Divadelní noviny > Blogy Kritika
Giuseppe Verdi: Síla osudu (kritické teze)
Nasadili v opeře Divadla F. X. Šaldy v Liberci tuto podivnou málo hranou operu k oslavě Verdiho výročí? Nebo jako další položku seznamu neobvyklých titulů, které nabízejí divákům? Samo o sobě je to užitečné, ale tentokrát mi chybí jasný důvod, proč právě Síla osudu – na rozdíl od Dona Quichotta jsem neshledal do detailů inscenace promítnutý projekt, spíš snahu uvést konkrétní titul v přijatelné podobě.
FOTO ARCHIV DIVADLA F. X. ŠALDY
Orchestr pod taktovkou Martina Doubravského hrál hodně dobře, začíná to být dobrou tradicí, dirigent přesně rozvrhnul předehru slepenou z disparátních témat kompozice a vytvořil z ní možná nejvýmluvnější významovou pasáž inscenace.
Je správné, že po Lindě Keprtové přizvali do Liberce dalšího mladého režiséra Tomáše Pilaře – jinudy cesta za obrodou zdejšího operního divadla nevede! Pro janáčkovský festival v Brně na podzim famózně nastudoval Evropskou turistiku Josefa Berga v herecké groteskní nadsázce, a ještě víc jsem si cenil inscenace opery Miloslava Ištvana Kráska a Zvíře, z níž učinil jevištní báseň jen přesně volenými gesty a pohyby aktérů, zbytek upředl z jevištních světel a stínů – nechyběla symbolická růže, samozřejmě.
Vůbec Pilař správně pracuje především s vizuálními prostředky, se světlem a prostorem. Sílu osudu uzavřel do přiznaně lepenkových stěn, pocitově do krabice bez víka, prakticky prázdné, s proměnlivým pozadím, s jen nejnutnějšími rekvizitami.
Jenže tentokrát nechal pěvce postávat, přešlapovat a gestikulovat v obvyklé operácké posunčině, což inscenaci zásadně devalvuje. možná si jen nevěděl rady se sólisty, sborové pasáže vypracované jsou, i dobře zazpívané!
FOTO ARCHIV DIVADLA F. X. ŠALDY
Podobné pochyby mám o kostýmech, v nichž se historičnost s významovou nadsázkou nedoplňuje a neprolíná, ale jen tluče.
Jako by inscenátoři toužili hrát o obecnějších tématech, která opera snad nabízí a snad je z ní vyčetli, ale zároveň se báli opustit konkréta libreta, tedy popisné aranžmá jednotlivostí. Don Carlo zpívá o pomstě a máchá napřaženým mečem jako před sto lety, jestli mělo jít o záměrnou nadsázku, není to poznat. Leonora zpívá závěrečnou prosbu o smír nikoli coby symbolické vyvrcholení opery a jejího smyslu, ale bloumá po jevišti jako věrohodný poustevník, do něhož se přestrojila. Události opery se odvíjejí od nešťastného zabití, to se jistě dá dnes provést jinak než obvyklým předepsaným upuštěním pistole, která vystřelí. Mohl bych pokračovat v příkladech, kdy popisné jednotlivosti překrývají toužený vyšší smysl, o němž vzletnými slovy režisér hovoří v programu k inscenaci. My bychom vzhůru k nebesům, a jsme s operáčtinou spjati!
Proč se třeba romanticky propracovaná vstupní scéna naprosto vymyká jen stroze prvoplánovému aranžmá dalšího průběhu opery? Že by režisér inscenaci nestihl vypulírovat? Při přestavbě za zataženou bílou oponou zřejmě prší, podle zvuku, to má vyjádřit plynutí času? Když s postavami dlouhá léta jejich příběhu nic neudělají? A jsou ty přeryvy ve zvoleném prostoru vůbec třeba?
Přesto je Pilařova inscenace těžko snesitelné opery možná vůbec nejsnesitelnější z těch, které jsem viděl – včetně Bavorské státní opery v Mnichově. Vyčítat čerstvému absolventovi JAMU, že inscenaci nedotáhl dál, by bylo nespravedlivé. Rýpám spíš proto, že se musí rozhodnout, jak si představuje svoji poetiku – radím mu poohlédnout se venku a nevěřit zdejším školním kapacitám. Talent k tomu rozhodně má.
