Geometrie duchovní cesty šaolinských mnichů
Mé třetí zastavení na Tanci Praha 2011 je zastavením posledním. Dvacátý třetí ročník skončil, skončilo i Pražské quadriennale a začínají divadelní prázdniny.
Dojmy ze dvou velkých, významných a ve své podstatě už tradičních divadelních událostí města Prahy mám smíšené, ale nijak intenzivní. Těšila jsem se, že zakončení letošní divadelní sezony bude doprovázeno nezapomenutelným a silným estetickým zážitkem, kterým mělo být představení Sutra v Hudebním divadle Karlín. Tanec Praha inscenaci ohlásil jako vrchol letošního festivalu. Lákal diváky prostřednictvím plakátů na „dech beroucí zážitek, v němž se mísí prvky tance a bojového umění šaolinských mnichů“. Vyprodaná představení potvrdila, že exotika i extrémní fyzická dovednost jsou stále ještě lákadly, která dokážou přitáhnout masovou diváckou pozornost. Aplaudovalo se ve stoje. Leč já seděla. A cítila jsem se provinile, že umění šaolinských mnichů ve scénograficky netradičně uspořádaném prostoru ve mně zanechalo více rozpaků než příjemných dojmů.
Projekt Sutra vyčníval z letošní nabídky tanečních představení svou koncepcí, jež vychází ze snahy belgického choreografa Sidi Larbi Cherkaouiho proměnit fyzicky náročné asisjké bojové umění v taneční/pohybové divadlo. Scelujícím principem byla – či měla být – rozdílnost a prolínání evropské a asijské kultury. K těmto „protnutím i srážkám“ fakticky (fyzicky) docházelo v tanečně pohybovém dialogu mezi již zmíněným tanečníkem, choreografem a hlavním tvůrcem a iniciátorem inscenace Sidi Larbi Cherkaouim a sedmnácti buddhistickými mnichy ve věku od dvanácti do šestadvaceti let, kteří žijí v klášteře Šaolin v Číně.
Ovšem to mluvíme o koncepci. Jako příznivec nového cirkusu jsem vždy zvědavá na postupy, jimiž choreografové nebo režiséři proměňují extrémně náročný pohyb (obdivovaný spíš pro svou fyzickou náročnost než pro krásu) v estetickou formu. Především proto utkvěla Sutra v mém festivalovém hledáčku netradičně koncipovaných inscenací. Kromě fyzického pohybu a pohybových dovedností ale v daném inscenačním tvaru hledám i významy a sdělení. Atraktivnost jakékoli formy vystačí jen pár chvil… Od představení Sutra jsem očekávala odpověď na otázku, jak přenést téma duchovní cesty i myšlení vzdálené kultury, reprezentované asijskými mnichy, do evropského kontextu tak, aby vnější forma a fascinující pohybová technika nepřevážily. Tedy aby diváci nesledovali (a neoceňovali) především taneční a pohybovou exhibici. Mám obavu, že uspokojivou odpověď projekt Sutra nenabízí, byť představení samo o sobě mělo mnoho krásných momentů, v nichž syntéza jednotlivých složek navozovala okouzlující divadelní atmosféru.
Silným, vůdčím a dramatizujícím prvkem je živá hudba vytvářená smyčcovým triem doprovázeným pianem a bicími. Přímo pro Sutru ji složil Polák Szymon Brzóska. Obsáhl v ní bohatou škálu rytmů a melodií – od lyrických neoromantických melodií přes disharmonické furioso až k orientálním motivům vyluzovaným na různé perkusivní a jiné akustické nástroje nebo na struny piana. Hudebníci byli skryti za bílým prospektem, jen v některých chvílích prosvitl skrz něj záblesk světla, v kterém bylo možné spatřit tváře některého z hudebníků.
Vtipným a zároveň výrazným zdivadelňujícím prostředkem, kterým Sidi Larbi Cherkaoui ozvláštňoval pohybové variace mnichů, byl miniaturní model scény (na začátku umístěný v pravém rohu jeviště), na němž simuloval akce, které se ve stejnou chvíli odehrávaly na jevišti. Působil tak jako demiurg, který danými situacemi vládne, zatímco mniši jen vykonávají, co jim pohybem svých rukou nařídí. Cherkaoui mohl být ale vnímán i jako vypravěč, který se snaží navázat komunikaci s dvanáctiletým chlapcem-mnichem (nejmladší, jediný dětský účinkující), který se umění kung-fu teprve učí. Měli před sebou dvacet malých dřevěných bedniček, stejné množství velkých se nacházelo i na jevišti. Velké byly tak, aby se do nich dospělí mniši vešli. Během představení se v nich mnohokrát skryli, což působilo efektně a vtipně, nicméně tato jejich „hra na schovávanou“ působila samoúčelně, bez srozumitelného smyslu.
