Divadelní noviny > Blogy

GeoBlog Ladislava Vencálka (No. 28)

V těchto dnech slouží Izrael médiím jako příklad patrně správného očkování a následováníhodného postupu v boji s coronavirem. Hovoří se též o pěti tisících vakcínách dodaných do České republiky jakožto o symbolickém poděkování za naši diplomatickou podporu židovského státu.

Obdobnou pomoc dostali Honduras a Guatemala. Hondurasští představitelé nedávno prohlásili, že hodlají přesunout velvyslanectví z Tel Avivu do Jeruzaléma. Přesunutí našeho velvyslanectví podporuje už delší čas prezident Miloš Zeman, který v tomto souzní s bývalým americkým prezidentem Donaldem Trumpem. Spojené státy v prosinci 2017 uznaly Jeruzalém za hlavní město Izraele a v květnu 2018 tam přesunuly velvyslanectví. A Česká republika zde letos 1. března otevřela pobočnou úřadovnu velvyslaneckou… Ještě připomenu, že o vakcinu, o její případné přebytky, požádal Izraelce premiér Andrej Babiš. Poukázal na dávné přátelské vazby… Údajně ale, podle zaručených informací serveru Seznam, krátce předtím proběhlo jednání o nákupu izraelského protiletadlového raketového systému….

Jedno je jisté – Izraelci nás mají rádi. Od roku 1948, kdy izraelský stát bojoval za sebeurčení a vznik a my jsme mu poslali zbraně. Nebo i pro rozhodnutí české vlády v roce 2012 hlasovat v OSN proti začlenění Palestiny mezi pozorovatelské státy OSN. Zatímco ostatní Evropané se zdrželi hlasování, Česká republika se jednoznačně přiklonila k USA a Kanadě. (Ministrem zahraničí tehdy byl Karel Schwarzenberg, premiérem Miroslav Sobotka).  Nepomohlo to, ale Izraelci si to pamatují. Zato Palestinci nás tehdy neměli rádi. Dočtete se o tom o několik odstavců níže…

A teď uděláme střih a vrátíme se na stránky těchto novin.

Vzpomínáte na nedávný devítidílný seriál vysílaný na ČT 2 pod názvem Křížem krážem Izraelem (zde)? Psal o něm ve svém blogu zde kolega Jaroslav Tuček: Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 621). Krátce z něj několik částí vyjmu, kol seriálu se totiž rozvlnily mediální vody.

Kolega Tuček píše:

Blikla televize. Z obrazovky hovoří šarmantní dáma: Nacházíme se u studánky, kde anděl zvěstoval Panně Marii, že ji navštíví Duch svatý a ona počne… Dáma říká: Díváme se na místo vzniku víry v ideu křesťanského náboženství….

Dáma kráčí pouštní krajinou. Medituje: Možná tomu bylo tak, že dívenka Marie otěhotněla za „svobodna“ a její mamka ze zoufalství, aby uchránila dceru před ukamenováním, vymyslela příběh s nadpřirozeným duchem. Nevím. Ale pospěšme dál.

Dáma se usmívá, ukazuje paží: Tudy možná prchala Marie s Josefem před Herodovým příkazem vyvraždit novorozeňátka, protože dle proroctví se měl narodit král Vykupitel…

Dáma je sympatická blondýna. Jede autem. Upravuje si účes. Stále hovoří: Vjíždíme do Betléma. Zde stál chlév, ve kterém Panna Marie porodila. Na nebi plála ohnivá vlasatice. Hvězda betlémská. Dnes tady létají letadla….

Dáma je sám žert a úsměv… Pobíhá, ukazuje, povídá si s lidmi. Její slovní zásoba, zrovna jako energie, se zdají být nevyčerpatelnými… skotačí mezi vykopávkami, torzy paláců i chrámů, navštěvuje lázně římské i turecké, koupá se v horkých pramenech. V římském amfiteátru hraje antickou Médeu. Chválí urostlé chlapy i pohybovou a fyzickou zdatnost Izraelců připravených kdykoliv bránit svou vlast se zbraní v ruce…

Atd., atd.

Dáma se ponoří do prohlubně minerálního vřídla. Zubí se. Řekne: Na shledanou…

Jaroslav Tuček píše: Nikdy jsem ve Svaté zemi nebyl, mám ústa dokořán…

Tou dámou byla Veronika Žilková, herečka, manželka našeho velvyslance v Izraeli Martina Stropnického.

