REPORTÁŽ: Jdeš na Malou? (No. 19)
Odporný sadismus i nesmírná krutost, za které by se i Markýz de Sade styděl. U Modrovouse je pravý opak pravdou. Bratři Grimmové jeho postavu prezentují jako bezcitného tyrana, který lásku opětuje vraždou. Tedy alespoň u prvních sedmi žen, osmá prozře objevením mrtvých těl svých předchůdkyň. Umírají však přirozenou smrtí nebo zločiny na nich napáchanými a jsou vůbec opravdu mrtvy? Inscenace Modrovous revival uměleckého gangu Depresivní děti touží po penězích nemá potřebu důkladné investigace příčin všech sedmi smrtí. Děsivá pohádka jí slouží spíše jako inspirativní zdroj. Zkoumanými doličnými předměty jsou totiž různé formy lásky a smrti, které ve většině případů spolu jdou ruku v ruce.
Foto: archiv divadla
Režisér Jakub Čermák nechává prostory sálu pražské Venuše ve Švehlovce rozeznít čtyřčlennou mužskou kapelu, nesoucí název Modrovous revival, která stejnojmenné inscenaci dává kostru svými grunge-rockovými covery známých písní (například song Tainted love od popkulturní hudební skupiny Soft Cell). Mezi jednotlivými hudebními výstupy se tak osmkrát představí členové skupiny (performeři Petr Jeřábek, Adam Mašura, Jiří Ratajík a Tomáš Žilinský) v různých Modrovousových polohách, které jsou více či méně plné lásky, ovšem co zůstává vždy stejné, je závěr v podobě smrti.
Nebyl by to známý český divadelní enfant terrible, kdyby svou inscenaci nedoplnil o sociální témata a interakci s diváky. Během výstupu každého člena kapely se na ochozu balkónu prostor sálu promítá vždy informace oznamující Modrovousovo hledání jeho první až osmé (potažmo poslední) ženy. Performer čeká do té doby, dokud se nezvedne divačka či divák, se kterou/kterým bude moci prožít vždy pokaždé jiné vzplanutí lásky, ale také tragickou smrt. Jedné z manželek je dedikována romantická píseň, načež je na ni vystřeleno z plynové pistole, jiná je konfrontována otázkami o toxické maskulinitě a genderové sociální nerovnosti, oproti tomu další zemře nevyléčitelnou nemocí. Smrti unikne až poslední z Modrovousových žen. Násilník ji vyzve ke společné večeři (požádá ji, aby jej nakrmila jablkem), poslední sousto slavnostního pokrmu pro něj znamená rovněž poslední vydechnutí.
Forma, jakou je inscenace vedena, je nesmírně zajímavá. Proměnnost publika zaručuje odlišnost každého představení. Pracuje s názorovou diverzitou aktuálně probíraných témat (postavení žen ve společnosti, podfinancování, paliativní péče apod.) a improvizačním umem performerů „boy-bandu“. Jakožto divák, který představení zhlédnul v rámci festivalu Malá inventura, jsem měl štěstí na odvážné publikum a performeři pracovali s nadpolovičním počtem mužských diváků v roli osmi manželek, což poukazuje i na režisérův boj proti genderovým stereotypům.
Foto: archiv divadla
Přestože je Čermákova tvorba s Depresivními dětmi úzce spjata s improvizací, jde o prvek, který konkrétně zde může působit potíže. Rychlá divácká adaptace na střihové situační změny (kupříkladu výstřel po milostné písni) nezaručuje stejně pohotovou reakci během násilně rychlého rozhovoru Modrovouse s představitelem další manželky. Na téma toxické maskulinity divák reaguje ve stresu, jeho odpovědi na těžce uchopitelná témata pak mohou vyznívat spíše jako prázdné fráze s pejorativním nádechem.
Na inscenaci velmi kvituji, že primárním cílem není vyobrazit cyklický příběh bestiálního vraha a jeho obětí. V celkovém znění spíše mám možnost pozorovat emoční škálu jednotlivých Modrovousů a bezprostřední odezvu diváků, kteří se rozhodnou stát se jejich manželkami. Krutost i láska na obou stranách. Přijetí smrti je nutné východisko.
Komentáře k článku: REPORTÁŽ: Jdeš na Malou? (No. 19)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
