Giuseppe Verdi: Simon Boccanegra, ND Praha (kritické teze)
Premiérou opery Simon Boccanegra prosákla vyžilá rutina bývalé Státní opery Praha i na jeviště Národního divadla. Naposledy se něco podobného přihodilo Verdiho Aidou za ředitelování Daniela Dvořáka, a dnes stejně jako tehdy nejde ani tak o bídný výsledek jako o okolnosti, které k němu vedly.
Inscenaci Simona Boccanegry sice režíroval David Pountney, jenže ve Velšské národní opeře už v roce 1997, a to poetikou o dvacet let starší odněkud z provincie. Postávání a gestikulace na symbolicky dekorované scéně, nasvícené či spíš zešeřelé v možnostech tehdejších technologií, které dnes patří do muzea technicky i mentálně. Přímočaré ilustrování příběhu, kdyby alespoň zahraného veritábl, s emocemi a energií, a ne zachuntaného do vágní výtvarné symboliky. Náznakové herecké akce, jak se tomu říkalo, jsou na hraně nechtěné parodie, zvláště při fyziognomii některých pěvců – a situaci nevylepšil ani příliš archaizovaný překlad libreta, letos pořízený Marií Kronbergerovou. Divím se nejvíc Davidu Pountneymu, že mu nevadí producírovat se v tak opraných režisérských nedbalkách.
Inscenaci nepodržel ani dirigent Jaroslav Kyzlink zdlouhavými nedramatickými tempy – Verdiho nestačí hrát pečlivě notu po notě a umrtvit tím energii jeho hudby. Dobře připravený sbor ani sebelepší sólisté už takové manko dohnat nemohou. Premiérové obsazení bylo velmi přijatelné – hostující madridský rodák Luis Cansino titulní roli zvládl pěvecky výtečně, krásným témbrem, kantilénou i prožitkem, jen postavě uškodil jevištním jednáním a fyziognomií, což nakonec jde k tíži režiséra. Jediný Rafael Alvarez předvedl v postavě Adorna italskou vášeň, jakkoli si uznání za pěvecké i herecké výkony zaslouží Ivan Kusnjer (Paolo Albiani), Jiří Sulženko (Fiesco) a Maria Kobielska (Amelia). Alternují je převážně členové stálého souboru bývalé Státní opery Praha.
Chápu, že šestnáct let stará inscenace takové podoby konvenuje některým zastáncům bývalé Státní opery. Chápu i to, že současné vedení oper Národního divadla projekt už nemohlo ovlivnit. Ale nechápu, proč se právě tato opera hraje na jevišti Národního divadla? Když tu leží u ledu spousta výtečných nehraných inscenací! A když Verdi logicky patří do budovy Státní opery, mohou-li si spojené opery vybírat prostor.
Národní divadlo, Praha – Giuseppe Verdi: Simon Boccanegra. Autoři libreta: Francesco Maria Piave, Arrigo Boito. Dirigent: Jaroslav Kyzlink, režie: David Pountney, scéna: Ralph Koltai, kostýmy: Sue Willmington, světelný design: Daniel Tesař, sbormistr: Pavel Vaněk, dramaturgie: Jitka Slavíková. Premiéry: 25. a 26. října 2013
Komentáře k článku: Giuseppe Verdi: Simon Boccanegra, ND Praha (kritické teze)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
mirka famfulíková
pěkný slunečný den,
dovolím si pokorně nesouhlasit s autorem tohoto článku. myslím si, že celé provedení opery bylo krásné, ať je provedení staré jakkoli. trocha minimalismu, nepřeplácanost scény. souhlasím s hluchými místy a dalo by se v tom vrtat dál a určitě celou operu nastudovat jinak. ale to je jen subjektivní názor a nikomu ho nepodsouvám. nejsem zastánce ani staré státní opery a je mi to s trochou nadsázky celkem jedno a přijde mi nepřípustné, aby autor článku psal s takovým subjektivním zaujetím a zabýval se politikou na úkor umělecké kritiky! hlasově rozhodně nejlepší Louis Cansino a Rafael Alvarez, i ostatní mužské hlasy nejsou k zahození. Maria Kobielska technicky zpěv zvládá velmi dobře, ale barva jejího hlasu je až nepříjemná, obzvláště v tomto spíš pochmurném tématu, ke kterému se její zvonkový hlas nehodí. bohužel, pokud je kritika napsána takto tendenčně, nemůže pak alespoň trochu objektivně vypovídat o uměleckém zážitku, který si člověk po zhlédnutí díla odnese nebo neodnese.
26.10.2013 (14.33), Trvalý odkaz komentáře,
,Josef Herman
Děkuji za názor,
protože o umění si máme povídat. Každý za sebe, tedy ryze subjektivně, objektivní posuzování umění neexistuje! Spíš nesouhlasíte s mou řekněme názorovou předpojatostí, tendenčností, jak přímo píšete, ale té zase podléháme všichni už tím, že se každému z nás nějaké divadlo líbí a nějaké ne. Můj zážitek byl zřejmě jiný než váš, každý na ten svůj máme právo a já o tom svém „objektivně“ referoval. A zasadil jsem výsledek do souvislostí – to není „politika“, jak mi podsouváte, ale znalost kontextu, v tomto případě podle mne velmi důležitého. Stran pěveckých výkonů se myslím docela shodneme, já je ale považuji jen za jeden, pravda veledůležitý, stavební kámen dramatické postavy.
Moc si cením toho, že jste napsala a za svůj názor zlomila kopí. Tak to má být, ale na názorech už se sejít nemusíme, aniž bychom se podezírali z podujatosti. Přeji vše dobré.
26.10.2013 (22.39), Trvalý odkaz komentáře,
,Michael Vacek
Vážený Pane Hermane.
Zajímalo by mne, proč podle Vás patří logicky Verdi jen na scénu Státní opery?
30.10.2013 (15.03), Trvalý odkaz komentáře,
,Josef Herman
Vážený pane Vacku,
protože tam navazuje na vyhlášený verdiovský program Angelo Neumanna. A hlavně si myslím, že když má opera Národního divadla k dispozici dvě scény a dva soubory, mohla by se konečně historická Zlatá kaplička uvolnit pro zanedbávaný český repertoár, Fibicha, Foerstera, Kovařovice, a další až do současnosti. Myslím si, že je vhodné obě budovy specializovat, a pak bych Verdiho viděl logicky „u nádraží“. Ale Verdi se samozřejmě v budově ND hrál, mohl by se jistě hrát i nyní v konkrétních případech, jenže právě tuto inscenaci vidím typem a estetikou spíš v kontextu bývalé Státní opery.
30.10.2013 (18.50), Trvalý odkaz komentáře,
,