Kolega Tuček nehodnotí. Zírá.

To jistý Martin Braun, který má blog na iDnes, je nekompromisní. Veronika Žilková to schytala. A s ní i Česká televize: Její vystupování připomíná prepubertální školačku, hopsající v rytmu holek z naší školky ulicemi městečka a svůdně pomrkávající na své okolí. V případě paní Žilkové tedy na prodavače na tržišti, na obchodníky i restauratéry. Prostě na každého, koho potká. O Izraeli se nedozvíte nic více, nežli si můžete přečíst v průvodci Čedoku nebo jiné cestovní kanceláře… A nyní se dostávám k názvu mého blogu. Zbabělost ČT…Zbabělost v tom smyslu, že politická korektnost komusi brání představit Hlavní město Izraele Jerusalém v cestopisném seriálu… Nechce si snad někdo vlivný rozházet nervozní stranu konfliktu, která je rozčarována z toho, že se Izraeli daří mírový proces s arabskými zeměmi? Je to snad úlitba? Je v tom snaha umlčet nepohodlné dotazy, které se množily jako houby po dešti? Odpověď neznám… (Více zde.)

Popravdě, ani já ji neznám, ani se po ní nepídím… (Drobné chybičky v textu jsem panu Braunovi opravil).

To raději něco slov Mirky Spáčilové v MfD…: Samozřejmě, Veronika Žilková není žádná batůžkářka, ačkoliv, coby průvodkyně cestopisu Křížem krážem Izraelem, se tak uvolněně a nezávisle snaží působit. Manželka tamního velvyslance Martina Stropnického prostě hraje další z rolí, tentokrát osamělé poutnice, která se přitom neustále obrací přímo do kamery. Zjevně síla profesionálního zvyku, nicméně okouzlení zemí se jí dá uvěřit, zejména v kapitole věnované poušti, jejíž tichý majestát vypovídá i bez odkazů k Bibli či k Malému princi…Kdykoli herečka sděluje neosobní data, pomáhá si více či méně rozvernými vtípky… Jinak vesměs čte pasáže z informačních tabulí jednotlivých památek od lázní po křižácký hrad… vyloženě ožívá třeba na beduínském trhu, kde si zkouší šaty „tyhle pro mladé, tyhle pro staré“ s čistě ženským zaujetím… Dva prvky se však opakují až do omrzení, jednak hereččin bezděčný slovní obrat „A pozor!“, jednak všudypřítomné ujišťování, že Izrael představuje zcela bezpečnou a klidnou končinu světa. Tady se role očarované cestovatelky poněkud drolí pod tlakem turisticko-diplomatické mise. Hodnocení:  55 % (Více zde.)

Pravda, i my jsme se doma dívali na ČT 2, kde paní Žilková povídala a usmívala se a místy i tančila. A těšilo nás, co povídá, protože jsme si zopakovali, co jsme viděli v Izraeli a v Jordánsku, kde jsme kdysi byli s cestovní kanceláří. Bylo to v časech, kdy arabské jaro bylo teprve v nesmělém rozpuku, a tudíž věci byly na svém místě, tedy tak, jak říkaly průvodcovské materiály.

Nejprve vám ale povím, proč se nám líbilo v Jordánsku: protože je to taková poměrně klidná země, jedna z mála arabských, jejíž pan král drží na uzdě náboženské vášně svého lidu, ona mu moc pomáhá krásná jeho manželka královna Rania, Palestinka středně situovaného rodu, která vystudovala bankovnictví na Americké universitě v Káhiře, a on se s ní seznámil na večírku a vzal si ji v čase, kdy pracovala jako televizní producentka… a oba jsou lidem milováni, říkala nám průvodkyně Eva, když jsme překračovali hranice mezi Izraelem a Jordánskem, kde v přístupové hale visely fotografie palestinského vůdce Jásira Arafata, izraelského premiéra Yatzika Rabina a Šimona Perese, též premiéra Izraele, kteří společně a pod patronací amerického presidenta Billa Clintona podepsali v roce 1993 dohodu o autonomii pásma Gazy a Jericha a mírovou smlouvu mezi Izraelem a Jordánskem, za což v roce 1994 obdrželi Nobelovu cenu míru.

