezína. Popravdě, nikdo nám žáčkům o tom nic neřekl, pamětní deska tu byla umístěna až v devadesátých letech. A tehdy, když jsme zde vysedávali v lavicích, místo kterých zde ještě nedávno byly slamníky a šatny napěchované šatstvem, posléze už zbytným, založil pan učitel Křípal šachový kroužek. Když jsme se rozkoukali, vyhrávali jsme mezi sobě rovnými kde co. Nedivme se, na první šachovnici hrával Luboš Kohoutek, který později, v emigraci, objevil Kohoutkovu kometu, (jeho brácha Ctirad, jako člen strany, směl být v osmdesátých letech ředitelem České filharmonie), na třetí šachovnic Šrámek, později romanista a proděkan a prorektor Filosofické fakulty MU, na sedmé Ženíšek, na osmé Vencálek. A Sáša organicky přešel v útlém mládí na mariáš, pak na taroky, které hrával se svými stejně vysokými bratry a nakonec na bridž. Sáša se mu věnoval s přestávkami celý život, sepsal čtyř set stránkovou knížku o teorii bridže a obohatil bridžovou literaturu přesnými rozbory partií svých i převážně pražských protivníků.
Přeskočme Sášova studia matematiky, snad jen epizodku z vojenské přípravy. Tehdejší studenti ji měli vždy jednou týdně, naše přírodovědecká fakulta jezdila na cvičák v Líšni, do zámku, který nyní opět patří Belcrediům. Na závěr bylo půlroční soustředění. V srpnu 1959 měli posluchači 4. ročníku čtyřtýdenní výuku na Libavě a Alexander se tam staral o duchovní stravu. Na závěrečném táboráku zpíval svým mohutným basem píseň Kocourkovských učitelů: Jsem Daniel, ten známý ze lví jámy, já někdy v údivu svou hlavou zavrtím nad svým úmrtím, a píseň z repertoáru Stréčka Křópala, který ji napsal na oslavu basisty Arnolda Flögla, a hlavně přednesl parodie známých básníků na téma Šla Nanynka do zelí. Ty parodie jsou skvělé, třeba: Bylo to jednou z rána po neděli, Nanynka, které přezdívaly Nelly, šla trhat zelí, bylo to zelí, nebo bolehlav? Dopita láhev a deset káv, rodí se báseň, haf, zavřená kniha, otevřený hrob, doluji verše jako zlatokop, a košíček? Ten je trop, napsal by, jak jste jistě poznali, Vítězslav Nezval. Posledním byl Majakovský: Kdo je tu pánem, kdo tady velí? Komisař rudý rozkročen v zelí, recitoval Sáša… Na škole z toho bylo dusno, Sáša byl obviněn z urážky Sovětského svazu, ale zachránil ho marxista Jaroslav Taufer. Líbily se mu Alexandrovy básničky, najmě ty o Dívce, kterou jsem chtěl kdysi potkat… a o Dívce, jejíž křehkost mne okouzlila: /Jak vůně citronových jader/tak něžná jsi a plná krás/kořím se bělosti tvých ňader/jimž hroty jemně pevní mráz/ a horkost ruky zbloudilé/Proč tvá ji neodhání?/Mé rty jsou tebou opilé/Je pozdě na pokání/, a mně se líbí třeba tato: /V poslední době vzpomínám/na jednu křehkou dívku/ráda rychle pohybovala očními víčky/a zlehka (opravdu zlehka)/se dotýkala svými dlouhými řasami mé tváře/ Říkala tomu motýlí polibek/bůh ví kde to vzala/ (Řasenka Max Factor 5001, Kč 189, Globus). Obě názorně dokumentují umělecký směr Sášou propagovaný ve zralejším věku: Postpubertismus.