Lívia Obručník Vénosová zazpívala obtížný part Leonory dramaticky, technicky a kultivovaně, vystihla i postavu, pro mě nejlepší výkon večera. Parádně se coby Preziosilla předvedla Alžběta Vomáčková. Don Alvaro je loženou postavou pro Rafaela Alvareze, déle se rozezpívával, pěvec je zřejmě přetížený a měl by na svůj hlas a jeho možnosti víc dbát, závěr opery byl ale hodně dobrý, Jiří Kubík Dona Carla vcelku zvládá.
Teď ještě co na to diváci… Třeba si na reprízách už budou moci objednat kávu na přestávku – na premiéře to v bufetu odmítli, neboť jim nikdo nesdělil, v kolik přestávka je a kdy tedy mají kávu vařit. I to je výmluvná realita zdejšího divadla. Stejně jako to, že teze uveřejňujeme bez fotek – zatím nebyly k mání, holt je časem doplníme.
Komentáře k článku: Giuseppe Verdi: Síla osudu (kritické teze)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
Jiří Bartoš Sturc
Pan Herman
je výborný operní znalec, ale nemohu se zbavit dojmu, že objektivita jeho kritik je někdy ovlivněna potřebou se prostě jen odlišit. Má zřejmě pravdu v tom, že dramaturgie Šaldova divadla nevyužila příležitosti verdiovského výročí k prezentaci této inscenace, že nebylo síly té, aby donutila všechny pěvce k dokonalému výrazu oproštěnému od klišé. Napsat však, že konzervativní momenty degradují celou režii, je zdá se mi, zu viel. – Asi jako kdybych napsal před sto lety o nějakém Klimtově portrétu, že je sice moderní, ale že ty „baby“ mají obličej namalovaný konzervativně „jako před sto lety“ – recept na modernost přeci nevězí v popření klasického.
Stejně tak nevím, proč by nové progresivní impulzy nemohl mladý režisér úspěšně nalézat v českém (a moravskoslezkém či slovenském) prostředí? Nechci být ani hledačem velryb v českém rybníčku ani popírat užitečnost impulzů z ciziny, ale záleží přeci spíš na invenci a inteligenci tvůrce, ne? S touto výbavou pak lze směle najít světovou inspiraci pro fantastické operní inscenace i v poskakování koz dagestánských v liberecké ZOO, ne? Budeme-li hledat pouze v cizině, omlouvám se za ten staroobrozenecký postoj, jaké impulzy pak jednou předáme světu my?
…Solidních epigonů přinášejících „osvětu z kulturní ciziny“ máme v různých oborech dost… Ze slov pana kritika nedůvěra v český operní rybníček přímo čpí, a to je jistě chyba….
…http://www.abe.pl/pl/book/9780500092439/gustav-klimt
03.06.2013 (2.19), , Trvalý odkaz komentáře,
Josef Herman
Především děkuji za reakci,
protože smyslem psaní o divadle je diskutovat o něm, a tím vlastně o všem, co nás obklopuje.
K tradiční řekněme české operní škole jsem opravdu skeptický až nepřátelský, protože stačí vyjet za humna a člověk pochopí, jak tohle staromilství brzdí přirozený běh věcí, jak se promítá nejen do umění, ale také třeba do společenského renomé operního divadla a odtud do problémů s dotacemi – proč platit něco, co se potácí mezi životem a smrtí?
Tomáš Pilař si to zjevně také uvědomil, i chtěl jsem ho možná příliš zprudka upozornit na to, že může, a podle mého by měl, být v hledání vlastní cesty ještě důslednější, je to velký talent. Chtěl jsem ho prostě přimět k dalšímu přemýšlení. Jinak jsem asi měl i víc pochválit to, co vymyslel. Ta inscenace je opravdu hodně dobrá a dokládá, že operní divadlo není jen o penězích, ale i o chuti a schopnosti tvořit, prostě pracovat, což se v libereckém divadle v posledních sezonách jednoznačně projevuje.
Srovnání s Klimtem je zajímavé, jistě mohou být „staré“ věci logickou součástí nových celků, jenže „operáčtinu“ v herectví v inscenaci Síly osudu jsem pochopil jako zbytek zkostnatělých, jen mechanických postupů, nikoli záměrné užití, proto jsem psal o degradaci.
Rozhodně nevolám po „novém“ „progresivním“, nemyslím, že se umění vyvíjí od horšímu k lepšímu, to je humorná představa. Volám po tvůrčím přístupu, po, chcete-li, dokonalosti, které lze dosáhnout tradičními i netradičními prostředky. Je mi jedno, jestli se Rusalka ukrývá v rákosí nebo se předvádí v hampejzu, ale není mi jedno, jestli ten který přístup vede k uměleckému zážitku.