Tak a v tom Jordánsku jsme samozřejmě viděli Petru – světoznámý skalní chrám a vezli se džípy pouští a šplhali rozsedlinou ve skalním masivu, kde dole při úpatí byl papundeklový nápis, že nahoře nás čeká překrásná vyhlídka, nejhezčí v Jordánsku. A vskutku: nahoře, usazena na pískovcovém balvanu, nabízela hezká studentka místní university všeliké náhrdelníky, náramky, ozdoby šíjí, i kotníčků, i vlasů a jiné umělecké předměty domácí, zaručeně ruční výroby. Prý tu o prázdninách pomáhá svému strýci, kupci.

Tolik k Jordánsku, protože paní Veronika se netoulala Jordánskem, ale zemí zaslíbenou, Izraelem… A o Izraeli bude i pokračování našeho povídání, protože kolega Tuček si posteskl, že tam nebyl a nám je to líto.

Tak v té Izraeli jsme prošli všechno, co nabízela turistická kancelář. A víte co, já to nebudu vypisovat, protože v podstatě tentýž zájezd s týmiž programy můžete najít v nabídce i dnes, po deseti letech. I dnes příletíte do Tel Avivu, kde jsme se prošli ulicemi s bílými krabicemi funkcionalistických vilek, které nesou otisk české prvorepublikové architektonické školy, v Haifě jsme z vysokého návrší shlíželi na přístav se zaparkovanou ponorkou, v Jerusalémě vystoupali na Olivetskou horu, Lví branou prošli na rozlehlou pláň Chrámové hory se zlatou kopulí Skalního dómu, v jejímž stínu se skrývá mešita al-Aksa, odkud Mohamed vstoupil na nebesa. Jsou to místa klíčová pro židy i muslimy, vždyť na Chrámové hoře vzal Bůh hlínu a uhnětl z ní Adama. A stával tu první i několik dalších židovských Chrámů, které byly několikrát zničeny, a zase postaveny, naposledy skonal v sedmém století, ovšem k obnově už nedošlo. Zničení Chrámu židé dodnes oplakávají u nedaleké Zdi nářků. A pak zde vyrostla mešita a Skalní dóm s kopulí, kterou dal v roce 1994 osmdesáti kilogramy zlata pokrýt jordánský král Husajn II., který na to prodal jeden ze svých činžáků v Londýně. A viděli jsme hrob krále Davida a procházeli starým Jerusalémem a šli po Via Dolores, po cestě, kudy nesl Ježíš svůj kříž, a mohli vložit ruku do otisku ruky jeho, když se znaven opřel o zeď. A navštívili Cesareu, kam v roce 26 po Kr. přijel Pilát Pontský, aby tvrdě potlačil vzpurnou Judeu, vyjeli jsme na horu s pevností Masada, jejíž obránci spáchali sebevraždu, aby nepadli do zajetí, koupali se v Mrtvém moři, projeli v loďkách po Galilejském jezeře, v pouští nám beduínští kuchaři navařili pilav (kuřecí s rýží), byli jsme v Nazaretu, kde Ježíš prožil dětství, v Jerichu a v poušti, kudy kráčel do Jerusaléma, vstříc svým posledním dnům.

No, nemá cenu opakovat si dějiny Izraele a Palestiny, popíšu jen náš poslední rozlučkový večer. Na noc jsme vždycky jezdili do hotelu na palestinském území. Cestovní kancelář ví, co dělá, v Izraeli je draho. Pokaždé jsme ráno i večer projížděli checkpointem – branou ve vysoké zdi, která dělí Palestince od Izraelců. To autobusem vždy prošla izraelská hlídka, chlapci nebo dívky v plné zbroji se samopaly…