Možná, že bych měl vysvětlit, proč zde jednou píšu Sáša, jindy Alexander a vůbec, proč ta jména. Alexander, Michal, Maxmilián Ženíšek má svá křestní jména zřejmě jako připomínku svého dědečka Maxe Škvora a své babičky Anežky, kteří se seznámili za svého působení v kyjevské opeře. Max byl violoncellista a Anežka hrála na harfu, vyšívala prapor legionářům, hostili též TGM při jeho návštěvě Kyjeva… Vrátili se a oba se úspěšně zařadili do brněnského uměleckého života…
Já vím, že už se nemůžete dočkat, až se dozvíte něco o speciální teorii relativity, o funkcionální analýze, teorii integrálu, o numerické analýze a metodě konečných prvků, která významně ovlivnila konstruování oblých objektů: karoserií automobilů, tvarů letadel a přehrad, o pánech profesorech Koláři, Kratochvílovi, Zlámalovi, Leitnerovi a mnoha dalších, kteří byli učiteli a souputníky Ženíškovými, o jeho matematických knihách a cestách, o přednáškách a seminářích, na kterých krom vět matematických, přednášel studentům věty vázané i volné – verše českých a moravských básníků, no, hádejte slečny, kdo napsal: /Kdybych tě viděl nahou na dně vany/s koleny v těsném semknutí/tvé tělo by se podobalo psaní/uprostřed s černou pečetí/, no to je snadné, ale co třeba toto: /Má matičko, mé potěšení/teď teprv jdu spát/ A zítra zase velké dření/již o půl páté musím vstát/… (J. Křička, sbírka Růžový sad). Studenti hádali a studentky se dožadovaly dalších seminářů…
Vím, vím, už jste nedočkaví, už se chcete dozvědět vše o poslední knize prof. Ženíška nazvané Relativita do kapsy, ve které na 112 stránkách jasně a srozumitelně vysvětluje pojmy, s nimiž se setkáváte v odborných pracích Alberta Einsteina, a které s teorií relativity úzce souvisejí, jako jsou transformace Maxwellových-Lorenzových rovnic, teorie o čtyřvektorech, chcete vědět vše o fotonové teorii světla a seznámit se s řadou dalších pojmů, jež jsou pro dnešního moderního a vzdělaného absolventa devítiletky nezbytné.
Ve svých Memoárech Alexander píše: Nedávno, tak před deseti lety, kdy jsem zvolna bilancoval, řekl jsem své ženě Hance: Moje osudová čísla jsou 6, 16 a 30. Šest let mi trvalo, než jsem našel svůj Velký matematický trik, šestnáct let než jasem dokázal komplexně svou větu o prodloužení z Vp do V, a třicet let, než jsem dokázal, že Zlámalův a můj matematický přístup, pokud je užit v praxi, dává totéž. Žena mi na to řekla: Víš, Sášo, bylo by pěkné, kdyby ses naučil žít obyčejný, normální život.
Nedávno, je to tak deset let, přišel Alexander na pravidelné setkání spolužáků z Merhautky ve vinárně Malá Eliška v Černých Polích rozrušen: Mám to, zaburácel hned u vchodu: Haiku, krásné haiku. Nejprve jsem napsal:
Matematika
je věda, která nemá
filosofii.
A teď mne v tramvaji napadlo:
Matematika
je věda, která nepotřebuje
filosofii
To je ono!
Sašo, povídá Standa Kunc, co býval pionýrským vedoucím a co ho to přešlo: Co je to haiku?
Haiku je umění zkratky. V sedmnácti slabikách (5 – 7 – 5) řekneš totéž, co jiný románem… Dnes je to móda, Japonci je sepisují už od 17. století. Napsali jich tisíce. U nás ty nejhezčí píše Jiří Dědeček… Haiku je i to všeobecně známé:
Velmi starý vtip
Na mostě stáli tři
On, Ona a jemu
Ten vtip chce změnu
Na zápraží
stáli tři
Ona,
On, jemu
Střed Vesmíru. Foto: autor textu.
Naposledy jsem se sešel se Sášou (pěkný řeči lam) u příležitosti osazení pomníku v místě, kde se nachází střed Vesmíru. Je to v Brně, na nároží Trávníků a Demlovy. Že tady, rozhodli již před sedmdesáti lety gymnazisté Alexander Ženíšek a Jiří Grygar, kteří zde, po cestě ze školy, vystáli důlek, řešivše problémy Vesmíru, světa i své. 13. srpna 2019 tu, péčí pana starosty městské části Brno-sever Martina Malečka, brněnské hvězdárny, dávných spolužáků a šíré veřejnosti byl umístěn žulový blok s nápisem Střed Vesmíru je všude… tento je oblíben doktorem Jiřím Grygarem a profesorem Alexanderem Ženíškem. Alexander, už vsedě, zde pronesl krátké zdůvodnění věty Střed Vesmíru je všude…Vzácným hostem Jiřího Grygara byl prof. Martin Černohorský, nestor moravských fyziků, učitel Grygarův i Ženíškův na Masarykově universitě. Letos se dožívá 95 let.
Komentáře k článku: GeoBlog Ladislava Vencálka (No. 26)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
Václav Křepelka
Tak takovéto informace mi vyrážejí dech!
Naprosto skvělé!
14.01.2021 (17.55), , Trvalý odkaz komentáře,
Jan Vencálek
Byl jsem na Merhautce
o tři třídy níž než výše zmiňovaní, ale víc si pamatuji z té doby Láďovy spolužáky než své vlastní. Tak exkluzivní výkvět inteligence abys pohledal. Stálo by za to, aby bratr za dobré dosud paměti zapsal všechno o všech z Merhautky i Elgartky, protože jejich výčet je mnohem delší a bohatší, než je patrno ze vzpomínky na profesora Ženíška. Všichni byli jedineční.
Jan
15.01.2021 (11.18), , Trvalý odkaz komentáře,