Cirkusový klaun Ernani
Po téměř sto sedmdesáti letech se Verdiho Ernani dočkal opětovného uvedení v opeře Moravského divadla v Olomouci. Jde o vyčpělou a poněkud krkolomnou romantickou rytírnu, jež u nás nemá inscenační tradici: hrála se sice v roce 2013 v Ostravě, předtím však jen v hloubi šedesátých let v Opavě a Liberci. Olomoucký tvůrčí tým to pochopil jako příležitost pracovat bez zátěže diváckého očekávání a pustil se za Ernanim sympaticky vlastní cestou: škoda jen, že vede tak trochu do slepé uličky.
Smutný klaun Ernani (Jakub Rousek) s mafiánským klaunem Donem Carlosem (Martin Štolba) FOTO JAN PROCHÁZKA
Režisérka Karla Štaubertová postavila do středu inscenace nikoli titulního hrdinu, nýbrž jeho snoubenku Elvíru, která stojí v uzlovém bodu příběhu, neboť kromě domnělého bandity Ernaniho usilují o její přízeň také šlechtic Gomez de Silva a španělský král don Carlos. Z pseudohistorických souvislostí Štaubertová příběh převedla do cirkusového prostředí, v němž sice jakousi hierarchii postav zachovala, bílým líčením a červenými klaunskými nosy však z aktérů učinila jednu velkou rodinu. Možná mafiánskou, jak naznačuje Gomezovo líčení do podoby smrtky a Carlosův proužkovaný oblek a pistole ledabyle zavěšená pod paží. Mafiánské story by odpovídala i situace Elvíry držené násilím v manéžové kleci: její árie touhy po vysvobození v prvním dějství patří k nejsilnějším momentům i proto, že vizi volnosti zhmotňuje akrobatka na červeném pruhu látky. S ním se pak symbolicky dál nakládá; přetahovaná o něj v duetu s králem naznačuje, že za jeho nabídku opustit vězení by bylo nutno draze platit. V závěru Elvíra shromažďuje stuhy z rozstříhané látky (jak prošla peripetiemi příběhu) v touze po nové naději.
Režijní posun si s Ernanim rozumí v úvodním a poslední dějství, mezi nimi už zdaleka ne tolik. Zejména Carlos se vzdaluje prvotní kmotrovské pozici, ve třetím dějství je s honosnou korunou na hlavě a v hermelínovém plášti panovníkem – jen ten červený klaunský nos mu zůstává. Smysl cirkusové stylizace (jež mimo jiné ústřední dvojici ztvárňuje jako Pierota a Kolombínu z komedie dell’arte) se bohužel nevratně rozplývá, její hlavní přínos je nakonec v rozpohybování inscenace. Včetně sboru, jenž se vyrovnává s nesnadnými nároky partitury srdnatě, byť především v tenorech zřetelně na hranici vlastních možností. V titulní úloze Jakub Rousek výtečně uplatňuje svůj jasný a nosný tenor, jenž souzní se sopránem Radoslavy Mičové, která to, co jí snad v roli Elvíry schází na dramatičnosti, nahrazuje vroucím projevem. Neurčitost postavy krále jako by se odrážela i v pěveckém výkonu Martina Štolby: jeho měkkému barytonu exponovaný verdiovský part zejména v nižších polohách docela nesedí. Kontrastuje tak s Davidem Szendiuchem, jenž vládne lahodně znělým vysokým basem či spíš basbarytonem v souladu s hereckým pojetím Gomeze coby fatálního suveréna příběhu. Z menších rolí lze vyzvednout Petra Martínka za spolehlivě zazpívaného dona Riccarda; pěvcům pomáhalo i citlivé hudební nastudování Miloslava Oswalda.
Je dobře, že se olomoucký Ernani nespokojil s konvenčním předvedením, jež by vzhledem k literárním limitům předlohy bylo nejspíš nudné. Je o čem uvažovat, třebas inscenace na cestě za podnětným divadlem spíš klopýtá a netrefuje cíl. Asi jako ta velká lebka s bulvami, co po celou dobu shlíží z výšky na jeviště – snad měla působit jako varovné memento mori, evokuje však spíš strašidlo z pouťového hradu.
Moravské divadlo Olomouc – Giuseppe Verdi: Ernani. Dirigent Miloslav Oswald, úprava a režie Karla Štaubertová, výprava Matthias Eengelmann. Premiéra 15. prosince 2017. (Psáno z reprízy 16. ledna 2018.)
Komentáře k článku: Cirkusový klaun Ernani
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