Tak ten poslední večer uspořádal pro nás majitel hotelu, šarmantní Palestinec, rozlučkovou… Po večeři se na stolech objevily vodní dýmky a slečna průvodkyně zorganizovala program. Přinutila nás, abychom si vymysleli veselé scénky. A tak tam poskakovala nějaká zvířátka a myslím i Chaplin a já jsem vymyslel pochod beduínů pouští. Ochotné účastnice zájezdu na sebe navlékly nějaké plachty a udělaly velblouda, další jsme si přehodili přes hlavu prostěradla a ozdobili čelo černou páskou, já dokonce nějakým téměř kostkovaným arafatovským šátkem, a dělali beduíny. Velel jsem tomu průvodu a použil dávný gag Pavla Fialy z Kladivadla z šedesátých let: když jsme za nadšeného obdivu ostatních i personálu přeskotačili a překulhali celý restaurant, ukázal jsem holí a zvolal: Tudy, soudruzi…! A odplížil se na opačnou stranu… Průvodkyně Eva mi pak říkala, že pan majitel jí v kanceláři říkal, že to pochopil… ale prý to velkoryse přešel…

A na závěr si dovolím připojit text, který vznikl na podzim roku 2012, kdy se radikálním způsobem (opět) zkomplikovala situace na Blízkém východě.

Izrael je moje velká láska

Bylo úterý 13. listopadu roku 2012, něco po desáté večer, když se Boening 737 izraelských aerolinií dotkl pražské půdy. S ním i necelá padesátka turistů vracejících se z Izraele. A bylo nazítří, středa, a k ranní kávě dostali navrátilci zprávu, že tam, kde se ještě včera prodíraly davy věřících i nevěrců, židů, muslimů, křesťanů, černých, bílých, ortodoxních i vlažných, překřikujících se, modlících se, dohadujících se či lelkujících v podzimním příjemném sluníčku,  dopadají střely z palestinských území… A že Izraelci razantně odpověděli…

V Gaze se po osm dní toho roku válčilo. Stříleli po sobě radikální Palestinci z hnutí Hamas a Izraelci. Pak to utichlo. Od té doby obě strany tvrdí, že z onoho konfliktu vyšly vítězně. Radikálnímu Hamasu ta remíza dodala síly a důležitosti v očích příznivců. Umírněný Fatah v čele s prezidentem Abásem ale také bodoval: podařilo se mu v OSN dojednat, že Palestina získala statut pozorovatelského státu. Pro byli téměř všichni. Jedinou zemí Evropské unie, která dohodu nepodepsala, byla Česká republika.

A do této nepřehledné situace opět vyrazili turisté. Cestovní kanceláře vesměs vydaly prohlášení, že situace je v turistických centrech poměrně bezpečná a zájezdy do jedné z kolébek civilizace se neruší.

Ale opravdu se nic nezměnilo?

Poslechněte si naši slečnu průvodkyni. Krátce po 29. listopadu 2012, kdy OSN nepřímo uznala Palestinu jako stát, opět vyrazila s turisty do Země zaslíbené.

Nikdy by mě nenapadlo, že nemohu v Palestině říct, že jsem z České republiky. Ale v tyto dny to jinak nejde. Ihned po příletu do země si mě zavolal k sobě do kanceláře majitel palestinské cestovní kanceláře, se kterou ta naše spolupracuje. Po vzájemných zdravicích a zdvořilostních otázkách, jak se daří mé i jeho rodině – ty v arabském světě nemohou nikdy chybět – přešel nezvykle rychle k meritu věci. Jinak řečeno, pět minut klábosení o ničem zkrátil na necelou minutu a hned mne důtklivě nabádal, abych se já a mí klienti v Palestině v žádném případě nezmiňovali, že pocházíme z Česka… Věděl, co říká. Na vlastní kůži jsem si to ověřila, když jsem se pak já, nebo turisté prořekli. Začalo polohlasité reptání, které často přešlo v křik či dokonce výhružné pohledy. Nezbylo mi tedy nic jiného, než poprosit turisty, aby na otázku odkud pocházíme odpovídali, že ze Slovenska. Radost jsem z toho neměla, ale bezpečnost klientů zůstává na prvním místě…

To Izraelci se na vás patrně usmívali…

V Izraeli s naší národností nikdy žádný problém nebyl. Naopak, výraz Češi, Česká republika slouží poslední dobou jako mocné zaklínadlo, které odemyká všechny dveře a dokonce působí i na izraelské vojáky na hranicích Izraele a Palestiny. Místo klasické prohlídky autobusu, jestli nepašujeme nějaké zbraně či nekalé živly, se na mě obvykle usměji: Češi? Dobře, jeďte dál! Pro Izraelce jsme nyní hrdinové, kteří se jako jediná evropská země nebála hlasovat proti povýšení Palestiny na pozorovatelský stát v OSN. Ty sympatie jsou tu ale už od roku 1948, kdy jsme jim pomohli dodávkami zbraní a letadel v konfliktu s Araby.