Minimalistická, nicméně variabilní a na výsost dynamická scénografie britského výtvarníka Antony Gormleyho patřila – spolu s hudbou – k dalším emotivně i významově určujícím prvkům představení. Mniši bedny přenášeli a sestavovali do přesně daných geometrických obrazců a struktur, kterými malý chlapec prolézal jako labyrintem. Bedny se stávaly hradbou, chrámem, pohybujícím se sloupovím. V pečlivě řízené světelné scénografii působila tato prostorová uspořádání efektně. Svým způsobem korespondovala s tím, co mniši na jevišti předváděli – sebe. Mezi jednotlivými přestavbami měli prostor pro vlastní pohybové kreace, v nichž bojové i meditativní cviky přetvářeli do dynamicky se proměňujících pohybových variací a geometricky působících tělesných obrazců. Ty si však vychutnali jen diváci sedící v přízemní. Z ptačí perspektivy balkonu, kde jsem seděla, mnohé pohybové variace a aranžmá působily spíše jako chaotické hemžení mravenců.
Momenty mezikulturních setkání však přece jen občas nastaly. Především tehdy, kdy se do mnišského „běsnění“ zapojil samotný Sidi Larbi Cherkaoui. Svůj evropský taneční pohyb se snažil sladit a harmonizovat s pohyby mnichů. Působil tak mezi nimi jako vetřelec či cizinec, který vnáší do jejich prostředí novou energii a zároveň sám chce čerpat z jejich energie. V některých mikrosituacích docházelo k dokonalé pohybové/taneční harmonii obou „táborů“. Vznikala tak vizuální krása plná vnější elegance, emotivního souznění a společné pohybové energie. Tyto momenty však byly výjimečné. Většinou zanikly v agresivním pohybovém/bojovém třeštění šaolinských mnichů, plném salt, přemetů, kotoulů a výkřiků.
Při vší snaze hledat a objevovat v inscenaci hlubší kořeny setkání a konfrontace dvou odlišných kultur, působilo na mne představení především jako výtvarná a pohybová exhibice. Nad vším a všemi dominovala precizní pohybová technika šaolinských mnichů. Byla obdivuhodná a jistě ji lze nazvat vysokým uměním. Na komplexní divadelní zážitek to však nestačilo. Duchovní význam šaolinského umění zůstal skryt a nic tomu nepomohl ani tančící a performující Sidi Larbi Cherkaoui.
Sidi Larbi Cherkaoui (BE) & Antony Gormley (UK) & Szymon Brzóska (PL) & mniši z kláštera Šaolin: Sutra. Režie a choreografie Sidi Larbi Cherkaoui, vizuální design Antony Gormley, hudba Szymon Brzóska, asistující choreograf, Ali Ben Lotfi Thabet, dramaturgický poradce Lou Cope & An-Marie Lambrechts. Světová premiéra Londýn, 27. května 2008. Česká premiéra Hudební divadlo Karlín 25. června 2011 v rámci Tance Praha 2011.
//
Sidi Larbi Cherkaoui (1976) je tanečník a choreograf vlámsko-marokánského původu. Jako dítě rád kreslil svět kolem sebe, když mu přestaly tužka a papír stačit, začal se věnovat tanci. Tanec je pro něho pomíjivou skicou reality – obraz trvá a zaniká spolu s pohybem. Sidi Larbi začal brzy vytvářet vlastní choreografie, které jsou jakousi mytologií v pohybu. Jeho první samostatná inscenace Anonymous Society byla oslavou hudby belgického šansoniéra Jacquese Brela. Za choreografii Rien de rien získal v roce 2000 hlavní cenu na festivalu BITEF v Bělehradu a v roce 2002 cenu za nový objev v choreografii Nijinskij Award v Monte Carlu. V roce 2008 ho evropský taneční žurnál Ballet-Tanz vyhlásil choreografem roku a o rok později vyhrál prestižní ocenění Kairos Prize. Jeho tvorba je divácky přístupná, nadčasová a komplexní, což ji činí nesmírně atraktivní, jak již ukázaly choreografie Sutra, Myth, Origine, OOK, Apocrifu aj.
Klášter Šaolin nedaleko města Dengfeng v provincii Henanu v Číně byl založen v roce 495 n. l. V roce 1983 se stal hlavním národním buddhistickým klášterem. Mniši dodržují přísné zásady buddhistického učení, jehož každodenní součástí jsou bojová umění kung-fu a tai-chi. Sám choreograf několik měsíců s mnichy žil a pracoval a po celou tuto dobu zároveň rozvíjel svůj celoživotní zájem o filosofii a víru, která stojí za šaolinskými tradicemi, její vztah ke kung-fu a její pozici v současné době.
Komentáře k článku: Geometrie duchovní cesty šaolinských mnichů
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
