Divadelní noviny > Blogy Kontext

GeoBlog Ladislava Vencálka (No. 29)

Ve čtvrtek 4. března ve večerních hodinách zemřel ve věku nedožitých osmdesáti let P. František Lízna, jezuitský kněz, vězeňský kaplan, farář a administrátor fary ve Vyšehorkách. Zesnul v olomoucké fakultní nemocnici na komplikace spojené s onemocněním covid-19.

Po jeho odchodu se v médiích objevila řada nekrologů, článků o životě a působení pátera Lízny. Některé faktografické, jiné jako řečnická cvičení autorů, kteří využili jeho jméno ke svým politickým úvahám. Čtenáři, který by se chtěl dozvědět víc a objektivně, bych doporučil článek Josefa Greše nazvaný Žehnal fízlům, povídal si s vrahy, stal se Romem. Smrt považoval za začátek života.

Nicméně protože jeho osudy, jeho mládí, studia, dny vězeňské i jeho působení a putování světem, jeho obětavost i vyznamenání, jichž se mu dostalo v závěru života, jsou sdostatek popsány, povím vám jen pár slov ze setkání s tímto mužem – a to slovo píšu zde schválně. Neboť František Lízna vypadal jako muž –  skvěle. Být filmovým hercem, byl by nepochybně lamačem ženských srdcí. Pokud nebyl v kněžském nebo vězeňském, či snad zrovna neošetřoval postižené, tedy za časů už porevolučních, nosíval černý rolák a výrazný stříbrný kříž na hrudi… Jeho ostře řezané rysy a jeho důvěryhodná tvář připomínaly mi Karola Wojtylu, pozdějšího papeže Jana Pavla II., v jeho mladých, sportem zocelených letech.

Poznámka o ženách není náhodná, bylať to jeho studentská láska, která mu určila životní dráhu…: Byl jsem zamilovaný do dívky, za kterou jsem chodíval do blízké vsi. Jednou – měl jsem ten den v plánu ji poprvé políbit – mě přivítali s pláčem. Otce právě zavřeli jako kulaka. Dostal jsem strašný vztek a cestou zpátky na jedné škole strhl sovětskou vlajku. Šel jsem s ní jako smrtka s kosou, v lese ji roztrhal a rozvěsil na strom, říká ve vzpomínkách. Odsoudili ho na sedm měsíců. A dívka ho opustila, protože se z něj stal „kriminálník“. A tím začal jeho souboj s režimem, několikero věznění, práce v podřadných profesích…

A tady ještě jeden úryvek z jeho vzpomínek, který ho dostatečně charakterizuje: V knížce Kříž jsem hlásal, kříž jsem snášel vzpomíná páter Lízna na období, kdy jako sanitář denně umýval zcela nehybné pacientky a setkal se s jedním svým dobrým známým duchovním, který mu řekl: Tak vidíš, kdyby ses choval pořádně, mohl bys sloužit Božímu lidu… teď tady děláš tohle. Od té chvíle jsem si s ním nemněl co říct, říká páter Lízna.

Žádné z těchto tzv. podřadných povolání pro pátera Líznu podřadné nebylo, byla to služba lidem a služba Bohu. I proto když si mohl konečně po roce 1989 vybrat, zvolil službu ve věznici s nějtěžšími zločinci. Pokud věrní farníci, či snad klerus uvažuje o blahoslavenství, kdo jiný by si je zasloužil, vždyť zázraky se dějí. V roce 2004 mu byl nalezen zhoubný nádor prostaty, již metastázující. Páter Lízna se vydal na cestu mezi významnými křesťanskými poutnímí místy Východu a Západu, Jihu a Severu. Ušel na osm tisíc kilometrů, z nichž nejspíš nejdůležitější byla cesta do Santiaga de Compostely – a po návratu lékaři zkonstatovali, že nádor vymizel…

Víra pátera Lízny v člověčí duši byla bezmezná. Neztratil ji ani v závěrečných časech svého pastorátu na faře ve Vyšehorkách. Je to malá obec v děkanátu zábřežském. Dorazili jsme tam v čase tříkrálovém a s úsměvem sledovali, jak paní Josefka, farská hospodyně, pomáhá dívkám Sylvě a Malvíně do tříkrálových komží, půjdou s místními koledovat. Sylva a Malvína jsou Romky a bydlí na faře tak jako pan Rostislav, který přišel nedávno z Mírova a pan farář ho ubytoval. Popravdě, paní Josefce se to moc nepozdává, ale už se smířila s velkým srdcem pátera Lízny. S večerem se dívky vracejí. Malvína září, protože jí všichni říkali, že krásně zpívá, a Patrik předává panu faráři výsledek sbírky… Patrik, to je Sylva, která chce, abychom jí tak říkali. Cítí se chlapcem a čeká jen na drobnou úpravu… Páter Lízna se usmívá a dívky chválí… Teď ještě ale musí vyřešit problém s panem Rostislavem, který vyrobil a v kostele zavěsil veliký lustr. Ten tam svítí, a to bez kolaudace a povolení církevních a světských úřadů. A páter Lízna ještě čelí výtkám církevních hodnostářů, že na faře ubytovává bezdomovce…

Po nějakém čase se ptám, jak to ve Vyšehorkách dopadlo. Paní Josefka říká, že Malvína i Sylva-Patrik odjely do Londýna a volaly, že tam čekají na otce Líznu, protože nemají peníze na návrat. A pan Rostislav že zmizel s věcmi za patnáct tisíc, nicméně zjistilo se, že je prodal v zastavárně za tisíc korun.

V jednom z posledních rozhovorů páter Lízna řekl, že kdyby se Kristus narodil dnes, tak by to bylo v brněnském Bronxu, na Cejlu…

• Autor: Ladislav Vencálek
• Publikováno: 2. dubna 2021

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: GeoBlog Ladislava Vencálka (No. 29)

1. Franta Marek

   

   Láďo,
   především díky za tvou „osvětu“ a současně Ti s Mirkou přejeme i do budoucna hodně sil a pevné zdraví.
   M+F

   05.04.2021 (16.31), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