Palestinci nás teď ale naopak nesnášejí. Ne však všichni. Lidé pracující v cestovním ruchu jasně rozeznávají, co je byznys a co politika. Důležité je prodat, vydělat peníze, a je proto naprosto jedno, jestli utržené peníze pocházejí od Poláka, Francouze či od toho „zpropadeného a zrádného Čecha“. Teď jsem jenom zvědavá, jak dlouho budu ještě muset v Palestině předstírat, že pocházím ze Slovenska… Šéf palestinské cestovky to odhaduje na dva měsíce. Když jsme se onehdy loučili, tak mi říkal: Neboj, Palestinci mají krátkou paměť, za dva měsíce si tu na váš postoj během hlasování nikdo ani nevzpomene…

PhDr. Eva Janáčová provází Izraelem a okolními zeměmi čtvrtým rokem, rok studovala na hebrejské H univerzitě v Jeruzalémě a předtím absolvovala dva kratší studijní pobyty na univerzitě v Haifě. V Praze vystudovala dějiny umění a v Brně religionistiku. A tak se jí ptám, proč provází právě v tomto neklidném koutě světa? (Pozn.: Dnes, po desíti letech, působí v Akademii věd a nadále spolupracuje s onou cestovní kanceláří).

Izrael je moje velká láska. Téměř každý den začínám čtením izraelských novin na internetu, tamní situaci prožívám intenzivně, ale určitě ne hystericky. V létě roku 2006 jsem zažila bombardování Haify, kde jsem v tu dobu studovala. Několikadenní pobyt v krytu vystřídala obrovská úleva, když nás pak evakuovali do bezpečí Jeruzaléma. Prožila jsem v Izraeli těžké chvíle, nemluvě o několika sebevražedných atentátech, ale nikdy jsem neodjela. Naopak, snad se tak prohloubilo mé pouto s touto zemí, pro mě jistě zaslíbenou…

Překvapilo mě, že Palestinu a Izrael odděluje tak neprodyšná hranice. V Jeruzalémě zeď vyšší a mohutnější než berlínská, v krajině ostnaté dráty, přísně střežené průchody, na palestinském území koridory, za něž Izraelci nesmějí. A přece v Palestině vznikají izraelské osady, zdroj konfliktů a napětí. Situaci teď zřejmě zkomplikovalo nedávné  rozhodnutí  izraelské vlády o jejich další výstavbě…

Izraelské osady jsou skutečně velmi ožehavé téma. Izrael je obhajuje nejen historickými nároky na území, nýbrž často i vojensky strategickými důvody. Málo se však ví, že tak řeší i neutěšenou bytovou politiku a sociální problémy. V Izraeli jsou byty velmi drahé, pro mladé lidi bývají hypotéky často nedostupné. Proto v osadách najdeme vedle zapřísáhlých sionistů také mladé židovské rodiny, které tak řeší svoje bytové problémy. Když totiž bydlíte v izraelské osadě na palestinském území, dostáváte první roky slevy na daních a navíc máte dotovanou příměstskou autobusovou dopravu.

Přestože Izrael a Palestina jsou téměř neprodyšně odděleny, je život obou zemí spjat mnoha žilkami…

Každý den už okolo šesté hodiny ranní čeká před hlavním checkpointem (přechodem) mezi Betlémem a Jeruzalémem několik desítek Palestinců, aby mohli za prací do Izraele. Mají buď na území Izraele stálé zaměstnání, nebo doufají, že si je někdo z místních na tento den najme. Izrael se také stará o infrastrukturu, o silnice nebo třeba osvětlení v palestinské zóně C, tedy té, která je Izraelcům přístupná. Je to třeba oblast, kudy jedete z Jeruzaléma po dálnici k severnímu výběžku Mrtvého moře.

Situace je v těchto dnech stále nepřehledná, militantní Hamas ovládá zejména Gazu. Tam se turisté asi nepodívají…? 