Také si nemyslím, že se musíme opičit po cizině, jenže pokud jsme tolik zaostali, je dobré inspirovat se tam a nedat na poučky zdejších udržovatelů neudržitelného. Ale to je na dlouhou debatu s mnoha souvislostmi – snažím se ji vést prakticky v každé recenzi. A opravdu ne proto, abych se odlišoval…
03.06.2013 (11.38), , Trvalý odkaz komentáře,
Jiří Bartoš Sturc
…..Srdečně děkuji
za Vaší pečlivou odpověď na mé poněkud ležérní poznámky. Jejích cílem nebylo Vás a priori kárat nařčením z nějakého kritického narcismu, protože jste si rýpnul do nové pilotní inscenace Divadla F. X .Šaldy či do Tomáše Pilaře, který byl pro nás v Liberci poněkud zjevením. To mé nařčení (vlastně také rýpnutí) dozrávalo již delší čas z jiných Vašich kritik. Vašeho úsudku si však dlouhodobě vážím zvláště pro široké konsekvence úhlů pohledů. Myslím si, že chápu i podstatu onoho rýpnutí si do Pilaře – aby třeba jednou neustrnul spokojen s pozicí jednookého krále mezi slepými, když má na víc. Nicméně jsem přeci jen nabyl dojmu, že jste zde to rýpnutí trochu nadsadil na úkor toho, co stojí v liberecké inscenaci za vyzdvihnutí, a že toho není málo. Česká operní kritika, zdá se mi, občas upadá do pocitu, že pro záchranu zdejší potápějící se lodi musí interprety stůj co stůj vychovávat a výsledek pak někdy bývá kontraproduktivní, ubírající základní předpoklad – tvůrčí svobodu.
Přeji mnoho úspěchů, těším se na další Vaše texty.
03.06.2013 (15.42), , Trvalý odkaz komentáře,
Josef Herman
Děkuji za odpověď,
vlastně příjemnou, protože jste opravdu reprodukoval, co jsem zhruba chtěl napsat, tak snad jsem to napsal srozumitelně.
Jen bych si dovolil zapochybovat o souhrnném pojmu „česká operní kritika“ – jde o několik pravidelných pisatelů, a pak o autory spíš příležitostné či takové, kteří sice píšou pravidelně, ale jen o dvou třech divadlech či o MET in HD – a těžko mezi námi najít nějakou podstatnější spojitost! Naopak jsme na můj vkus velmi disparátní skupinou v řekněme kontextovém zázemí (zahraničí, vazba na jiné druhy divadla, teoretická a historická výbava, zkušenosti), v náhledu na funkci a tedy podobu kritiky, a, otevřeně řečeno, také v tom, jak kdo je s kým a kde propojen a zaháčkován, tedy ve větším či menším konfliktu zájmů. Takže výtku v tom, že se snažíme vychovávat a že méně by bylo více, moc neberu. Mám dojem, že většina kritiky se o něco takového vůbec nezajímá už proto, že je se současným stavem spokojena.
Ano, trefil jste – já se snažím vychovávat, holt jako starý kantor, někdy možná hodně a moc tlustou rákoskou, jakou jsem asi v tomto případě opravdu popadl. Vychovávat neznamená jen kritizovat, ale také, a možná především, chválit – i mohl a možná měl jsem to napsat tak, jako moc se to povedlo a jak něco ještě drhne. To beru. Tomáš Pilař to ale určitě ví, sleduji ho od školy, měl jsem na JAMU jeden seminář a možná i proto jsem to psal tak trochu kantorsky. A způsobil mi střet zájmů: pokusím se ho jak jen budu mít příležitost prosadit do dalších režií a třeba i dál.
Mám také dotaz: z Vašeho textu jsem pochopil, že jste Liberečák a že pro vás byl Pilař překvapením, tedy podle Vás činí Martin Otava dobře, když Vám začal nabízet mladé režiséry? Prý je to spíš rizikové. Já si naopak myslím, že je to bezpečnější než opakovat dokola ty, kteří už s ničím novým nepřijdou – i když jsou tu i zkušení, kteří by také měli dostávat šanci.
Mějte se hezky,
děkuji za debatu, takové, jakou jste začal, mám rád, je užitečné věcně si vyjasnit stanoviska.
03.06.2013 (16.51), , Trvalý odkaz komentáře,