Gaza je neprodyšně uzavřené území, kam se normální Izraelci, natož zahraniční turisté, vůbec nedostanou. Já sama jsem Gazu navštívila jen jednou, a to v roce 2000, krátce před začátkem druhé intifády, čili velké vlny teroristických útoků. Jela jsem tehdy pravidelnou autobusovou linkou z Jeruzaléma do Káhiry, nejkratší cesta vedla přes Gazu, kde jsme měli přestávku. Nikdy jsem neviděla tak vyprahlou zemi, nepočítám-li samozřejmě poušť. Půda byla holá, rozpraskaná, nikde žádný strom, keř. Tak nějak si představuji měsíční krajinu. Okolo jen samé hromady odpadků. Gaza byla a dodnes je ve srovnání s druhou částí Palestiny – Západním břehem (řeky Jordán), který do Šestidenní války v roce 1967 patřil Jordánsku, velmi chudá. Paradoxně je to hustě osídlené území, žije zde na jeden kilometr čtverečný devětkrát víc obyvatel než na Západním břehu.

Řekla jste hromady odpadků. Je to ve městech jinak?

Palestina je chudá země. O nějaké ekologické politice nebo dokonce výchově k ekologii na školách tu nemůže být vůbec řeč. Jednou jsem ve skupině měla bývalou paní učitelku, která ekologickou osvětu vzala rázně do rukou. Kluci, povídá, za každých deset petlahví, co sesbíráte, dostanete dolar…! Malí Palestinci se rozběhli a paní učitelka solila jeden dolárek ta druhým. Naštěstí jsme brzo odjeli. Za námi zůstala hromada petlahví. Paní učitelka byla nejspíš spokojena, chlapci byli odměněni za práci, na první pohled užitečnou… Ve zpětném zrcátku jsem pak viděla, jak si kluci s petlahvemi zahráli fotbal a radostně je rozházeli tam, odkud je vzali. Absolutně nepochopili, proč je chtěla finančně motivovat. Důležité bylo těch několik dolárků…

Víte, co mne překvapilo? Boží hrob je v obležení tisíců turistů, křížová cesta tone ve změti a ruchu úzkých uliček starého města jeruzalémského, jednotlivá zastavení sotva najdete mezi vývěsními štíty a krámky se suvenýry určenými křesťanům, židům, muslimům a jiným věřícím, u byzantských svatyní  poposedávají a halasí ruští turisté, u Zdi nářků je to jako na Václaváku – ne, pro hledající duši to není… Řekněte mi, která místa v Izraeli nebo Palestině máte nejraději?

V Izraeli je plno překrásných památek. Třeba pevnost Masada vybudovaná v Judské poušti králem Herodem Velikým, která je symbolem židovské odvahy a statečnosti. Zelóti se zde bránili Římanům, kteří je nakonec v roce 73 dobyli. Ale našli jen téměř tisíc mrtvol, protože zelóti se radši sami pozabíjeli a ten poslední spáchal sebevraždu, než aby se dostali do rukou cizáků. V Izraeli najdeme památky římské, byzantské, muslimské. I moderní architekturu v Jeruzalémě, funkcionalistické stavby ve stylu Bauhaus v Tel Avivu nebo také památník holocaustu Jad Vašem. To všechno jsou místa pozoruhodná i úchvatná – ale pro mne je přesto nejkrásnější Judská poušť, holá, kamenitá, skalnatá, prostě zvlněná pustá krajina, která na jaře krátce rozkvete drobnými bílými kvítky. Promění se tak v nádherný orientální koberec, který září mnoha barvami. A k tomu volný horizont, nikde nikdo, místo jako stvořené k zamyšlení a meditaci.

To jsme se shodli. To místo ohromilo i mně. Vzal jsem si odtud několik kamínků – třeba se jich dotkla noha Ježíšova, když tudy šel do Jeruzaléma…, říkal jsem si. Doma jsem jich několik daroval … všichni byli moc rádi.

Samozřejmě, zájezd, kterého jsme se zúčastnili, odehrál se dávno, pradávno. Dnes je situace jiná. Izrael sice zvládá očkování, ale podle posledních statistik zaniklo mnoho podniků, nezaměstnanost dosahuje patnácti procent – ale tisíciletá historie hovoří o nezdolnosti a životaschopnosti, která může být vzorem.

///

Více na i-DN: Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 621)

…

• Autor: Ladislav Vencálek
• Publikováno: 7. března 2021

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: GeoBlog Ladislava Vencálka (No. 28)

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